O rok a půl později
Červen 1562, Aranjeuez

Alžběta:

Nehorázná hromada jídla, která byla přede mnou na stole, voněla naprosto kouzelně. A když jsem ochutnala pečenou koroptev, můj žaludek křičel blahem.
,,Hmm...to je dobrý," nabrala jsem bramboru, kterou přivezli Filipovi průzkumníci z Nového světa.
,,Vejde se do tebe ještě něco?"
uchechtl se Filip.
,,Proč?" promluvila jsem, když jsem dožvýkala poslední sousto.
,,Bude ještě dezert, víš?"
,,Super! Tak ať ho hned přinesou!"
Znovu se zasmál.
,,Máš dnes velký apetit."
Neodpověděla jsem a dál se cpala sladkým moučníkem.

Po chvíli jsem seděla s plným břichem v křesle a poslouchala hudebníky, kteří hráli na housle a flétny. Najednou se mi zhoupnul žaludek. Vylétla jsem z křesla a nechala za sebou udivené pohledy. Filip se taky zvedl, ale to už jsem co nejrychleji
pádila z místnosti, abych se přede všemi dvořany nepozvracela. Zapadla jsem do vedlejší místnosti a vyzvracela se do zlaté nádoby. Stála jsem nad ní, dokud jsem si nebyla jistá, že nebudu zvracet znovu. Hned za mnou přiběhly mé dvorní dámy.
,,Vaše Výsosti jste v pořádku?" zeptala se Cristal.
Jako odpověď se jí dostalo opětovné ublinknutí do mísy.

Zatímco mě Verónica a Olivia podpíraly, Felicia došla pro doktora. Nakonec mě několik sluhů odneslo na nosítkách do mé ložnice. Než se zavřely dveře, zahlédla jsem Filipův ustaraný výraz. S pomocí Verónicy jsem si lehla do postele. Žaludek jsem měla jako na vodě. Všichni opustili místnost kromě vousatého doktora ve středním věku.
,,Jak se cítíte?" zeptal se.
,,Jako kdybych ze sebe vyzvracela duši," zakuckala jsem se.
,,A jinak? Máte ještě nějaké potíže, Vaše Výsosti?"
,,Ne. Kromě toho, že jsem unavená a mám zvláštní chutě," zapřemýšlela jsem.
,,Máte měsíčky, Vaše Výsosti?"
,,Ne. Zpozdily se mi. Je něco se mnou špatně?"
,,Ne. Myslím, že všechno je naprosto v pořádku."

                            Filip:

Poté, co Alžběta odběhla z večeře, zvedl jsem se, abych zjistil co se děje. Omluvil jsem se a odešel. Po chvíli jsem našel jednu její dvorní dámu.
,,Kde je? Co se stalo?"
,,Její Výsost je indisponována," odpověděla klidným hlasem. Ale já jsem klidný nebyl. Šlo přeci o Alžbětu! Nikdo mi nechtěl nic říct. Za moment vyšli ze dveří dva muži a nesli Alžbětu na nosítkách.

Zahlédl jsem její bledý obličej a oči pevně svírala. Na chvilku je otevřela, ale pak je hned znovu zavřela. Odnesli ji do její komnaty. Cestou jsem narazil na královského doktora.
,,Co je s královnou? Je v pořádku?"
,,Královna je nemocná. Za chvilku Vám řeknu víc Vaše Veličenstvo," řekl doktor, uklonil se a odešel do Alžbětiny ložnice.

Nervózně jsem přecházel sem a tam. Připadalo mi to jako věčnost, než doktor vyšel z Alžbětiny komnaty.
,,Vaše manželka bude v pořádku. Jen dnes potřebuje ležet a být v klidu. Hlavně se nesmí stresovat," upozornil doktor.
Ulevilo se mi. ,,Děkuju Vám. Můžu jít za ní?"
,,Jistě. Běžte," kývl doktor k pootevřeným dveřím.
Našel jsem ji, jak leží přikrytá dekou. I přes větrání tu byly cítit zvratky. Usmála se.
,,Jak ti je?" sedl jsem si vedle ní.
,,Už je mi líp. Omlouvám se, že jsem odešla uprostřed koncertu."
,,Jsem rád, že ti je líp. Přejedla jsi se, že?"
,,Ne," usmála se i přesto, že byla bíla jako stěna. Nechápu, jak se může usmívat, když jí je špatně.

