Všichni byli zahaleni v pláštích. Nikomu v Dokaru nepřišla ta tajemná skupina lidí zvláštní. Raven to vlastně ani nepřekvapilo. Každý si tam hleděl svého. Zažili tolik zlého, že tohle pro ně vlastně nebylo nic neobvyklého. Sklopila hlavu ještě více k zemi. Nebyla šance, že by ji někdo poznal, přesto nechtěla nic riskovat.

Prošli branou paláce, až na hlavní nádvoří. Bylo tam tolik lidí, že se mezi nimi jejich skupinka téměř ztratila. Raven sledovala, jak několik obyvatel křičí na strážné hlídající vchod do paláce. Doprošovali se jídla, stěžovali si na vysoké daně nebo prosili o lékařskou pomoc. Bezvýsledně. Strážní stáli, jako sochy, byť by jen mrkli. Raven jich bylo líto. O to míň se trápila tím, co se stane jejich králi. Jeho smrt pomůže nejen jejich plánu, ale i obyvatelům Dokaru. Jakmile bude sedět na trůnu, pomůže jim. Alespoň se o to pokusí.

Dorazili až k jednomu z venkovních vchodů do východní věže. Tam už na ně čekal Davian. Postarší muž s lehce prošedivělými, tmavými vlasy a hustými vousy. Rozhlédl se, zda je někdo nesleduje a vpustil celou skupinu dovnitř. Vyšli kamenné schody až nahoru do věže.

"Tohle bývala ložnice královny. Do téhle části paláce nikdo nechodí, takže budete mít klid. Vezměte si cokoliv, co budete potřebovat. Já počkám v hlavním sále. Většina králových vojáků je na mé straně. Jakmile dáte povel, nastane převrat," pokývl Davian směrem k dřevěným dveřím před nimi. 

"Do hlavního sálu snad trefíte," dodal ještě s pohledem zabodnutým do Kadena. Ten jen souhlasně přikývl. V paláci už v minulosti několikrát byl.

Raven spolu s Hallie a Mirou vstoupila do komnaty, zatímco muži měli hlídat přede dveřmi. Místnost byla bohatě zdobená, avšak všechna ta krása a pozlátko se skrývala pod hustou vrstvou prachu a pavučin. Nikdo v téhle části paláce očividně neuklízel. Jakoby vzpomínka na život královny byla dočista zapomenuta. Nebyl však čas nad tím přemýšlet. Raven rovnou přešla k vaně s připravenou vodou ke koupeli. Jedna z věcí o které Daviana požádali. Chtěla ze sebe smýt vše, co se jí stalo, ale to nelze. Bez studu a zbytečného otálení ze sebe shodila své staré, roztrhané šaty a nahá vklouzla do už vlažné vody. Nevadilo jí to. Bylo to alespoň něco. Nejraději by si dopřála dlouhou, relaxační koupel, ale na to teď nebyla vhodná doba ani místo. Proto ze sebe jen žínkou smyla veškeré nečistoty a následně vylezla z vany ven, kde si od Hallie převzala bavlněný přehoz.

Posadila se do křesla a nechala Miru s Hallie, aby ji pomohly s vlasy. Žádné složité účesy, či zdobení. Vyčesaly ji vlasy do vysokého drdolu, přičemž ji několik pramínků jejich havraních vlasů, spadalo do obličeje. Jakmile byla děvčata hotova, přešla spolu s Raven k obrovské šatně, kde ještě stále visely všechny královniny šaty. Spousta z nich byla až přehnaně zdobená a střižená. Ty Raven ihned zavrhla. Chtěla něco jednoduchého, ale zároveň by na sobě v současné době nesnesla ani žádné výrazné barvy.

Všechny tři se přehrabovaly tou hromadou drahých šatů. Nakonec Mira narazila na jedny, které byly přímo dokonalé. Bývalá královna Dokaru je nejspíše používala na smuteční události, pro Raven však vystihovaly přesně to, co měly.

"Proč zrovna černá?" Zeptala se Mira.

"Víte, černá není pouze barva. Je to emoce. Temnější, než noc. Hlubší, než láska," vysvětlila jim Raven.

"Prostě perfektní pro pomstu," přikývla Hallie.

Jakmile byla Raven připravená, dala ji děvčata ještě chvíli o samotě. Stoupla si před obrovské zrcadlo, které v místnosti bylo a sledovala svůj odraz. Na sobě měla černé, krajkové šaty. Žádná široká suknice, tahle ji volně spadala podél těla. Krajky na rukávech působily, jako tisíce malých hadů, plazících se až k jejím ramenům, přičemž rukáv končil těsně pod ním, takže na ramenech a šíjí byla vidět její odhalená holá kůže. Krk pak zakrýval krajkový límec navazující zezadu na šaty. Byly nádherné a hlavně zakrývaly všechny jizvy, které ji na těle zůstaly. Ty na obličeji schovával černý krajkový závoj, spadající ji přes obličej. Vypadala, jakoby se zrovna chystala na pohřeb a v podstatě to tak i bylo. Nešlo jen o smrt krále, stále truchlila nad ztrátou sebe samé.

V ruce svírala své staré šaty, respektive cáry, které z nich zbyly. Byly dárkem od Sabiana. Připadalo jí, jako včera, kdy ji je předal s tím, že tak krásné šaty, může nosit jen jeho nádherná žena. Jak snadno se nechala obelstít jeho sladkými slovy. Sabian to s nimi opravdu uměl. Tvrdil ji, že je to jediné, co potřebuje. Byla to ale jen další lež, kterou skrýval v rukávu. Jako by byl někým koho vlastně nikdy neznala, a taky že nakonec byl. Raven si přísahala, že donutí všechny vidět, jaký Sabian skutečně je. Kým skutečně je. Že není tak nevinný. Dá to vědět celému světu. Zničí jeho slávu. Zničí to divadlo, které hraje. Všechnu tu přetvářku. Ukončí jeho dokonalý příběh. Nechápala, že dosud nikdo neprohlédl jeho dvě tváře. Jeho pokřivenou mysl. Však ona už všem otevře oči. Nikdy nebyla tím typem osoby, který lační po pomstě, avšak teď to viděla jinak. Přestože by to spíš označila, jako boj za spravedlnost.

Znovu se zadívala na šaty ve svých dlaních. Naposledy se podívala na svůj starý život, zhluboka se nadechla a pro sebe zašeptala: "Je čas. Jsem připravena na začátek mého nového příběhu."