Raven věděla, že je její chování čím dál podivnější, temnější. Nemělo cenu snažit se tvářit, že je vše v pořádku, protože to rozhodně nebyla. Připadala si, jako by dýchala oheň. Chtěla řvát, ale nešlo to. Tichý vrah pohybující se pod její kůží. Cítila ho. Bylo to zlo, temnota, kterou skoro nedokázala snést. Pokaždé, když se podívala do zrcadla netušila, jestli je tohle vše jen sen nebo žije svou nejhorší noční můru. 

Byl tam šepot. Ozvěna v těch nejskrytějších kouscích její mysli. Nešla však umlčet. Opakovala se dál a dál, jako pokažená píseň. Strašidelné hlasy. Nedokázala je ovládat. Křičely, když uvnitř krvácela. Nic z toho však nemohla Kadenovi říci. Stále si nedovolila mu věřit. Nevěřila už nikomu, dokonce ani sobě samotné. Takhle moc ji dokázal Sabian zlomit. Tak snadno se dala zničit mladá, naivní a zamilovaná dívka. Tehdy ji inteligence nepomohla. Nechala se zaslepit. Teď to však bude její mysl, kterou se nechá vést, nikoliv srdce.

"Chtěla bych se jít podívat do města a vesnice. Projít se mezi poddanými," změnila Raven raději téma.

"To bych na tvém místě nedělal," zavrtěl Kaden hlavou.

"Proč?" Zamračila se na něj, přestože ji nemohl přes závoj v obličeji vidět.

"Obyvatelé jsou nevyzpytatelní, nebezpeční. Dokar není jako Erovell nebo Elenia. Tady na sebe lidé nejsou milý. Při první příležitosti ti bodnou dýku do zad... doslova," přešel až k ní.

"Jsem jejich královna," trvala si dívka na svém.

"Pro ně nejsi nic víc, než rozmazlená, bohatá holka, která se zmocnila trůnu," zavrtěl hlavou.

"To mám trčet zavřená v paláci?" Rozhodila rukama.

"Jak jsi sama řekla, jsi královna. Můžeš si dělat, co chceš. Jen si musíš uvědomit, že tady všechno funguje a chodí úplně jinak, než jsi byla zvyklá doma. Tady ti opravdu nikdo nebude líbat nohy a klanět se před tebou jen proto, že máš titul. Na tohle místní obyvatelé zanevřeli po tom, co se na ně jejich minulý vládce vykašlal a nechal je hnít v ulicích města," vysvětlil Kaden.

"Tak co mi pak radíš?" Odfrkla si Raven.

"Nauč se zacházet s mečem, i když pro začátek by stačilo i s obyčejnou dýkou. Budeš schopná se ubránit a to ti dodá i potřebou sebejistotu. Lépe na ně zapůsobíš," pokrčil rameny.

"To se mám se svými poddanými rvát?" Pozvedla nechápavě obočí.

"To po tobě nikdo nechce. Jen bude lepší, když se budeš umět ubránit, kdykoliv by to bylo potřeba. Pak se budu cítit klidněji i já," pohlédl na ni zpříma.

Ten závoj na jejím obličeji jej štval. Chtěl ji vidět do očí. Nelíbilo se mu, že nevidí, jak se Raven tváří. Dost mu to stěžovalo jí věřit.

"Fajn, ale jen pod podmínkou, že mě to naučíš ty sám," snažila se mít královna stále navrch.

Přestože jí byl Kaden loajální, a stejně jako ostatní ji uznal za svou královnu, nehodlal se jen tak někomu podřizovat. Byla si dobře vědoma toho, že on není typ člověka, který by přijímal rozkazy, pokud jemu samotnému nedávají smysl. Nechtěl vládnout, ale zároveň chtěl být svým vlastním pánem. Těžko někomu takovému kralovat. Raven však měla ráda výzvy. Pamatovala si, jak ji otec vždy připravil nějaký složitý úkol nebo hádanku a na ní bylo, aby vše splnila. Snažil se ji tak udržovat ve střehu a procvičovat její mysl. Zároveň to oběma sloužilo, jako kratochvíle, kterou mohli prožívat spolu. Jejich společné zážitky. Dívku při té vzpomínce zaplavil smutek a stesk po domově.

"Souhlasím," vyrušil ji z jejich myšlenek Kaden, který se rozhodl přistoupit na její návrh. Ostatně bude radši, když na její lekce dohlédne osobně. Když ji bude učit on sám. Nerad by, aby ji někdo nedopatřením zranil. Třeba ona sama.