Chvilku o něčem uvažovala, ale pak se odhodlala. ,,Filipe...jsem požehnaná. Budeš otcem," řekla hrdě.
,,Čekáš miminko?" rozzářil jsem se.
,,Ano, čekám."
Nemohl jsem tomu uvěřit. Budu znovu otcem! Alžběta si hladila své ploché břicho, které za pár měsíců povyroste. Políbil jsem ji tvář.
,,Jsem tak šťastný. Uspořádám ples, až ti bude líp. Nebo... můžem jít spolu na lov! Víš co? Teď hlavně odpočívej a dávej pozor na malého," znovu jsem ji políbil na tvář.
,,Teď to musím všem říct. Jsem na tebe tak hrdý, Alžběto. Teď spi," zvedl jsem se. ,,Dobrou noc, Bětko."
,,Dobrou."
,,Budu otcem...."

                       - - - - - - - - - - -

                         Alžběta:

Ráno mi bylo opět špatně, ale po snídani se to zlepšilo. Potom jsem šla poděkovat Bohu za mé těhotenství. Cestou mě jako vždy provázely udivené, mstivé, ale i pohledy plné hrdosti.

Někteří si přáli, abych zase táhla, odkud jsem přijela. Nechtěli tu mít dceru Kateřiny Medicejské. Ale když jim za za osm měsíců porodím španělského dědice, budou čumět a ani neceknou. Žaludek jsem měla jako na vodě, ale usmívala jsem se a hrdě  šla se vztyčenou hlavou.
,,Dobré jitro vévodo," pozdravila jsem vévodu z Alby.

,,Dobré ráno. Jeho Veličenstvo král je dnes v dobré náladě."
,,Vskutku?"
,,Jistě. Ještě jsem Vám negratuloval. Vaše těhotenství je veliký dar."
Nekontrolovatelně jsem se usmála. I přesto, že je vévoda tvrdý voják, věřila jsem, že někde hluboko uvnitř se skrývá dobrý chlap. Když zrovna nespřádá intriky, pomyslela jsem si.
,,Dobré ráno." Najednou se před námi objevil Filip.
Hluboce jsem se uklonila. ,,Choti."
,,Nechtěli by jste se oba připojit k dnešnímu lovu?"
,,Bude mi ctí Veličenstvo," odpověděl vévoda.
,,A vy, Alžběto?"
,,Jistě. Pojedu."
,,Tak za půl hodiny před stájemi."
S těmito slovy se Filip rozloučil.

Rychle jsem se převlékla do jezdeckého oblečení.
,,Máme Vás doprovodit, Vaše Výsosti?" zeptala se jedna má dvorní dáma.
,,Nemusíte všechny. Stačí když pojede Ana. Nevadí Vám to Ano?" otočila jsem se k ní, zatímco mi Cristal navlékala rukavice.
,,Ráda s Vámi pojedu, Vaše Výsosti," odpověděla.

Dneska Ana vypadala jako vždy plná energie. Černá páska přes oko vůbec nevadila její kráse. Okouzlovala všechny muže, které potkala. I když je Ana vdaná za jednoho významného dvořana, nikomu to nevadí.

S Anou jsme pomalu vyrazily ke stájím. Na sobě jsem měla jezdecký šat s vysokými botami a vlasy přikryté baretem.
,,Úplně záříte Ano," poznamenala jsem.
,,Vážně?"
Přikývla jsem.
,,To bude asi tím, že jsem těhotná."
,,Vážně? Proč jste mi to neřekla?" otázala jsem se.
,,Nevím," pokrčila rameny.
,,Ale to je úžasné. Kdy budete rodit?"
,,V prosinci."

Filip už čekal s několika dvořany před stájemi včetně Ruye Gómeze, Anina manžela.
Ruy je hlavní Filipův poradce a tedy tím je hlavním nepřítelem vévody z Alby.
Anin manžel je muž středního věku. Může mu být maximálně čtyřicet šest let. Na takový věk je velmi čilý, pomyslela jsem si. Na to, že mají s Anou dvě malé děti a třetí je na cestě, působí oba pořád energeticky.

,,Zdravím Vás pánové," pokynula jsem hlavou.
Uklonili se. Filip celý rozzářený mě políbil na tvář. Pokaždé když jsem se podívala do jeho šedých očí, brnělo mi celé tělo. Dala jsem ruku na jeho širokou hruď a jemně přejela po černém kabátci. Nesnášel, když se musel slavnostně ustrojit. Říkal, že je to proti jeho vůli.
,,El Prudente," zašeptala jsem. Usmál se, když uslyšel, jak jsem mu řekla. Moudrý...

Odtáhla jsem, protože jsem věděla, jak nás všichni pozorují. To budou zase drby, pomyslela jsem si.
Sluha mi přinesl Sněženku a rychle jsem se na ní vyšvihla. Všichni sledovali každičký můj pohyb. Každý pomalu nasedl na svého koně a moje Sněženka už nervózně podupávala.
,,Klid holka," poplácala jsem ji.

