O měsíc později
Červenec 1564, Madrid

Alžběta:

,,Vyhrál jsem," řekl Carlos.
Položila jsem karty na stůl.
Carlos si shrábnul svojí odměnu. Chabě jsem se usmála, když jsem se podívala do jeho šedých očí.
,,Filip říkal, že se účastníš zasedání rady."
,,Ano."
,,To je od něj velmi milé," odpověděla jsem. Znovu jsem začala míchat karty.
,,Dvacet zlaťáků," přihodila jsem je na stůl.
,,Platí," usmál se. ,,Přidávám také."

Najednou se mi udělalo nevolno. Rychle jsem odložila karty a běžela k umývací míse, kde jsem se následně vyzvracela. Poté jsem si otřela kapesníčkem špinavé rty. Stála jsem nad mísou, dokud jsem si nebyla jistá, že nebudu zvracet znovu.
,,V pořádku? Mám zavolat doktora?" ozval se za mnou Carlos.
,,To nebude potřeba," zastrčila jsem si za ucho zatoulaný vlas. Polkla jsem na prázdno a nalila si do poháru bezinkovou šťávu. Zhluboka jsem se napila, abych už v ústech necítila chuť zvratků.
,,Opravdu?"
,,Opravdu, Carlosi."
,,A co ti je?"
,,Čekám dítě," sedla jsem si zpátky do křesla. Sledovala jsem Carlosovu bledou tvář.
,,Dítě?" zakoktal.

Ano. To podezření jsem měla už dlouho, ale nikomu jsem to neřekla, ani Filipovi. Chtěla jsem to udržet co nejdéle v tajnosti. Představa, že můžu znovu potratit...

Zavrtěla jsem hlavou, abych odehnala tu hroznou myšlenku.
,,Prosím. Neřekneš to nikomu?" sevřela jsem opěradlo křesla.
,,Neřeknu. Neboj."
Byl pořád v šoku. Věděla jsem, že mě má pořád rád. A nenávidí otce kvůli tomu, že má za manželku mě. A když jsem mu teď řekla, že čekám dítě s jeho otcem... odrovnalo ho to.
,,Jak mu to mám říct?" optala jsem se.
,,Co já vím!" vyjekl Carlos a vstal ze židle. ,,Mě to je fuk, Alžběto! Je to tvůj manžel a ne můj. Řekni mu to, jak budeš chtít. Je to jen na tobě," zasyčel a já měla pocit, že mi pukne srdce.

Do pokoje vtrhly moje dvorní dámy, když slyšely, jak Carlos zuří. Ten popadl vázu a mrštil ji po mně. Nestihla jsem uhnout, proto jsem rychle dala před sebe ruce.
,,Stráže!" zahulákal kdosi.
Carlos měl dobrou trefu. Měla jsem pořezané dlaně. Ten sebou škubal, házel a proklínal Filipa. Stráže konečně dorazili a popadli prince za ruce. ,,Proklínám ho!" křičel, než ho odvedli z mého pokoje.
,,Vaše Výsosti?" otázala se jedna dvorní dáma.

Neodpověděla jsem, protože jsem znovu potřebovala zvracet. Nestihla jsem to k míse, proto jsem se vyzvracela na zem. Jedna dáma zavolala sluhu, ať to uklidí. Další došla pro obvazy, aby mi ošetřila ruce.
Lehla jsem si do postele a sledovala, jak kolem mně všichni poletují jako motýli.

Usnula jsem a probudila se, až večer. Mohlo být tak deset hodin. V pokoji nikdo nebyl. Náhle jsem uslyšela mužský křik. Vyšla jsem z pokoje a naklonila se nad zábradlí se svíčkou v ruce. Zvuk přicházel od zdolejška. Tam měl pokoje Carlos.

Vrátila jsem se do pokoje pro župan a chtěla jít k Filipovi. Když tu najednou si zamnou někdo odkašlal.
,,Právě jsem za tebou chtěla jít," opřela jsem se o rám postele.
,,Jsi v pořádku? Slyšel jsem, že.." Filip si sedl do křesla.
,,Ano jsem."
,,A co se stalo, že Carlos tak vyváděl?"
Filip si nalil do poháru víno, které jsem měla na stolku. Zapálené svíčky dodávaly místnosti kouzlo.
,,Jsem těhotná," řekla jsem a vzápětí Filipovi zaskočilo víno. Když dokuckal, vstal z křesla a přešel ke mně s úsměvem na tváři.
,,Vskutku?"
,,Ano." Chytl mě pevně za ruce. ,,Jsem ten nejšťastnější manžel. Hlavně musíš odpočívat má drahá," vlepil mi pusu na tvář.
Já se v tu chvíli cítila prázdná.

