Další dny jí splývaly v jeden. Opakovaly se stále dokola. Společná jídla se svým choťem, a pak nekonečné hodiny bloudění palácem a jeho zahradami. Byla královnou a manželkou krále, stejně si však připadala v paláci jen jako nezvaný host. Sabiana celé dny skoro neviděla. Buď trávil čas v salónku hraním šachů, ke kterým Raven odmítal pustit, nebo seděl zavřený ve své pracovně, kam měla přísný zákaz. Nic nedávalo smysl. Nesměla se dokonce zůčastnit rady s ostatními šlechtici nebo rozhovory s občany. Sabian s nimi jednal sám. Jakoby žádná královna ani neexistovala. Raven to štvalo a mrzelo zároveň. Několikrát se pokoušela u společné večeře Sabianovi sdělit, že se jí to nelíbí. Pokoušela se s ním o tom promluvit. On však neposlouchal. Vždy ji jen odbyl tím, že to není její starost. Ubezpečoval jí, že ona se těmito věcmi, jako královna nemusí vůbec zaobírat. Prý postačí, když bude skvělou a dokonalou ozdobou království. To však nebylo to, co Raven chtěla. K tomuhle nebyla zrozena. Toužila vládnout spolu se svým manželem. Chtěla mu dokázat, že není hloupá a ukázat mu, co dokáže. Neměla k tomu však nikdy příležitost.

Uběhlo několik týdnů, které se Raven zdály jako roky. Psala svým rodičům, kteří ji však neodpovídali. Poslední vzkaz, který od nich dostala, byl ten v den svatby. Netušila ani jestli už je na tom její matka lépe. Chtěla se za nimi jet podívat, ale Sabian to zavrhl. Tvrdil ji, že na to není vhodná doba, že se za hranicí království pohybuje skupina nebezpečných banditů a on nedovolí, aby se jeho ženě něco stalo. Utěšoval ji. Říkal, že na ni její rodiče nejspíše zapomněli. Prý když teď její matka konečně počala mužského následníka trůnu, už je tak Raven nezajímala. Nechtěla tomu věřit. Jeho slova ji bodala, jako dýky. Tohle by přece její rodiče nikdy neudělali. Takový oni nebyli. Jenže i přesto v ní ty pochyby každým dnem více a více hlodaly. Sabianova nepřítomnost a její neustálá samota, jen víc a víc prohlubovali její smutek. Toužila jej mít vedle sebe, avšak zároveň se bála další společné noci. Ostatně stále se nedokázala vzpamatovat z té poslední.

Několikrát se pokoušela Sabiana přemluvit, aby se mohla podívat do města. Navštívit jejich poddané. Zjistit jestli něco nepotřebují.  Nemohla. Sabian jen vždy rázně zavrtěl hlavou a sdělil ji, že to není možné. Neřekl důvod. Jeho nesouhlas musel stačit. A tak mohla Raven jen dál bloudit palácem, míjet služebnictvo, které si za jejími zády špitalo a častovalo ji znechucenými pohledy. Přes den se procházela, v noci plakala. Takový život si rozhodně nepředstavovala.

Sabian s ní od té doby už nemluvil skoro vůbec. Míjeli se přes den a nepotkávali se už ani u jídla. Raven začala být zoufalá. Procházela palácem a jeho chodby i pokoje už znala téměř nazpaměť. Jednoho dne se jí podařilo narazit na salónek nedaleko hlavního sálu. Chtěla si jej prohlédnout, ale dveře byly zamčené. Klíčovou dírkou se snažila zahlédnout co je uvnitř, ale nepodařilo se jí to. Dokonce se zeptala i jednoho ze sluhů, zda neví, proč je salónek zamknutý a kde je klíč. Ten ji však jen řekl, že netuší a ani by jí to nemělo zajímat. Jeho chování bylo víc než podivné. Několikrát se snažila tuto informaci dostat i z Adena, pravé ruky krále. Ten ji však pokaždé řekl jen to, že má přestat slídit a strkat nos do cizích záležitostí. Raven neměla z Adena dobrý pocit. Hnusil se jí on a hlavně jeho chování k ní.

Jednoho dne procházela kolem Sabianovi pracovny. Bylo to už víc jak měsíc od doby, kdy se vzali. Za normálních okolností by se k pracovně ani nepřiblížila, ale Sabianův zvýšený hlas jen podnítil její zvědavost. Potichu přešla až k přivřeným dveřím. Přitiskla se k nim a škvírou sledovala svého manžela, jak rozčileně přechází sem a tam.

"Jsou čím dál tím drzejší," promluvil naštvaně a rozhazoval u toho rukama. "Co budou chtít příště? Jednu za týden?" Pokračoval.

Raven nikoho jiného v místnosti nezahlédla, neznamenalo to však, že tam s ním nikdo další není. Nejspíš mluvil na Adena. Ostatně byl jeho pravou rukou a rádcem. O čem však Sabian mluvil neměla ani potuchy. Král s ní věci ohledně vládnutí a spravování království nemluvil. Mohla se tak jen domnívat, co jej tak vytočilo.

"Původní dohoda zněla jedna za tři měsíce," přešel znovu z jedné strany místnosti na druhou. "Teď se dožadují mnohem kratší doby. Jak toho mám zatraceně dosáhnout za tak krátký čas, aniž by si někdo něčeho všiml," lamentoval.

Sabian byl naštvaný. Vyloženě zuřil. Nesnášel, když mu někdo dával příkazy. Už v době, kdy ještě žil jeho otec s tím měl dost velké problémy. Nikdy si do ničeho nenechával mluvit. Jenže teď byl nucen poslouchat příkazy a vůbec se mu to nelíbilo. Neměl ovšem na výběr. Šlo o vyšší dobro.

Raven se přitiskla ještě blíž ke dveřím. Zvědavost ji úplně pohltila. Skoro až zapomněla, kde se nachází a že by za své chování mohla být potrestána. Její tichou špionáž přerušil až stín, který se mihl kolem dveří. Jakmile jej zahlédla, okamžitě odběhla pryč. Doufala, že ji nikdo neviděl a neponese si za to následky.

Její přítomnost však zaregistroval Aden. To jeho stín Raven spatřila. Hned po tom, co jí zaznamenal, zabouchl dveře. Sabian už seděl za svým stolem, hlavu svěšenou a rukama si mnul spánky. Byl frustrovaný. Zvědavá ženská plížící se jeho palácem byla jen třešnička na dortu.

"Kolik myslíš, že toho slyšela?" Zeptal se Aden. Nelíbilo se mu, že poslouchala za dveřmi. Tu princezničku nemohl vystát od prvního dne jejího příjezdu.

"Neví nic," mávl Sabian rukou.

On byl přesvědčen, že je stejně hloupá, jako každá jiná princezna a tudíž by stejně nechápala o čem spolu ti dva hovoří. Sabian až příliš překypoval arogancí.

"Stejně se mi to nelíbí," zavrtěl hlavou Aden.

"To už je stejně jedno. Zítra bude po všem," odbyl jej Sabian, zatímco ze stolu vytáhl jeden pergamen na nějž vzápětí začal psát. "Proběhne to stejně, jako vždycky. Dáš jí dopis a jakmile si ho přečte, zařídíš aby byla smlouva splněna," předával Adenovi instrukce, zatímco stále psal.

"Rozumím," přikývl dotyčný. Věděl moc dobře, co má dělat. Ostatně nebylo to poprvé.