Nepadala dlouho, během chvíle narazila zády na tvrdou zem a dál se kutálela z menšího kopce, až skončila přímo v lese. Dopadla obličejem do hromady mokrého listí. Celé tělo ji bolelo. Nemohla tam zůstat. Musela vstát a odejít. Temný les byl nebezpečný. Věděla to. Pokoušela se zvednout, ale nohy i ruce ji podkluzovaly na mokré zemi. Navíc se lem jejich zdobených šatů zachytil o kořen jedno ze stromů, trčící ze země. Pokoušela se vyprostit nebo alespoň roztrhnout šaty, aby se ze zajetí dostala. Chtěla se jednou rukou zapřít o zem, když pod listím nahmatala něco tvrdého. Uchopila to do dlaně a vytáhla ven. Žaludek se jí zvedl ihned, co na onu věc pohlédla. V ruce svírala kus lebky. Okamžitě ji zahodila.

Raven plakala. Vzlykala. Proklínala strážné i Sabiana. Venku se začínalo stmívat a ona byla sama, opuštěná v temném lese. V tom zaslechla ty zvuky. Hrozivé, uši drásající skřeky a skřípění. Během pár sekund se na kmenu jednoho stromu objevila ruka. Vlastně to ani ruka nebyla. Byla to temná, černá a děsivá věc, připomínající ruku člověka vyhublého téměř k smrti. Dlouhé, kostnaté prsty zakončené ostrými, zahnutými drápy. Stíny. Monstra žijící v temném lese. Přišli si pro ni. Raven ve stejnou chvíli, kdy se vynořili zpoza stromu, zakřičela zděšením. Vidět ta monstra naživo, stanout jim tváří v tvář, bylo něco děsivého. Znovu se pokusila vyprostit. Rvala, tahala za šaty, co jí jen síly dovolovaly. 

Nakonec se jí to povedlo. Byla volná. Okamžitě vyskočila na nohy, odhodlaná těm přízrakům utéct. Nechtěla zemřít. Ještě nenadešel její čas. Temnota si pro ni šla. Chtěla ji pohltit. Raven to nemohla dopustit. Útěk ovšem nebyl tak jednoduchý. Těch stínu bylo více. Napočítala nejméně tři. Jeden z nich ji udeřil a ona znovu dopadla obličejem k zemi. Další z těch monster mezitím dorazilo až k ní. Natáhlo svůj děsivý pařát a uchopilo Raven za hlavu. Konce drápů se ji přitom zapichovaly do kůže jako tisíce jehel. Ve stejné chvíli se třetí z nich ohnalo po tom, které jí drželo. Chtělo ho od ní odstrčit a mít ji jen pro sebe. Hladověli už příliš dlouho. Vidina sladké a moc navracející odměny byla příliš silná. 

Již to nebylo jen o dopadení kořisti. Byla v tom i rivalita mezi monstry samotnými. Ve chvíli, kdy třetí z monster odtáhlo druhé, menší, od jejich kořisti, snažil se ten menší zachytit, nepustit svůj úlovek. Dosáhlo však pouze toho, že způsobilo svými drápy několik táhlých šrámu na Ravenině obličeji. Princezna zařvala bolestí. Z ran ji ihned proudila krev, která ji zamazala obličej a smísila se se slzami, které dívka stále ronila. Musela pryč. Pokud neuteče, zemře. Tohle bude její konec. Měla jedinou šanci. Monstra se zrovna rvala mezi sebou. Raven neváhala ani vteřinu a vyběhla do útrob lesa. Netušila kam běží, ani co ji ještě čeká. Zůstat tam však nemohla.

Podařilo se jí však uběhnout sotva pár metrů, když zakopla o další z vyčnívajících kořenů. Jakoby ji les nechtěl nechat uniknout. Dopadla čelem k zemi. Plakala. Křičela. Její srdce bilo tak divoce, že jí málem vyskočilo z hrudi. Krev z ran na obličeji se ji dostávala i do očí a ona tak sotva viděla. Přesto věděla, že jsou u ní. Pokoušela se odplazit o kus dál, aby mohla znovu vstát a utéct. Její snahu však zmařilo první z monster, které ji uchopilo za nohu a táhlo zpět. Raven se vzpírala, kopala nohama, zkoušela snad vše, ale marně. V moment, když už si myslela, že je konec se jí podařilo vyprostit. 

Monstrum se po ní však znovu ohnalo a způsobilo ji další škrábance, tentokrát na jejich zádech. Cítila, jak se jí jeho drápy noří do kůže, jak se jí snaží rozervat. Ničili její tělo. Ničili její duši. Cítila to. Tříštila se na tisíce kousků. Znovu se jí podařilo postavit na nohy a dala se na útěk. Běžela, co jí síly stačily. Neohlížela se. Nezastavovala. Skoro nemohla dýchat. Poraněná kůže pálela, jako peklo. Raven ale musela pokračovat. Musela přežít. Tohle nemohl být den, kdy zemře. Nebude. Nedovolí to.