Druhého dne přišel ráno Sabian za Raven a sdělil ji, že se jí rozhodl výjimečně dovolit procházku i mimo království. Dívka byla nadšením bez sebe. Nemohla uvěřit, že ji její muž vyhověl. Trval však na tom, že s ní pojede i Aden a další dva strážní. Ona sice chtěla být sama, ale nehodlala králi odporovat. Obzvlášť, když jí konečně dovolil opustit palác.

Vítr Raven čechral vlasy, jí to však nevadilo. Tahle procházka ji opravdu hodně pomohla. Potřebovala ji. Nemohla přeci celý zbytek svého života trávit zavřena v paláci. Pořád nechápala, proč ji Sabian nechtěl pouštět do vesnice a města, ale byla ráda, že se mohla alespoň projít na louce poblíž temného lesa. To místo ji děsilo. Hustý a temný les, skrývající ještě temnější tajemství. Raven o něm hodně četla. Nebylo radno se k němu přibližovat, natož do něj vcházet. Vstup do něj znamenal jistou smrt. Zatřepala hlavou, aby ty děsivé myšlenky zahnala. Ona přece nehodlá do toho odporného lesa chodit. Pokračovala tedy v bloumání na přilehlé louce, trhala květiny a pletla z nich věnec do vlasů. To ji naučila jedna z vesničanek v její domovině, Elenii. Byla tolik zabraná do práce, že si ani nevšimla Adena, který došel až k ní.

"Má paní," oslovil ji. Raven se otočila jeho směrem a hlavou mu pokynula aby pokračoval.

"Král mě pověřil, abych Vám předal tento dopis, až budete na své vycházce. Chtěl abyste si jej přečetla," pronesl a zároveň ji v rukou podával ono psaní.

Převzala si jej od něho a rovnou ho spěšně otevřela. Dopis od jejího manžela, od krále. Co jí asi tak mohl psát. Možná to byl milostný dopis. Vyznání lásky, které od něj stále nedostala. Stačilo by, kdyby se v dopise alespoň omluvil za jejich poslední společnou noc. Raven na to pořád nedokázala zapomenout. Roztrhla tedy královskou pečeť a dopis otevřela. Vypadal opravdu obsáhle. Poodešla pár kroků od svého doprovodu a začala číst.

Drahá Raven,

bylo mi obrovskou ctí tě poznat. Rád bych tvrdil, že jsi láskou mého života a budeme spolu žít šťastně až na věky, jenže to bych lhal. Náš sňatek byl už od začátku odsouzen k brzkému konci. Jsou věci na které je i tak mocný král jako já krátký. Není to jen tím, že opravdu z celého srdce nesnáším závazky. Mnohem raději si užívám. Důvodem není ani skutečnost, že bys nebyla dostatečně krásná, naopak. Tvou krásu a křivky si budu určitě dlouho pamatovat. Jde tady ale o blaho celého mého království, o mé vlastní blaho. Není tajemstvím, že je naše království nejbezpečnějším místem na celém kontinentu. Jsem na tuto skutečnost náležitě hrdý, ovšem nic není zadarmo. Je jistá věc, která je pro prosperitu a fungování mé země důležitá.

Raven to nechápala. O čem to Sabian mluvil? Zmateně četla jeho slova a stále více a více ji přemáhal pocit úzkosti. Vůbec se jí nelíbilo, kam jeho sdělení směřovalo.

Může tě alespoň těšit skutečnost, že jsi byla, stejně jako ostatní vybrána, abys sloužila vyššímu dobru. Obětuješ se pro záchranu království. Nedovolím aby na tebe bylo zapomenuto a osobně dohlédnu na to, abys také měla zasloužený pohřeb a pomník.

Pokračovala jeho slova. To už Raven docházel vzduch v plicích. Srdce jí bušilo, jako splašené. Tohle musel být zlý sen. Podívala se na muže, který ji dopis předal. Aden však jen stál a s kamenným výrazem sledoval její osobu.

Sbohem princezno. Budiž ti země lehká.

Loučil se s ní, jakoby už byla mrtvá. To Raven děsilo. Ten dopis nebyl žádným milostným vyznáním. Bylo to poslední sbohem. Dopis na rozloučenou. Rozsudek smrti. Dívka nesouhlasně kroutila hlavou. Ruce se ji třásly, jak v nich stále pevně držela ono psaní. Z očí jí stékalo několik neposedných slz.

"Tohle musí být omyl," zasmála se téměř hystericky a vykročila směrem k Adenovi. "Tohle je jen hloupý vtip že ano?" Pronesla už naštvaněji a psaní mrskla po muži před sebou.

Ten však pořád stál s pevným, nic neříkajícím výrazem. Věděl to. Ona si byla jistá, že ten muž věděl, co v tom dopise stojí.

"Tohle je příliš! Odcházím! Můj otec bude zuřit až se to dozví!" Vykřikovala královna a ráznými kroky se vydala vpřed.

Chtěla Adena obejít a vydat se k paláci, aby se mohla okamžitě sbalit a odjet domů. Chtěla konfrontovat Sabiana ohledně dopisu a donutit ho vysvětlit, co to má sakra znamenat. Jenže její cesta skončila nárazem do tvrdé hrudi. Aden ji zastoupil cestu. Zavrtěl hlavou. Raven pochopila. Nehodlá ji pustit. Na tomhle místě byli záměrně. Přece se ale tak snadno nevzdá? Pokusila se ho několikrát obejít, utéct. Všechno však marně. Na pomoc mu totiž dorazili další dva strážní, kteří ji uchopili každý za jednu paži. Vlekli ji pozpátku směrem k lesu. Dívka mohla jen přes rameno sledovat, jak se blíží k menšímu srázu, pod kterým se nachází vstup do lesa. Muž, který ji předával králův vzkaz stál stále na tom stejném místě a nic bez jakékoliv emoce sledoval, jak se Raven vzpírá, křičí, prosí, kope. Sledoval, jak ji jeho druzi vlečou ke srázu a následně ji z něj pouští. Když královna padala, všimla si, jak se na kraji srázu objevil i králův nejvěrnější poskok. Sledoval její pád. Nejspíše se chtěl ujistit, že opravdu nepřežije. Raven se z té myšlenky udělalo nevolno.