Kočár zastavil před vchodem do paláce a jeden ze sluhů ji pomohl vystoupit ven. V tu chvíli byla princezna lehce zaskočená. Očekávala totiž, že na ni její budoucí muž bude čekat, že ji hned po příjezdu přivítá. Vlastně i přes svou skromnou povahu, tak nějak doufala v mnohem větší, honosnější a vřelejší přivítání, jakožto budoucí královny. Nic takového však nenásledovalo. Spíše naopak. Současně s jejím příjezdem na nádvoří, dorazilo i několik dalších kočárů. Z nich pak vystupovali další urození šlechtici a jejich ženy, většinu z nich ani nepoznávala. Napadlo ji, že nejspíše dorazili na jejich zásnubní ples. Překvapilo ji, kolik lidí král pozval. Dovnitř vstupovalo stále větší a větší množství hostů. Raven pociťovala lehké rozpaky.

Skoro zapomněla, že ještě stále stojí, jako přikovaná před svým kočárem. Z jejich myšlenek ji vyrušilo až drobné odkašlání jednoho ze sluhů, který čekal až Raven spolu s ním vykročí směrem dovnitř. Zdvořile se omluvila a vydala se za ním. Uvnitř působil palác ještě honosněji. Skoro ji ten pohled vyrazil dech. Stejně jako z venku i uvnitř dominovala bílá barva a čisté linie. Další dominantou bylo zlato, zdobilo snad vše co se uvnitř nacházelo, ať už to byly rámy obrazů, klenby, zrcadla, schodiště či sochy. Raven nevycházela z úžasu. Sama byla vychovávána v bohatství a přepychu, přesto nikdy nebyla jednou z těch rozmazlených a pyšných princezen. Nebála se "ušpinit". Zároveň však měla často hlavu v oblacích a myšlenkami byla úplně někde jinde. Ostatně tak tomu bylo i ve chvíli, kdy se sluhou procházela halou ke schodišti. Útroby paláce ji připadaly, jako obří bludiště. Nemít sebou svého průvodce, nejspíš už by se dávno ztratila. Dovedl ji až ke dveřím její komnaty a sdělil, že za ní brzy dorazí její komorné, které Raven pomohou připravit se na ples. Král ji pak bude očekávat přímo na místě.

Komorné ji oblékly nádherné bílé šaty. Zdobené byly zlatými ornamenty a malými diamanty. Korzet zvýrazňoval její přednosti a suknice byla tak široká, až nabyla pocitu, že se s ní ani nevleze do dveří. Komorné ji na každou ruku navlékly rukavičky stejné barvy, které jí sahaly až k loktům. Boty s velmi vysokým podpatkem jí tlačily, přesto si však nedovolila nic namítat. Matka by jí řekla, že práva královna musí něco přetrpět, obzvlášť pokud to znamená reprezentovat krále a celé jeho království. S bolestným výrazem do nich tedy nasoukala své nohy, odhodlána onu nepříjemnou bolest přetrpět.

Vlasy, barvy havraního peří, služebné sčesaly do vysokého drdolu, zdobeného diamantovou čelenkou. Její temné vlasy spolu s blankytně modrýma očima, byly jedny z jejich předností. Raven si byla dobře vědoma své krásy, ostatně počet nápadníků ucházejících se o její ruku byl vskutku pozoruhodný. Nikdy však svého vzhledu nezneužívala. Raven se zadívala na svůj odraz v zrcadle. Bylo to poslední krát, kdy na sebe hleděla, jako princezna. Ráno už v něm oficiálně uvidí nastávající manželku krále Sabiana a budoucí královnu Erovellu. Při té myšlence se otřásla. Bylo to tolik vzrušující. Jaký asi Sabian bude? Nepochybně velmi šarmantní a rozhodně bude gentleman. Raven o tom byla přesvědčena. V jejich očích byl král naprosto bezchybný. Tolik k němu vzhlížela. Byl jejím idolem.

Jakmile byla Raven hotová, doprovodily ji komorné až k tanečnímu sálu. Hudba byla slyšet i přes zavřené dveře. Uvnitř už to rozhodně žilo. Raven si dokázala živě představit to veselí, které se za nimi odehrávalo. Ona sama již měla možnost se několika podobných plesů zůčastnit. Žádný z nich však nebyl tak noblesní a velkolepý. Srdce ji divoce bušilo. Na Raven dolehla nervozita ze setkání s králem, z očí do očí. Nestihla už nad tím dál přemýšlet, jelikož ji jeden ze sluhů otevřel dveře a pokynul, aby vešla dovnitř. Raven se zhluboka nadechla, vystrčila bradu a vypla hruď. Kráčela, jako pravá dáma.