                       - - - - - - - - - - -

O měsíc později:
Srpen 1564, Madrid

Stála jsem na balkóně a mávala davu, který se na mou počest shromáždil před palácem. Lidé volali mé jméno a házeli květiny. Jedna dokonce dopadla na balkón, a tak jsem ji sebrala.

Když se setmělo, dav ještě víc zhoustl. Začalo se tančit a popíjet. Já se odebrala do pokoje, abych se upravila na maškarní ples, který se bude konat za půl hodiny.

Prohlížela jsem si v zrcadle své malé bříško. Pomalu, ale jistě se začalo rýsovat. ,,Jednou mé dítě, budeš král.
Ať se stane cokoliv, vždy budu tvá matka. Miluju tě můj maličký," řekla jsem miminku.

Vypadala jsem jako nevěsta.
Bílé šaty se zlatým vyšíváním, bílé květiny ve vlasech a zlatá maškarní maska. Každá má dvorní dáma měla na sobě úplně to samé jako já.

V houfu jsme se všechny vydaly do plesového sálu. Když jsem vešly do sálu, houslisti kouzlili nádherné tóny, které se rozlévaly po celé místnosti.
Tančilo se, jedlo a pilo. Tak veselo tu dlouho nebylo. Koutkem oka jsem zahlédla Filipa, ale ten si mně nevšiml. Poslouchala jsem hudbu a kývala hlavou do rytmu, když  v tom se zamnou někdo ozval:
,,Mohu Vás poprosit o tanec krásná slečno?"

Srdce se mi dočista zastavilo. Za mnou stál třicetiletý muž a krásně se na mě usmíval. Jeho zelené oči se vpíjely do mé tváře plné překvapení. Vrhla jsem se kolem jeho krku a silně ho objala. Potlačila jsem slzy štěstí, když jsem se přitiskla k jeho hrudi. Ty zelené oči, světlé vlasy a hezky řezanou tvář bych poznala kdekoliv.
,,Viléme! Co tu děláte?" vyhrkla jsem na svého přítele.
Vilém Oranžský se ode mě odtáhl a pevně mě stiskl za ruce.
,,Politické povinnosti."
Jeho medový hlas mi tolik chyběl. Naposledy jsem ho viděla na mé svatební oslavě. Ani dopis neposlal.
,,Jak se máte?" vyhrkla jsem.
,,Oženil jsem se."
,,A kdo je ta vyvolená? Je tady?"
,,Není. S Annou Saskou, jedinou dcerou saského kurfiřta Mořice Saského. Máme spolu dvě děti."
,,A jste šťastný?"
V jeho očích jsem spatřila smutek.
,,Nemohu říci, že to je šťastné manželství. Slyšel jsem, že jste těhotná. Moc Vám gratuluji."
,,Děkuji."

Na chvilku se odmlčel, pak ale řekl: ,,Neodpověděla jste mi na otázku, Alžběto."
,,Ráda si s Vámi zatancuju."
Vilém kývl na hudebníky a ti začali hrát velice zvučnou písničku. Dovedl mě doprostřed parketu. Lidé se rozestoupili a sledovali, jak Vilém přejel rukama po mých pažích. Já se zachvěla, když jsem mu dala ruce okolo krku. Tančili jsme spolu rychlý portugalský tanec. Při otočce mě nadzvedl a já se cítila plná energie.

Všichni ustali v tanci a pozorovali jenom nás. Přilákalo to i Filipovu pozornost. Ten se prodral davem a sledoval, jak jeho manželka tančí s jiným mužem.

Poznal mě. To jsem věděla naprosto přesně. Bylo mi to jedno. Tančila jsem s Vilémem dál a užívala si jeho blízkost.
,,Jste výborná tanečnice," zašeptal mi Vilém do ucha.
,,Děkuju za poklonu, princi. Nevadí Vám, že na nás všichni koukají?"
,,Vědí, že pod tou maskou jste vy, ale netuší, kdo jsem já," řekl, než jsme se oba zatočili a udělali záklonu.
,,O půlnoci před altánkem."
Políbil mi ruku, přitom se na mě lišácky usmál, pak zmizel v davu.

Já oněmněle koukala na místo, kde
před chvílí stál. Díky Bohu začala hrát nová skladba, a tak všichni znovu začali tančit.
,,Madam? Kdo to byl?" přistoupila ke mně Ana.
,,Nikdo. Teď jestli mě omluvíte," odbyla jsem ji a rázným krokem jsem šla k východu.

