Proklet budiž kouzelník, jenž tak dobře věštil věci tak zlé.

Alžběta:

Nemohla jsem spát, ani jsem nechtěla. Odbila půlnoc. Prudce jsem zavřela oči a snažila se potlačit nával slz.
Najednou jsem nechtěla. Potichu jsem se pod dekou rozbrečela. Každou vteřinu a minutu jsem byla blíž k manželství. Nechtěla jsem odejít z mé milované Francie kvůli španělskému králi. Kvůli tomu netvorovi!

Odhodila jsem deku, abych se nadechla čerstvého vzduchu. Nemohla jsem tu tak bezvládně ležet, proto jsem se zvedla z lože, vzala si na sebe župan z hedvábí a zapálila svíčku. Chtěla jsem jít do zahrad. Když jsem procházela temnými chodbami zámku s jedinou svíčkou, všichni spali. Jedině vojáci hlídali zámek. Věnovali mi jen kývnutí hlavy.

I příroda spala tvrdým spánkem. V zahradě jsem se posadila na kamennou lavičku. Pohlédla jsem na měsíc, který byl skoro v úplňku.
,,Víš měsíčku, mám se zítra vdávat," promluvila jsem k měsíci. Potřebovala jsem si s někým pohovořit.
,,Bojím se. Strašně se bojím," potlačila jsem slzy.
,,Budu od své rodiny tisíc kilometrů....Bojím se i jeho," konečně jsem to vyslovila.
,,Chtěla bych najít lásku. A teď ti slibuju, ať můj manžel bude jakýkoli, pokusím se.... pokusím se krále španělského milovat." Aspoň se o to pokusím...

Zhluboka jsem se nadechla, abych nasála noční vzduch. Noční obloha byla posetá hvězdami, které tak jasně svítily.
,,Není tak zlý," promluvil někdo za mnou.
Rychle jsem se otočila, abych zjistila, kdo mě poslouchal.
Princ Oranžský, jak jinak.
,,Ponocujete Alžběto?"
,,Nemohu spát," dala jsem ruce do klína.
,,Nedivím se Vám. Zítra je velký den," přisedl se ke mně.
,,Jste ženatý?" optala jsem se.
,,Byl jsem. Umřela," odpověděl hned.
,,To mě mrzí." Tímto jsem ukončila náš rozhovor o jeho manželství. ,,Povězte mi něco a vašem králi," skousla jsem si spodní ret, abych se zase nerozbrečela.
,,Není tak zlý, jak si myslíte. Je určitým způsobem chladný. Není moc výřečný, ale zato je velmi moudrý," kouknul se mi hluboko do očí. Chladný...
Já jsem od přírody veselá, takže jsem si nechtěla vzít zatrpklého krále.
,,Děkuju Vám za upřímnost," zamrkala jsem.
,,Měla by jste jít spát, ať jste zítra ta nejhezčí nevěsta," zvedl se, aby mi podal ruku.

Přijala jsem ji a nabídl mi rámě. Utáhla jsem si pořádně župan, aby mi nebyla vidět má noční košile. Všiml si, jak jsem lehce oblečená.
Dovedl mě až ke dveřím mé komnaty.
,,Spěte sladce Vaše královská Výsosti," popřál mi dobrou noc.
,,Vám také." Uklonil se a odešel. Jakmile jsem otevřela dveře, zhroutila jsem se do postele. V uších mi zněla jeho slova: Ta nejhezčí nevěsta...

                      - - - - - - - - - - -

Držela jsem se pevně okraje postele, aby mi moje služebná mohla pevně uvázat korzet.
Všichni kolem mne poletovaly jako o život. Chtěli mít tuhle svatbu dokonalou.

S každým dalším utahováním jsem sebou škubla. Chtěla jsem brečet, ale nemohla jsem. Oblékly mě, když najednou stráže otevřeli dveře. A je to tady, pomyslela jsem. Rychle jsem se otočila a rozeběhla se k velkému oknu. Venku vyzváněly zvony a lidé křičeli v ulicích. Ať se venku dělo cokoliv, byli šťastný.
,,Přichází Jeho Veličenstvo král francouzský," oznámil muž a poklonil se mu.
Zapomněla jsem na úctu, kterou musím prokázat králi, třebaže je to můj otec. Proto jsem se k němu rozeběhla, abych ho pevně objala.
Náhle jsem ucítila jeho pevné paže omotané kolem mě.
Přitáhla jsem se k němu o něco blíž. Už jsem slzy nedokázala držet.
,,Alžběto," šeptal mi do vlasů.
Sklonil se ke mě a políbil mě na jednu, potom na druhou tvář. ,,Neplakej má dcero," utřel mi jednu slzu.
,,Královny nepláčou," řekl něžně.

