Měla to být klidná noc, jedna z mnoha kterých malá vesnice jen kousek od hlavního města už zažila předtím.

Ale tentokrát bylo vše jinak.

Adrestia tvrdě spala, když jí oné noci vzbudila jedna náhlá ohlušující rána za druhou, u kterých nevěděla co je začalo způsobovat.
Ale ještě víc se vyděsila, když jí ústa jemně přikryla něčí mohutná, velká ruka aby skryla poplašný výkřik, který mohl narušile přilákat o mnohem dřív než k domu dorazí.

Byla to ruka jejího otce, který byl oblečený ve své staré zbrojí kterou na něm neviděla už věky a v druhé ruce pevně až křečovitě třímal meč připravený k rychlé obraně.

,,Matka šla zbudit Narellu, teď mě dobře a pečlivě poslouchej. Vyklouznete zadem ke stájím, vezmete si koně a rychle jak jen dokážete se vydáte do města, musíte okamžitě varovat stráž. Řekněte že nás napadli, aby okamžitě poslali pomoc.."

,,Proč?" To jediné ze sebe tehdy dokázala dostat, věci se událi tak rychle že neměla čas myslet nad tím nějak hlouběji.
Rychle z pod postele vytáhla meč a následovala otčíma na chodbu, kde je čekala matka i s mladší sestrou.
Bylo jediné štěstí že si lehla ve věcech které měla předchozího dne na tréninku, byla po něm natolik unavená že si okamžitě lehla a usnula.
Tím ušetřili čas, neboť světlo z Hořicích okolních domů které vojáci cestou zapalovali se přiblížovalo.

,,Netuším proč, a nemá teď smysl hledat důvod. Musím se postarat s ostatními aby se podařilo uniknout co nejvíce lidem." Pevný postoj a zcela klidný hlas muže, jim dodával značný pocit bezpečí.

,,Musíme jít," řekla však třesoucím, slabým hlasem její matka, která už stála u dveří jejího pokoje zatím co Adrestia si připínal rychle opasek přesto že meč jako otec už dávno držela v ruce.
Křik se stupňoval a řinčení mečů a zbroje se blížilo čím dál rychleji.
Vše nechali ležet tak kde to zanechali a se vydali k zadním dveřím domu, od kterých byly stáje jen malý kousek.

,,Tati!" Narelle se prudce otočila, jen aby viděl jak jeho otec srazil prvního z útočníků k zemi.

Ozvalo se křupnutí a pak bylo krátké ticho.

Voják se už nezvedl.

,,Běžte! Hned!" Ani si nestihl oddychnout, když další voják vtrhl do domu a snažil se bývalého generála bodnout do zad.
Skončil na zemi vedle prvního muže, který nestihl před tím ani zaútočit.

Druhé křupnutí, když meč jejího otčíma muži přesekl páteř.

,,A co ty? Musíš jet s námi!" Zoufalství které uslyšela v hlase své matky, ještě nikdy před tím neslyšela.
Ani když před lety opustili hlavní město a žili spokojeně na svém sídle.

,,Musím zůstat, hned jak se to uklidní dorazím za vámi."
Lhal, přesto odmítl mít na tváři jakkoliv zoufalý výraz který by jeho rodina okamžitě poznala.

Žena popadla zbytek odvahy kterou ještě měla a naposledy políbila svého muže, který jí chvíli na to jemně odstrčil a s bolestí v očích za sebou zavřel únikové dveře.

,,Tati!" Narelle se chtěla k němu rozběhnout, ale v tom ji její sestra zastavila.
Jejich otec si vybral, vybral si boj aby jim dal čas uniknout.
Nemohla tedy dopustit aby její mladší bratr vyvedl něco, co ho mohlo stát život.

Matka je obě ve spěchu popadla za ruce, a vydali se kolem kamenné zdi na které se kameny posunuly před silou výbuchu způsobeých plamenými kopí.

Už jednou utíkala, ale tentokrát to bylo jiné. Děsivé natolik až se jí svíralo srdce hrůzou, nedoufala že se někdy pozná válku a už vůbec že jí poznají její děti.

Tmu která je obklopovala, protínalo světlo od hořicích domů.

Nechtěla svého manžela opustit, ale zároveň nechtěla aby se cokoliv stalo jejím dětem. Teď záleželo alespoň jí právě jenom na tomto, byť myselala i na ostatní kteří nebudou mít štěstí se dostat pryč.

,,Běžte! Nezastavuj te se!" Křičela na ně natolik, že začínala kašlat ale ani tak nezpomalila a dál je hnala ke stáji.
Oba uklouzli na bahně, když se neustále otáčeli za sebe aby viděli jestli je jejich matka stále za nimi.