Několik pohledů se stočilo jejím směrem, ne však tolik, kolik očekávala. Král zrovna tančil s jednou z přítomných dívek a nevypadal jako muž, který čeká na svou budoucí choť. Raven to lehce vyvedlo z míry. Nedávala na sobě však nic znát. To byla také jedna z pečlivě nacvičených věcí. Kamenný výraz bez emocí. Falešné úsměvy. Přetvářka byla u takto vysoce postavených lidí téměř na denním pořádku. Raven se snažila být co nejvíce upřímná, přetvářku nesnášela. Někdy však nebylo jiné cesty. Tohle byl jeden z těch případu. Nedat najevo své vnitřní emoce, nepohoršovat, neudělat svému jménu hanbu. Tato slova ji matka dlouho kladla na srdce. Otec se jí to pak snažil vysvětlit více diplomatičtěji. Takový oni byli. Matka rázná a neúprosná. Otec laskavý a dobrosrdečný, ovšem uměl být i tvrdý a vládl vždy pevnou rukou. Raven oba milovala, stejně tak, jako oni zbožňovali svou dceru.

Procházela sálem a neustále se rozhlížela kolem sebe. Nebyla si jistá, co dělat, kam jít. Její budoucí muž jí nevěnoval sebemenší pozornost. Než však stihla něco vymyslet, přitančil Sabian až k ní a s širokým úsměvem uchopil její ruku, aby ji vzápětí políbil. Něžně, pomalu. Raven mu úsměv oplatila. Cítila, jak se jí po tvářích rozlévá ruměnec.

"Vy musíte být princezna Raven, nepletu se?" Promluvil na ni poprvé Sabian. Jeho hlas byl hluboký. Sladký, jako med. Byla jim naprosto okouzlena.

"Ano," vydechla tiše, když ji došlo, že již notnou chvíli zadržuje dech.

"Ve skutečnosti jste ještě mnohem krásnější," věnoval ji Sabian poklonu a prohlédl si celou její osobu.

"Děkuji. Vy jste také velmi pohledný, můj králi," oplatila mu zdvořile a nezapomněla se u toho poklonit.

"Rad bych vás požádal o tanec, smím?" Zeptal se.

"Ovšem," vyhrkla téměř okamžitě. "Bude mi velkým potěšením," dodala vzápětí. Nechtěla působit příliš horlivě ani nezdvořile.

Bála se, že kvůli vzrušení ze setkání s králem, které zaplavilo celé její tělo, na něj neudělá příliš dobrý dojem. Nerada by se před ním ztrapnila nebo co hůř, aby se jí povedlo jej od sebe odehnat. To by byla katastrofa. Matka by ji za to určitě minimálně zavrhla. Takovou ostudu si rozhodně nemůže dovolit.

"Ani netušíte jakou mám radost z toho, že se mi podařilo najít, tak nádhernou a skvělou ženu, která mi bude oporou, a také bude skvělou ozdobou našeho království," pokračoval Sabian v komplimentech.

Umění svádět ženy a dostávat je pouhými slovy na kolena, bylo něco, v čem opravdu vynikal. Nikdo nedokázal něžné pohlaví okouzlit více, než právě on. Sabian to samozřejmě velmi dobře věděl, proto svého umění také hojně využíval. Lépe řečeno místy až zneužíval. Nikdo si však nedovolil osočit krále. Ostatně, co by mu mohli říci? Že je zběhlý v tom, okouzlit jakoukoliv ženu, která je k tomu více než svolná? Těžko. Navíc Sabiana všichni milovali. Byl to přece hrdina. Vystupoval, jako hrdina. Choval se tak, jako by jím byl. Nikdo o něm nepochyboval. Měl ve svém seznamu dlouhý list zásluh, které pro své království vykonal. Rval se, bojoval, vypustil duši...

Po celý zbytek plesu tančil Sabian jen a pouze s Raven. Povídali si, smáli se. Král měl oči jen pro ni a princezna jim byla dokonale okouzlena. Raven si byla téměř jistá, že to šimrání v útrobách jejího těla vyvolává přítomnost krále Sabiana. Nepochybovala o tom, že to co cítí, je láska. Tolikrát o ní přece četla. Tohle musí být ona, ten pocit. V tu chvíli ani jednou nepomyslela na to, jak úmornou bolest ji způsobují ty nepadnoucí boty. Sabian měl její plnou pozornost.