Najednou mě pustil. Sluha mu podal malinkou truhlici.
,,Tohle ti posílá Jeho Veličenstvo král španělský," otevřel truhličku můj otec. V ní byla jasně zářící perla ve tvaru hrušky, zavěšená na krásném zlatém řetízku. Dlouhými hbitými prsty vzal řetízek a zapnul mi ho kolem krku.
,,Už je čas Alžběto," nabídl mi otec rámě.
Od této chvíle jsem, už nic nevnímala. Jenom strach...
Seděla jsem v kočáře, který mě odvážel do Notre-Dame.

Vykoukla jsem z okýnka kočárů. Seina se vesele třpytila v červnovém slunci.
Kočár prudce zastavil. Na chvíli jsem přestala dýchat. Myslela jsem, že se kouzlem octnu nikde jinde. Zavřu oči a... Stále jsem byla v tom malém stísněném kočáře.
Okamžitě jsem se zhroutila na zem. Tohle je jen ošklivý sen, opakovala jsem stále dokola. ,,Dejte mi prosím minutku!" zařvala jsem, aby mě můj otec slyšel.
Nádech a výdech... Pohlédla jsem na rozklepanou ruku...nádech a... Vyšla jsem z kočáru. Hned mě oslepilo letní slunce. Otec už na mě čekal.
,,Já vím, královny nepláčou," pevně jsem se ho chytla. Neplakala jsem. Jakmile někdo otevřel mohutné dveře, nastal jásot a vyhazování klobouků. Vnímala jsem jen své nohy, abych nezakopla. Teď jsem stála před vyšňořeným vévodou z Alby. Mohlo mu být kolem čtyřiceti, tak jako mým rodičům. Byl to nejlepší vojenský velitel ve Španělsku.

Po celou dobu obřadu jsem koukala na své stříbrné šaty.
Nikdo si nemohl myslet, že je tahle svatba šťastná, tak jako ta mého bratra. Hned po mě se vdá teta Markéta. Biskup se ke mně otočil:
,,Alžběto Francouzská berete si v zastoupení Filipa Španělského?"
,,A...ano," dostala jsem ze sebe to slovo, které všichni chtěli slyšet. Zvony začaly vyzvánět, což znamenalo, že je sňatek uzavřen.
,,Vive la Reine d' Espagne!" křičely zástupy lidí, když jsme konečně vyšli z Notre-Dame. To znamená mír se Španělskem. Sice už nebude se Španělskem žádná válka, ale já kvůli tomu musím opustit domov, cestovat přes Pyreneje do Španělska, do cizí země, kde budu muset po zbytek života žít s mužem, kterého jsem nikdy neviděla a o jehož pověsti krutého a chladného panovníka jsem slyšela víc než dost. Ale zvony pořád vyzvánějí, lidé křičejí a z ulicích je slyšet hudba. Proto zpátky do Palais de Justice na hostinu a potom do Louvru na ples.

                          - - - - - - - -

Tančila jsem s otcem vážný španělský tanec na počest nepřítomného ženicha. Otec se mě snažil přesvědčit, že se mi dostalo velké cti. Mluvil se mnou velmi laskavě, dokud jsem nepozvedla své zmučené oči a neusmála jsem se. Vždycky jsem ho milovala. Já tebe taky značil jeho výraz.

Pro ty, kdo se narodili v královské rodině, není možné, aby si vybrali své manželé a manželky. Chtěla jsem si vzít mladého Guise. Říká se, že není ve Francii ženy, která by ho nechtěla. Patřila jsem mezi ně. Ale v zastoupení jsem si vzala Filipa. Musela jsem se přizpůsobit.

Později jsem tančila s vévodou z Alby. Měl tmavé oči, černé vlasy, které mu postupně šedivěly a ústa mu zakrýval šedý plnovous.
Narodil se v Pieadrahítu v provincii Ávila. Byl rádcem Karla V., císaře Svaté říše římské a španělského krále. Před třemi lety císař Karel V. abdikoval a tak teď vévoda sloužil jemu synovi Filipovi II.

