*Upozornění! Tahle kapitola obsahuje scény 18+.*

Ještě téže noci se Sabian z ničeho nic zjevil v její ložnici. Nebyl opilý, ale přesto z něj byl cítit alkohol. Jeho nálada byla značně nevrlá. Neusmíval se. Nemluvil. Jen vešel dovnitř a několika spěšnými kroky dorazil až k Raven. Jednou rukou ji uchopil za tvář a druhou ji vjel do rozpuštěných vlasů. Políbil ji tvrdě a nesmlouvavě.

Raven po Sabianově blízkosti netoužila. Vzpomínky na jejich poslední společnou noc ji pronásledovaly, jako noční můra. Představa, že by se ji měl znovu dotýkat, líbat... nelíbilo se jí to. Své pocity mu řekla. Přiznala mu, že jejich poslední intimní chvíle ji nebyli tak příjemné, jak by se mohlo zdát. Chtěla si o tom se Sabianem promluvit. Doufala, že ji pochopí a společně na tom zádrhelu zapracují. Bohužel se tak nestalo. Sabianova hrdost jejími slovy utrpěla. Nepřispělo k tomu ani to, že jeho nálada už tak byla dost špatná. On si její slova vyložil naprosto jinak. Jeho pýcha mu zatemnila mysl. Rozhodně nehodlal přiznat, že by kdy udělal něco špatně. Vadila ji jeho opilost? Její problém. Necítila se v jeho blízkosti dobře? Pak je s ní něco špatně. Chce aby se k ní choval jemněji? To ani náhodou. Králi nikdo nebude říkat, co má dělat. Ona je jeho žena a bude se chovat, jak on si bude přát a dělat přesně to, co on řekne.

Prudce uchopil Raven za paži a dotáhl ji k posteli. Serval z ní noční košili, jakoby to byl jen cár látky a následně ji hodil na postel.

"Máš pocit, že jsem k tobě byl posledně hrubý, hm?" Zavrčel na ni naštvaně.

Raven na něj jen s hrůzou třeštila oči. Nechápala, kde se to v něm vzalo. Tohle nebyl Sabian jakého znala. V jakého doufala. Tenhle muž ji děsil.

"Ukážu ti jak to vypadá, když je k tobě někdo hrubý," dodal zatímco si rozepínal kalhoty. Ani se neobtěžoval se svlékáním.

"Ne, prosím, Sabiane," prosila jej se slzami v očích. To k čemu se schylovalo se ji ani trochu nelíbilo.

"Na to už je trochu pozdě," zavrtěl hlavou a bez dalšího otálení na ni pořád oblečený nalehl.

Raven se bránila, házela sebou, ale Sabian byl silnější. Váhou svého těla na ni nalehl a prudce do ni bez varování pronikl. Raven bolestí zakřičela. Z očí ji stékaly slzy. Hruď se jí svírala a ona se strachem třásla. Chtěla jej ze sebe shodit, ale Sabian ji chytl za obě zápěstí a přišpendlil jí ruce k posteli. Pokračoval v přirážení a nebral na ni ohledy. Jejímu utrpení se jen úlisně vysmíval. Pronikal do ni hrubě a bolestivě. Bral si ji, přestože ona se mu odevzdat nechtěla. Zneuctil ji. Tak to alespoň viděla ona. Nikdo jiný by ji to nevěřil. Byla přece jeho ženou a její povinností je mimo jiné i uspokojit svého muže, svého krále. Raven plakala. Modlila se, aby to skončilo. Chtěla utéct. Zmizet někde hluboko pod zem. V tu chvíli si skoro i přála zemřít. Cítila jen bolest, smutek a odpor. Znechucení. Z něj, ale i ze sebe.

Od té osudné noci spolu nemluvili. Raven se zdržovala jen ve svém pokoji. Sabian tehdy hned po aktu odešel, aniž by se na ní podíval nebo něco řekl. Ona pak dlouhé hodiny probrečela ve své posteli. Byla ze svého muže zklamaná a také na něj byla naštvaná. Přesto si to však dávala za vinu. Urazila jeho pýchu. Byla na něj hrubá. Takhle se ke králi chovat neměla. Dostala trest, jaký si zasloužila. Těmito slovy se alespoň snažila jeho čin nějak ospravedlnit. Snažila se ho ve své hlavě stále vidět v tom dobrém světle. Neobviňovat jej. Na druhou stravou se v její mysli rojily pochyby a ty se s každým dnem jen umocňovaly.