Kaden svůj lid vždy miloval. Chtěl pro ně jen to nejlepší. Riskoval svůj vlastní život a to ne jednou, aby bylo království i jeho lidé v bezpečí. Co mu to ale bylo platné, když všechny zásluhy sklidil jeho o rok starší bratr. Navíc měl plnou podporu jejich otce. Král svého nejmladšího syna zavrhl ve chvíli, kdy se narodil. Nikdy mu nedokázal odpustit, že při porodu zemřela jeho žena, královna. Zároveň byl autoritářský, arogantní a sebestředný. Sabian byl otcovou věrnou kopií. Oba toužili hlavně po moci, bohatství a slávě. Toužili být králi všech králů.

Kadena z království vyhnali ve chvíli, kdy se začal vzpírat jejich útlaku a manipulaci. Báli se, že by jejich nejstřeženější tajemství vyplulo na povrch a oni tak byli všem akorát pro smích. Ostatně, kdo by pak měl respekt z budoucího následníka trůnu, který se při boji schovává a prchá. Který místo aby tasil meč, raději zbaběle sklopí hlavu a obětuje všechny a všechno jen proto, aby on sám přežil. Sabianovi nikdy nešlo o dobro jeho lidu. Zmanipuloval všechny, žil v přetvářce a udělal ze sebe hrdinu století. Nic z toho ale nebyla pravda. Dokud bylo království v bezpečí, nechal to Kaden být. Vztek v něm však bublal celou tu dobu. Vždy, když se Sabian chvástal cizími zásluhami. Pokaždé, když se před ním někdo rozplýval nad udatnými skutky jeho bratra. On však věděl své.

Skutečnost, že jeho bratr klesl na takové dno, kdy se začal paktovat s děsivými monstry, tyranizujícími nebohé lidi v temném lese, ho jen utvrdila v tom, že je nejvyšší čas Sabianovu vládu ukončit. Copak si neuvědomoval, jak moc ohrožuje své království, svůj lid? Obyvatelé jeho domoviny si ani nežili tak, jak se v okolních královstvích povídalo. Měli krásné domy, čisté ulice a šaty. K čemu jim to ale bylo, když je sužovaly nemoci a hlad. Sabian jim nedokázal obstarat ani jednu z těchto věcí.

Kdykoliv si někdo byť jen postěžoval nebo se jinak vzepřel králi, byl popraven. Proto se každý v Erovellu usmíval. Falešné úsměvy skrývaly pravdu. Erovell mohl být tím věhlasným, prosperujícím a bohatým královstvím, jak se na oko tváří. Jen by muselo mít lepšího krále. Kaden se na trůn nikdy nehrnul. Kralování nebylo nic pro něj. Přesto by raději usedl na trůn a udělal vše proto, aby pověst jeho domoviny neskončila v troskách, kam s vládou Sabiana směřovala.

"Pokud bys ji chtěl dosadit na trůn Dokaru, musel bys nejdřív zabít jejich krále," pronesl Nico.

Sám nevěřil tomu, že něco takového vůbec vypustil z úst. Zabít krále. To je zrada nejvyššího kalibru. Za to by mohli všichni viset. Navíc krále na každém kroku doprovázela skupina strážných. Nebyla jediná šance.

"Davian," pronesl Kaden jen jedno jediné jméno.

"Králova pravá ruka?" Nechápala Hallie.

"Dokarský popravčí?" Zeptal se současně Zean.

Davian byl královou pravou rukou od dob jeho zvolení. Zpočátku byli, dá se říct, nejlepšími přáteli. Jenže postupem času šlo vše od desíti k pěti. Král se přestal starat o své království a Dokar potemněl. Královna zemřela, aniž by mu dala dědice a on ani žádného nechtěl. Místo toho si do svého paláce vodil jednu lehkou děvu za druhou. Užíval si, popíjel, slavil. V jeho zemi zavládl hlad a vysoká kriminalita. Dokar se stal proslulý tím, že se jeho ulice hemží bezdomovci, opilci, lehkými děvami, zloději a vrahy. Nebyly to jen pomluvy a drby. K nelibosti Daviana, to byla pravda.

Ať už se snažil jakkoliv, královu lhostejnost napravit nedokázal. Odcizili se. V podstatě se z nich stali naprostí cizinci. Král ztloustl a z tehdy celkem pohledného muže, se stal oplzlý, hnusák, který rád chlastal, jedl a urážel ženy. Davian toho měl akorát pokrk. Tolik chtěl království dát znovu dokupy. Bohužel to nebylo v jeho silách. On neměl moc, ani zdroje. Několikrát se přistihl, že uvažuje nad královou smrtí. On sám jej však zabít nemohl. Ničemu by to nepomohlo. Jakmile by se zpráva o jeho smrti rozkřikla, obsadil by Dokar nějaký cizák, Daviana buď vyhnal nebo popravil a bůhví, jak by to s jeho milovaným domovem dopadlo. Mohl by čekat až král zemře na infarkt nebo jinou nemoc, jenže se obával, že to dřív skoná on.

S Kadenem se znali ještě z dob, kdy spolu s otcem jezdil po královstvích vyjednávat obchody. Davianovi byl Kaden velmi sympatický, což bylo ostatně oboustranné. Nikdy neviděl tak oddaného a nebojácného mladíka. Kaden byl přesně tím chlapcem, kterého by chtěl mít za syna. Nebylo tedy divu, že když byl Kaden ze svého domova vyhnán, Davian se jej s radostí ujal. Nevěřil ani na vteřinu, že by mladý princ udělal cokoliv z toho, co se povídalo. Jakmile se Kaden přidal ke skupince místních zlodějíčků a podvodníku, nebyl Davian zrovna nadšený, nechal jej však žít si vlastním životem. Věděl, že si Kaden dokáže poradit.

"Přesně tak. Řekněme, že v tuhle chvíli se naše i jeho zájmy protínají," přikývl Kaden.

Raven byla z jejich konverzace lehce zmatená. Věděla o Dokaru. Znala to království z map, otcova vyprávění i knih. Dokud se na něj jeho král nevykašlal, byla to docela krásná zem. Již dlouhou dobu však bylo jen semeništěm neřestí a zločinu. Kaden měl pravdu. Tohle bylo ideální místo, kde začít jejich hru. Myšlenka na vraždu krále nebylo něco, co by Raven podporovala.

Jenže tahle milá a naivní dívka už byla nenávratně pryč. Jak vždy říkal její otec: "Pokud chceme dosáhnout cíle, je potřeba něco obětovat. Někdy jsou to věci nebo území, jindy to zase musí být lidé... jejich životy. Můžeš vyhrát jen tehdy, pokud je tvoje mysl silnější, než tvé emoce." Stejně tak tvrdil, aby své kroky volila moudře a opatrně, jak v šachové partii, tak v životě. Pokud tedy smrt krále Dokaru znamená, že díky tomu přežijí další princezny, jakou bývala i ona... pak tedy musí zemřít.