Tanec s vévodou skončil a hned mě o další požádal Vilém. Oči mu svítily, pil trochu přes míru.
,,Na španělském trůně bude krásná královna." Musela jsem se zasmát. ,,Myslím to vážně," šibalsky se usmál.
,,Poprvé jste se dnes usmála. Váš smích je nádherný."
,,Proč jste ke mně tak hodný?" zeptala jsem se s podezřením.
,,Líbíte se mi. Omlouvám se, jestli jsem moc troufalý, ale člověk potřebuje přátele ne?"
Tolik lichotek najednou mi nikdo neřekl.
,,Je mi jenom čtrnáct."
,,A přesto jste velmi půvabná žena a španělská královna."
Královna? Ano, jsem španělská královna. Dovolila jsem mu, aby mě držel při tanci za ruku déle, než se slušelo.
,,Myslíte, že se budu španělskému králi líbit?"
,,O tom nepochybuji," mrknul na mě. S princem jsem tančila ještě další tři tance.

                          - - - - - - - -

Po plese se konal primitivní obřad. Ulehla jsem s vévodou z Alby do ohromné královské postele. Oba dva jsme měli jednu nohu obnaženou. Tou jsme se pak vzájemně dotkli a chvilku jsme jen tak leželi. Kdyby tu byl král Filip, ležela bych tu s ním. Vévoda mi popřál dobrou noc a s biskupem v patách odešel.

                        - - - - - - - - - -

Šest dní po mé svatbě začal rytířský turnaj. V pátek třetí den turnaje, bylo horko a dusno. Na třídě Saint-Antoine bylo málo stinných míst a mnoho diváků vyšplhalo na střechy domů, aby měli dobrý výhled, až král vstoupí na kolbiště. Dvořané obojího pohlaví strávili pořizováním pěkného a nákladného oblečení několik týdnů a někteří za něj zaplatili cenu rovnající se hodnotě celého svého majetku. I moje matka chtěla oslnit. Objednala tři sta délek zlaté a stříbrné látky z Itálie. Já na sobě měla růžové šaty a ve vlasech mi služebné zapletly květiny.

Z tribuny jsme sledovali rytířský turnaj. Seděla jsem blízko mámy, bratra Františka a Marie. O po dál byl vévoda savojský, dvorní dámy a Diana de Poitiers otcova milenka. Překrásná Diana de Poitiers, vévodkyně z Valentinois, si otcovo srdce získala již dávno, když byl ještě chlapec. Ani nyní téměř šedesátiletá ,,Madam", jak ji oslovovali všichni včetně matky, neztratila nic ze svého šarmu. Byla chladná, nepřístupná a od smrti manžela v roce 1531 nosila výhradně černobílé smuteční oblečení. Dobře totiž věděla, jak ji sluší a jak se její elegance vyjímá vedle nevkusu naparáděných dvořanů.

Táta byl hrdinou dne. Předvedl skvělý výkon na koni, kterého mu daroval vévoda savojský. Za svého soupeře si vybral mladého kapitána skotské gardy, jistého Montgomeryho, vznešeně vypadajícího mladíka a šikovného bojovníka.
V jednom okamžiku jsem pocítila hrozný strach, když se mladému Skotovi téměř podařilo otce vyhodit ze sedla. Zatajila jsem dech a modlila jsem se, ale naštěstí se táta narovnal.
,,Hurá!" řval dav, když se král neohroženě vrhl na mladého Montgomeryho. ,,Ať žije král!"
Otci se podařilo mladého muže shodit a vítězství bylo jeho. Dav radostně provolával slávu. Táta přišel k nám a sedl si k Dianě. Přestože táta vyhrál, chtěl pokračovat.
,,Sire," řekl vévoda savojský,
,,dnes je horko a vítězství jste získal. Nebylo by lepší to odložit na zítřek?"
,,Nemůžu se dočkat, až ho porazím ještě jednou. Nemůžu čekat na zítřek. Mou povinností je poskytnout trochu zábavy," trval si na tom otec. Montgomery se zkusil omluvit, ale proti královu rozkazu se nedalo nic dělat. Náhle se mi rozklepaly nohy a žaludek se mi zhoupl.
,,Claudie. Udělalo se mi špatně. Jdu se na chvíli projít," oslovila jsem o rok mladší sestru. Jen kývla a dál si povídala se svými dvorními dámami. Sešla jsem z tribuny a slyšela jsem úpěnlivou prosbu matky. Prosila otce, ať nepokračuje.
,,Právě za Vás bojuji," řekl otec. Znovu se vyšvihl do sedla a připravil si dřevec, aby se utkal s Gabrielem, hrabětem de Montgomery.