Další výbuch se přiblížil natolik, až to všechny tři odhodilo přímo na kamennou zeď která to už nevydržela a v místě nárazu se zhroutila.

Malý obraný val padl a nepřítel tak měl mnohem věští přístup i do částí vesnice, které byly blízko skal.

Adrestia se vzpamatovala vůbec jako první, nevěděla kolik času uplynulo, zda to byla jen krátká chvíle nebo dlouhé minuty.
Ihned sebrala meč který ležel kousek od ní a začala v kouři hledat svou matku a bratra.

Nevěnovala pozornost krvi, která jí začala stékat přes oko a pokračovala si to dál po tváři dolů.
Ale tam kde před chvílí ležela, nikdo jiný nebyl a ona pomalu ale jistě začínala panikařit. Veškerá slova která jí otčím snažil vtlouct do hlavy během výcviku, to že nesmí panikařit byla pryč.

Nemohla křičet, ne že by jí někdo v tomhle mohl slyšet ale chtěla být alespoň trochu opatrná a co nejdéle zůstat bez povšimnutí Adarlanských vojáků.

,,Adri?" Ozvalo se někde před ní, když si prach alespoň trochu usadil.
,,Adri," ozvalo se znovu a u části zdi která ještě stála, kousek od jejich stáje začínala rozeznávat dvě postavy které leželi hned vedle sebe.
,,Mam, mami," vykouktala se a rozběhla se směrem k ní, když doběhla okamžitě si klekla aby rukou zastavila krvácející ránu na krku Narelle.
Krev však takla dál, přes slzy které ronila nad svou bezmocí si nevšimla že hlava její matka klesla na stranu a už tam zůstala.

,,Mami! Notak, musíme jít!"Zoufalství se v jejím hlase jen stupňovalo, když zjistila že se její matka už neprobudí. Chtěla si sednout k ní, když se však zvedla něčí ruka jí stáhla znovu dolů.

,,Adru," zašeptala její malá sestra, její hlas byl hrubý, obličej měla bledý jako měsíc a rukou ukázal na matku než mu klesla zpátky na zem.

,,Musíme jít, Narelle, musíme jít."
Podebřela ji aby se mohla postavit, zatím co ji rukou stále držela ránu než na ní přeložila kus košile odtržené ze své haleny.

,,Máma." Z očí mu začali téct slzy.

Adrestia zavrtěla hlavou a podívala se na matku, která zůstala opřená o zbývající část valu a kdysi usměvavá tvář začínala být ztuhlá v posmrtném výrazu.

,,Psst, na slzy bude čas později, až budeme u dědečka a dalších příbuzných," řekla přísně, než vtiskl polibek svému mladší sestře na čelo a začala ji táhnout do stáji, které zůstali zatím nedotčené.

Obě sípavě dýchali, nechala tedy Narelle opřenou o trám a vyvedla ze stání otcova koně, neboť věděla že by se sama na koni neudržela. Museli tedy ject společně, neobtěžovala se ho ani osedlat a jenom mu dala uzdu kterou vzala z věšaku kde bývalá vždy pověšená aby se měli krom hřívy čeho držet.

,,Narelle, musíš na něj vylézt. Sama tě na něj nevysadím," kroky se blížili a jí začalo pohlcovat zoufalství, co když je chytí? Co s nimi udělají?

,,Nech mě tu," zašeptala prostě a doufala že poslechne, co už nečekala byla facka které ji přistála na pravé tváři.

,,Ještě nejsme mrtvý! Ještě ne, tak sakra na něj vylez!"
Nechtěla křičet, nechtěla ani vrazit facku ale už ani nevěděla co dělá. Skryla tvář do dlaní, a čekala že se bude zlobit ale nic takového neudělal.

Sestra jí ale přeci jen poslechl, rychlým přesto šouravým krokem se přiblížil k mohutnému koni, a s kňučením se vytáhla na jeho hřbet odkud podala sestře ruku a ta jí přijala.

Když se vytáhla za ní, nechtěně  téměř svou celou váhou dopadla na záda. Oběma projela celým tělem vlna bolesti, ale nebyl čas věnovat jí pozornost.

Předal jí otěže a ona jimi okamžitě švihla, hřebec zareagoval právě včas.

Další rána vyhodila do vzduchu zadní část, kde skladovali seno a nářadí na pole.

Nepamatovala si jak prokličkovali mezi domy, aniž by si jich někdo všiml.

Jediné co si pamatovala, že jí slzy rozmazaly zrak natolik, že když se na kopci rozhlédla po vesnici viděla jen rudou skvrnu.

Cítila se jako zbabělec, když ujížděli pryč.

Jediné co mohli bylo varovat ostatní, modlit se aby nebylo ještě pozdě.