Když jsem opustila přeplněnou místnost, spokojeně jsem si oddechla.
Žádní sluhové po chodbách nepoletovali, všichni byli buď v kuchyni, nebo obsluhovali na plese. Zrovna jsem chtěla otevřít dveře od mého pokoje, když se ozvaly kroky.
,,Proč jsi odešla?" ozval se Filip.
,,Není mi dobře," odpověděla jsem jen.
,,A proto si tančila s tím mužem? Kdo to byl?"
V záři svíčky jsem viděla jeho rozzřuzený výraz. Nikdy nebyl naštvaný. A když jo, tak udržoval své emoce pod pokličkou.
,,Co tě to zajímá?"
,,Zajímá mě to, protože jsem tvůj manžel a já ti přikazuju.."
,,Co mi přikazuješ? Nu což jsem sice tvoje žena a to znamená, že si můžu tančit s kým chci!" vyjekla jsem.
,,Jsi moje žena, a proto mi řekneš s kým si tančila!"
,,Ne!"

Filip dočista vybuchl. ,,Ne?!"
Chytl mě za zápěstí a prudce se mnou trhl. ,,Budeš mě poslouchat!"
Vymanila jsem se z jeho sevření. Když v tom mi vlepil facku. Přidržela jsem si bolavé místo. Co to udělal??
Zadržela jsem slzy a podívala se do jeho očích.
,,Budeš toho litovat. To mi věř," otočila jsem se a rozeběhla se k zahradám, kde jsem se měla sejít s Vilémem.

Milovala jsem Filipova, ale tohle už bylo moc. Dal mi facku jenom kvůli tomu, že jsem tančila s jiným mužem.
Zhluboka jsem se nadechla čerstvého vzduchu a opřela se o altánek. V nedalekém jezírku vyskočila žába. Se zájmem jsem ji pozorovala, jak se snaží vyšplhat na kámen.

Znovu jsem si protřela místo, kde mě Filip uhodil. Doufala jsem, že není zarudlé, aby se Vilém na nic nevyptával. Ani jsem nevěděla, kolik je hodin, a tak jsem čekala a čekala. Asi za půl hodiny se ozvaly kroky. Schovala jsem se za strom, kdyby to byl někdo jiný. Naštěstí jsem uviděla Vilémovu zelenou masku, která se tolik hodila k jeho zeleným očím.
,,Viléme?"

Na chvilku se usmál, ale jeho úsměv okamžitě zmizel, když pohlédl na mou tvář.
,,Uhodil tě?" zamračil se a jemně mě chytil za bradu, aby si to lépe prohlédl.
,,Nic to není," odpověděla jsem.
,,Alžběto....," chtěl něco říct, ale zarazil se. Položil dlaň na mé čelo. ,,Celá hoříte."
,,Hmm?"
Přiložila jsem si ruku na rozpálené čelo. Opravdu celá jsem hořela. Překvapeně jsem zamrkal a než jsem se nadála, nesl mě Vilém v náručí. Horečka mě přemohla, a tak jsem pevně zavřela oči.

Vílém spustil písničku, když mě odnášel pryč. Tehdy jsme spolu byli na slavnosti. Jen jsem netušila, že tam je, než mě požádal o tanec. Slyšel tu písničku, kterou zpívala ta brunetka. A teď mi jí zpíval. Jen upravil pár slov.

,,Zpívej mi o dívce, která zmizela,
Pověz, mohla by jsi být tou dívkou ty?
Veselá na duchu jednoho dne odplula
Přes moře ke Skye.

Mračna a vítr, ostrovy a moře,
Hory deště a slunce,
Vše, co bylo dobré, vše, co bylo čestné,
Vše, čím jsi byla, je pryč.

Zpívej mi o dívce, která zmizela,
Pověz, mohla by jsi být tou dívkou ty?
Veselá na duchu jednoho dne odplula
Přes moře ke Skye."

Chytla jsem ho za límec.
,,Pamatujete si ji? Je nádherná. Děkuju ti."
Už jsem nebyla ta nevinná Alžběta, která tančila s Vilémem na slavnosti.
Nevinnost šla stranou, když jsem dospěla a byla vhozena přímo do lámy lvové.

,,Doktora!" volal Vilém.

,,Ty!!" uslyšela jsem Filipa.

,,Filipe, nechte toho. Má horečku."

Pak jsem slyšela Filipův hlas, ale nevěděla jsem, co říká. V hlavě mě zněla ta krásná písnička.

                - - - - - - - - - - - - - -

Kvůli horečce Alžběta ztratila ponětí o čase nebo vědomí o světě kolem. Cítila lžičku u svých rtů nebo tekutinu, která jí stékala do úst. Občas také zaslechla kapání. Nevěděla jestli prší nebo jí doktoři pouští žilou. Jinak by svět neexistoval. Cítila takové horko, že to ani nebylo možné. Představovala si, jak hoří střecha madridského paláce. Ale taky cítila takový chlad, že už musela být po smrti. Slyšela nepravidelný skřípavý zvuk. Časem jsi uvědomila, že to je její dech. Na chvíli cítila klid. Byla smířena s tím, že zemře, proto se naposledy nadechla, ale už nevydechla.