Jakmile byl Filip v sedle, dal pokyn a všichni včetně mě se rozjeli. Uháněla jsem po jeho boku a ze rtů mi vyšel zvonivý smích. Začal se smát taky a pomalu začal uhánět na svém hnědákovi. Pokaždé když jsem ho předběhla, zrychlil a nenechal mě vyhrát. U lesa jsem zastavili a čekali jsme s Filipem na družinu, které jsme ujeli. Sesedla jsem z koně.
,,Pojď za mnou Filipe, ale potichu," nabádala jsem ho.
Z brašny jsem si vytáhla kuši a šípy. Filip si místo toho vzal toulec se šípy a luk. Uvázala jsem Sněženku vedle bílé borovice a pomalu jsem se vydala do lesa. Ptáčci štěbetali a slunce pomalu začalo hřát. Filip šel po tichu jako myška za mnou. Šli jsme ani ne pět minut a před námi se rozprostřela zelená planina, kde protékal stříbrný potok. Usadila jsem se za křovím a vyčkávala.

Po chvíli se na louce objevila srnka. Kráčela ladně k potoku, kde se napila čiré vody. Byla tak nevinná a já jí nehodlala zabít. Možná za to mohly hormony, ale nechtěla jsem ublížit tomu zvířeti.

Proto jsem zamířila, ale minula cíl. Srnka se vylekala a utekla dřív, než by Filip stačil vystřelit.
,,Co se stalo?" podivil se Filip, protože jsem nikdy neminula.
,,Minula jsem," řekla jsem jen.
V ten moment přiběhli lovečtí psy a za nimi hned šlechtici s kušemi a různými oštěpy.
Zvedla jsem se. ,,Jdu s Anou na deku pod ten velký buk."
Filip kývl na souhlas. Nechal mě jít. Anu jsem našla u koní, jak hladí mojí klisnu Sněženku. ,,Je nádherná, viď?"
,,Ano. To je."

Usadila jsem se pod onen strom a naznačila jsem Aně, ať si taky přisedne.
,,Jaké to je?" zeptala jsem se.
,,A co?"
,,Být matka."
,,Nebýt chův nevím, co bych dělala. Je to, ale nádherné. Když celých devět měsíců to dítě v sobě nosíte, přiroste Vám k srdci. A když ho po náročném porodu uvidíte a můžete si ho pochovat, je to ten nejkrásnější pocit na světě."
,,Lepší než sex?"
,,Ano," zasmála se Ana, čímž odhalila krásný bílý chrup, ,,mnohem."
,,Brzy to sama poznáte," stiskla mi ruku.
,,A kolik je Vaším dětem?"
,,Diegovi jsou čtyři a malému Rodrigovi teprve půl roku," odmlčela se. ,,Budete skvělá matka Alžběto."
,,V to doufám."

                    - - - - - - - - - - - -

O pár dní později:

Seděla jsem v lavici v kostele. Kněz sloužil mši, ale já ho neposlouchala. Před očima se mi dělali mdloby a chtělo se mi zvracet. Už jsem to déle nevydržela. Vstala jsem z lavice, čímž jsem si vysloužila dost hnusné pohledy. Přidala jsem do kroku, abych se nepozvracela na boží půdě.

Když jsem upustila kostel, ucítila jsem mezi nohami horkou krev. Zděšeně jsem setřela krev ze svého střevíce.
,,Ne, ne, ne! Prosím!"
V tu chvíli se mi podlomila kolena.

Pak jsem jen slyšela zděšené výkřiky, když jsem se skácela na zem. Tolik jsem chtěla mít dítě. Chovat ho v náručí a utěšovat ho, když bude mít noční můry. Ale Bůh mi nepřál. Mé lůno se zbavovalo miminka a já tomu nemohla zabránit. Netuším, jestli jsem křičela bolestí, nebo plakala. Když jsem se probudila ve svém pokoji, kam mě přenesly, slyšela jsem, jak jedna služka říká:

,,Princ Carlos spadl ze schodů a utrpěl vážná poranění hlavy. Přežil díky trepanaci."

,,Chudák. A co teprve královna. Potratila tak v nízkém věku. Slyšela jsem, že se král zavřel ve svém pokoji a hodinu s nikým nemluvil," řekla druhá žena.

,,Pravda. Zajímalo by mě, kdo to královně řekne."

,,Nemá to jednoduché. Jeden den přijít o dítě a málem i dobrého přítele."

Chtěla jsem něco říct, cokoliv.
Ležela jsem bez hnutí a proklínala sama sebe. Potratila jsem a Carlos...
Uklidňovalo mě, že žije.
Žije, ale mé dítě ne.

Ahojky! Jak se Vám dnes líbila kapitola? A jakou postavu máte nejradši?
Vaše AnetPilaov