,,Jste v pořádku Vaše Výsosti?" otázal se voják. Chtěla jsem říct, že budu v pořádku, místo toho jsem se zhroutila do jeho náruče. Posadil mě na lavičku a jen jsem slyšela, jak volá o pomoc. ,,Budu v pořádku. Jen mi doneste pohár vody," poprosila jsem mladého vojáka. V tu chvíli nějaký chlapec v davu prolomil ticho výkřikem:
,,Král zemře!"
Pocítila jsem nával strachu a úzkosti.

Pár minut nato se oba muži střetli a Montgomery téměř srazil otce na zem. Bylo pět hodin a někteří diváci se zvedali k odchodu. Otec byl v dobré náladě, toužil však po odvetě. Montgomery se zalekl a prosil o dovolení vzdát se další účasti v tomto souboji. Otec však trval na tom, že budou pokračovat. ,,To je rozkaz!" zvolal. Nebyl k zastavení, proto jsem se s velkou námahou zvedla. Chtěla jsem tomu zabránit. Otec na nic nečekal a znovu se vyhoupl do sedla. Mezitím jsem se snažila prodrat davem. Přišla jsem pozdě, protože otec nečekal, až fanfára oznámí začátek dalšího kola. Oba jezdci vyrazili do útoku... a pak jsem jen slyšela, jak se lámou dřevce, a s hrůzou jsem sledovala, jak Montgomery dřevcem uhodil otcovo hledí a nadzvedl je. Otec se vší mocí držel šíje svého koně. Kymácel se a měl co dělat, aby nespadl.
Zavládlo hrobové ticho.
,,Otče!" vykřikla jsem. Ve vteřině se k němu vrhli jeho muži a zachytili jeho padající tělo.

Snesli ho z koně a svlékli mu brnění. Ne, ne...tohle je jen zlý sen! Prsty jsem pevně sevřela růžový satén své sukně. Zahlédla jsem tvář mého milovaného otce zalitou krví.
Z oka a spánku mu vyčnívaly dřevěné třísky. Nehýbal rukama ani nohama, jen bezvládně ležel.
Někdo se dotkl mého ramene.
,,Otče," zašeptala jsem, než jsem bezvládně spadla do něčí náruče.

                            - - - - -

Nedalo se nic dělat. Rána se zanítila. Všichni slavní doktoři, chirurgové a lékárníci, všichni učení mužové Francie byli u otcovy postele. Filip Španělský poslal svého vyhlášeného chirurga, André Vésala. Ale nic už nemohlo otce zachránit.
Nezbylo než čekat, až jeho utrpení skončí.

Uběhlo od turnaje sedm dní a pořád jsem ležela ve své posteli. Čekala jsem, až mi oznámí, že mě otec chce vidět. Místo toho se přede mnou objevila Marie.
Přestože pro své tchána plakala, nedokázala skrýt svit očekávání v očích.
,,Tvůj otec je... "
Zakroutila jsem hlavou. Král Francie nemůže být mrtvý!
Znovu jsem se rozplakala.
,,Není mrtvý. Je vzhůru a chce tě vidět," uklidnila mě.
Utřela jsem si slzy a vydala se k jeho komnatám. V jeho komnatě byli doktoři a snažili se mu snížit horečku.
,,Vaše Veličenstvo," vrhla jsem se k otcově posteli.
,,Nechte nás o samotě," řekl otec. Stráže a doktoři okamžitě odešli. Byl bledý jako duch, levé oko měl obvázané a na čele se mu dělaly kapičky potu. Jeho pohled mě uklidnil.
,,Má Alžběto," podal mi ruku a já ji pevně chytla. ,,Ať se děje cokoliv vždycky budu v tvém srdci. Mám tě tak moc rád. Nikdy na to nezapomeň."
,,Taky tě mám ráda," zadržovala jsem slzy. ,,Nikdy na to nezapomenu, otče."
,,Jsi královna jednoho největšího království v Evropě. Nebudeš to mít jednoduché. Musíš být pokorná manželka a taky musíš zajistit Španělsku dědice. Kéž bych se toho dožil," zachraptěl.
Kývla jsem. ,,Budeš mi chybět.
Nikdy na tebe nezapomenu, otče," políbila jsem ho tvář.
S velkou obtíží se usmál.
,,Když mi dá Bůh syna, pojmenuju ho po tobě. Jindřich," šeptla jsem. Znovu se usmál.
,,Zůstaň se mnou," objala jsem ho. Navždycky...