Očekávala, že hned po snídani spolu se Sabianem stráví nějaký čas. Popovídají si a projdou se po zahradách. Nic takového se však nekonalo. Její komorné ji téměř ihned nahnaly zpět do jejího pokoje a i Sabian během chvíle zmizel. Když se snažila ty ženy přesvědčit, že by se přece jen ještě ráda prošla i kdyby sama, bylo jí řečeno, že to není možné. Další sloužící už prý připravují salónek a ona sama se musí začít chystat na nadcházející svatbu. Raven byla dost šokovaná, jakou rychlostí vše probíhalo. Odporovat si však nedovolila. Mísilo se v ní tisíce různých pocitů. Snažila se tedy alespoň mezi přípravami vyzvídat od sloužících, jak to v Erovellu chodí. Jaké je město a jeho obyvatelé. Jejich odpovědi však byly strohé. Všichni se k ní chovali odměřeně a shlíželi na ni, jako na vetřelce. U některých si dokonce všimla, že se na ni dívali s odporem. Kdykoliv se zmínila, že by si po svatbě ráda prohlédla celé své království a navštívila své poddané ve městě, odpovědí jí bylo jen hrobové ticho, nesouhlasné vrtění hlavou, či dokonce posměšné uchechtnutí. Nechápala to. Nikdy by si ani nepomyslela, že jsou zde lidé tak nepřívětiví a neuctiví. To se snad takhle chovají i ke králi? Sabian jim to snad toleruje?

Než se nadála, byly přípravy u konce a Raven stála před zrcadlem v bílých svatebních šatech, posetých tisíci miniaturními drahokamy. Suknice byla dlouhá až po chodidla a široká tak moc, až si Raven připadala naprosto směšně. Nechápala, co to je za módu. U nich v Elenii tak široké suknice nenosili. Bylo to ostatně velmi nepraktické. Korzet stáhnutý tak, že sotva dýchala a její ňadra z něj skoro vypadávala. Připadala si dost nepatřičně, avšak nikdo z přítomných neřekl ani slovo. Nadýchané krátké rukávy odhalující její nahá ramena. Šaty byly opravdu nádherné, to nemohla popřít, avšak na její vkus byly prostě příliš. Příliš nóbl. Příliš zdobené. Kdyby si mohla své šaty vybrat ona sama, zvolila by něco mnohem jednoduššího. Chtěla by víc krajek. Jenže tohle jí vybral Sabian a ona za to byla velmi vděčná. Musela být.

Služebné ji na hlavě vytvořili opravdu složitý účes, takže měla všechny své havraní vlasy sepnuté. Do vlasů ji pak položili korunku a přidali ještě závoj, který ji následně přehodili přes obličej. Raven mohla být krásná jak chtěla, v té chvíli, oblečená do těch přezdobených šatů a s tím šíleným účesem si tak vůbec nepřipadala. Jakoby se do zrcadla dívala na někoho jiného. Hlasitě si povzdechla a za pokynů jednoho ze sluhů se vydala chodbami až do salónku, kde měla svatba proběhnout.

Sabian už tam čekal. Oblečený do tmavě modré sváteční, vojenské, královské uniformy, zdobené zlatými výšivkami. Oříškové, krátké vlasy, měl lehce rozčepýřeně a v jeho tmavě modrých očích mu pohrávaly jiskřičky. Slušelo mu to, opravdu moc. Ostatně Sabian byl velmi přitažlivý muž.  Zrovna věnoval všechnu svou pozornost knoflíčkům na zápěstí, se kterými si pohrával. Raven si skoro vůbec nevšiml. Ta dívka ani netušila, že Sabian už ve své hlavě přemítal, o naprosto triviálních věcech. Myšlenky na svatbu by v jeho hlavě vůbec nenašla. Těšil se hlavně na nadcházející hostinu, kterou pro ně dva nechal připravit.

Místnost byla vyzdobena spoustou květin, hlavně růží. Krom nich, však byla prázdná. Jen ona, Sabian, ty kytky a muž, který je měl nejspíše oddat. Raven z toho pohledu bylo smutno. Nechtěla být nevděčná. Nepotřebovala obrovskou svatbu, ale toužila na ni mít alespoň někoho. Toužila aby tam byli její rodiče. Jenže Sabian ji nechal po poslovi vzkázat, že nemohou dorazit. Její matce se udělalo nevolno a tak nechtěli s otcem riskovat tu dlouhou cestu. Raven doufala, že bude matka brzy v pořádku. To bylo ostatně to nejdůležitější. Zdraví jejich rodičů.

"Výborně, jsi tady," věnoval ji Sabian široký úsměv, jakmile dorazila až k němu. "Jsi opravdu nádherná," zalichotil ji hned vzápětí a nezapomněl ještě přidat pár dalších sladkých slůvek, která zašeptal do jejího ucha.

Muž vedle nich si odkašlal, aby upoutal jejich pozornost. Sabian přikývl, jakoby mu tím potvrzoval, že může začít a to také udělal. Předčítal slavnostní slova z knihy ve své ruce. Žehnal jejich manželství. Jakmile z úst obou dvou zaznělo to slavnostní "ano", zavřel muž knihu, prohlásil je za manžele a poprosil o zpečeťující polibek.

Sabian neváhal ani vteřinu. Sundal Ravenin závoj, přitáhl si ji k sobě a políbil ji. Raven byla jeho prudkostí naprosto překvapená a zaskočená. Než se stihla vzpamatovat, tak Sabian polibek ukončil. Muž, který je oddával už byl dávno pryč. Ani oni dva se dlouho nezdržovali. Sabian popadl svou ženu za ruku a táhl ji sebou do jídelního sálu, kde na ně čekala obrovská hostina. Raven se z toho množství jídla a pití dělalo až mdlo. Tohle všechno mělo být jen pro ně dva? Nebo snad Sabian očekával ještě další hosty?