Když se probudila ležela v měkké posteli. To místo nepoznávala. Jediné čím si byla jistá bylo, že již není v temném lese. Pokud tedy neumřela. Ne, stále je naživu. Pokusila se posadit a v obličeji se jí přitom pokusu objevil bolestný výraz. Celé tělo měla, jako v ohni. Vše ji bolelo, rány na těle pálily. Pomalu se postavila na nohy a rozhlédla se po místnosti. Působila skromně. Jen postel, pár kusů nábytku a zrcadlo. Raven k němu pomalu přešla. Dívala se na svůj odraz a z očí ji znovu vyhrkly slzy. Ten kdo na ní v odrazu zíral přece nemohla být ona. Někdo ji umyl obličej a ruce, vytáhl listí a větve z vlasů, také ji ošetřili zranění. Stále na sobě ale měla své šaty. Skoro přes celou tvář měla obvazy. Velmi pomalu je začala sundávat. Tolik pocitů, které se v ní mísily. Ruce se ji třásly, jak postupně odmotávala vrstvu za vrstvou. Děsila se toho, co uvidí. 

Jakmile sundala i poslední kus látky, málem neunesla pohled na své nové já. Jizvy, které jí zůstaly. Už je bude mít navždy. Jedna se táhla od spodní části oka, přes celou tvář až k levému koutku rtů. Druhá zase od kořínků vlasů po obočí na levé straně tváře, další pak byla na téže straně, přes polovinu tváře svisle dolů. Rudé šrámy, připomínající, že dnes málem zemřela. Její krásná tvář byla zničena. Raven to ale netrápilo tolik, jako to, že stejně, ne-li mnohem více, byla zničena i její duše. Jakoby ta monstra rozdrásaly i ji. Nenesla si jizvy pouze na svém zevnějšku, ale i uvnitř sebe. Znovu ji přepadla úzkost. Raven se sesypala. Z očí ji stékaly slzy, jako vodopády. Křičela. Neměla důvod, avšak potřebovala to ze sebe dostat ven. 

Strach, úzkost, bezmoc, děs, ale zároveň i vztek a zloba, prostupovaly jejím tělem a toužily se dostat na svobodu. Dívka začala pobíhat po místnosti a ničit vše, co jí přišlo do cesty. Byla slabá a přesto se jí podařilo bez problému svrhnout k zemi prázdný prádelník. V další chvíli hodila jednu z židlí přímo na ono zrcadlo. To se roztříštilo stejně, jako uvnitř ona. Ve stejné chvíli do pokoje vběhl Kaden spolu s Nicem, Zeanem, Mirou a Hallie. Zvuky ozývající se z místnosti je znepokojovali. Mysleli, že se princezně něco stalo, že se tam snad objevila ta monstra. Nic takového se nedělo. Všichni na vlastní oči sledovali, jak se ta osoba před nimi hroutí. Jen tam stáli ve dveřích a dívali se, jak pokračuje v ničení pokoje, až se nakonec sesunula k zemi vedle postele. Kolena si přitáhla k sobě a zabořila do nich hlavu. Pak už jen usedavě plakala a plakala.

Uběhlo několik dnů od chvíle, kdy Raven jen tak tak unikla své smrti. Celé dny i noci trávila zavřená v malém pokoji. Seděla na zemi, plakala, nemluvila, nereagovala, nejedla ani nepila. Byla, jako bez života. Jakoby v tom lese přece jen opravdu zemřela. Kaden ani ostatní si s ní nevěděli rady. Původně ji chtěli vyměnit za truhlu zlata. To by ale princezna musela komunikovat a sdělit jim, odkud pochází a jak se do lesa dostala. Nic z toho se jim z ní ale nepodařilo dostat. Nešlo to po dobrém ani po zlém. Raven byla zničená.

Bylo to asi pátého dne, kdy se dívka konečně pohnula. Po čtyřech dolezla až před rozbité zrcadlo. Znovu se zadívala na svůj roztříštěný odraz. Hleděla na ni zlomená žena. Připadala si, jakoby padala volným pádem z výšin. Vyplakala snad už všechny své slzy. Chtěla se dostat pryč z těch pocitů, z těch vzpomínek ve své hlavě. Zbavit se všech svých rozbitých částí. Neexistovalo nic, co by ji vyléčilo uvnitř. Zůstanou jen a pouze jizvy. Na těle i duši. Už nikdy víc nebude tou, kterou bývala. Zabil ji. Stále žije, ale přesto zemřela, něco uvnitř ní určitě. Nebyla to však ta monstra. To on. On je ten vrah. Jak má teď žít ve světě, kde existuje i ten muž? Dusilo jí to. Nemohla dýchat uvnitř jeho ohně. On byl mocný král a ona měla být královnou. Teď si ale připadala jen jako zrnko prachu. Její jiskra byla pryč. Udusil ji. Byl jejím rytířem v zářivé zbroji. Jejím hrdinou. Jenže oni nežijí v pohádce. Raven se natáhla po jednom ze střepů, které v zrcadle zůstaly. 

Cítila se bezmocná. Jakoby prohrála. Tolik se chtěla vrátit zpět domů, ke svým rodičům, jenže to nebylo možné. Kdyby otec zjistil, co se stalo, vyhlásil by Sabianovi válku. Chtěl by jej zabít vlastníma rukama. Raven to nemohla dovolit. Sabianovo království bylo mnohem silnější a mocnější, než to jejich. Otec by se tak vydal na jistou smrt. Tohle jim nemohla udělat. Obzvlášť, když se jim nedávno narodil vymodlený syn. Neměla ani tušení, co vše vůbec Sabian její rodině namluvil? Lhal jim stejně jako jí? Co všechno vůbec vědí? Nemohla už věřit žádnému z jeho slov. 

Pevně v dlani sevřela ostrý střep a zahleděla se na něj. Bylo by to tak jednoduché. Jen jeden správný zásah a bylo by po všem. Jenže z jakého důvodu pak celou tu dobu v lese bojovala o svůj život? Bývala nevinná, mladá dívka. Před Sabianem. Jenže pak přišel on a s ním všechny ty lži, bolest a trauma. Manipuloval jí. Žila v jeho šachové hře, přičemž on každý den měnil její pravidla. Základy její osobnosti popraskaly. Už nikdy nebude, jako dřív. Tehdy v lese se modlila k bohu, ale neslyšel ji. Křičela o pomoc a on nereagoval. Cítila, jak ji ďábel drtí. Bývala vždy loajální, trpělivá, čestná. Nakonec se stala pěšákem v Sabianově zvrácené hře. Oběť. Svět jí spadl na ramena. Dovolila mu dostat se jí do hlavy. Sabian z ní udělal potravu pro monstra, ale proč? Pak si vzpomněla na jeho dopis.