Obrátil stránku v kalendáři a povzdechl si. Už to bude rok, kdy se s Alicí setkali s Rafaelem. Rok, kdy Alice odešla. Připadalo mu, že se to stalo teprve včera. Ještě pořád cítil paniku, která ho sžírala, když se najednou nemohl ani hnout. Nebolelo to, ale bylo to děsivé. Kdyby však toho nebylo, nejspíše by ničemu, co slyšel nevěřil. Byla to zásluha Alice, že ho Rafael nedonutil zapomenout. Stála si za názorem, že nikomu nic neřekne a měla pravdu. Nakonec, kdo by mu věřil.

Popadl batoh a vyšel z domu. Byl první školní den druhého pololetí. Dříve do školy chodil rád, protože tam byla Alice, jenomže teď seděl v prázdné lavici. Občas někdo Alici jen tak mimochodem vzpomněl, ale to bylo tak všechno. Tím, že se všem stranila nebyla zrovna důležitou součástí jejich třídy. Nikoho její odchod do zahraniční školy nijak zvlášť nezarmoutil. Jen Michal se cítil, jako kdyby přišel o část svého já. Stále ho však uklidňovala myšlenka na její návrat.

Protlačil se davem studentů až do šatny. Podíval se na skříňku s číslem dvacet sedm a zarazil se. Byla zamčená! Když Alice odcházela, skříňku vyklidila a nechala ji odemčenou. Rozhlédl se po šatně, ale neviděl nic neobvyklého. Nic, co by nasvědčovalo, že se Alice vrátila. Pravděpodobně k nim přešel nový student a dostal její skříňku. S povzdechem došel k číslu třicet dva a vytáhl si učebnice do češtiny.

Když stoupal po schodech nahoru všiml si, že se za ním spousta spolužáků zvědavě otáčela. Tohle už bylo přece jen podezřelé. Nepatřil mezi studenty, jejichž přítomnost by ostatní vyhledávali. Nebyl sice tak odříznutý jako Alice, ale rozhodně nebýval středem pozornosti. Nenápadně se prohlédl, zda někde nemá nějaký flek, ale nic nenašel. Nejspíše si jen něco namlouval.

Ve třídě pohledů přibylo a Michal se ujistil, že se rozhodně nejednalo o výplod jeho fantazie. Odložil si věci u své lavice a vydal se k učitelskému stolu o který se opíral předseda jejich třídy. Pokud někde něco podělal, chtěl vědět co.

„Čau Tome,“ oslovil mladíka a pokusil se o úsměv. „Poslyš, nevíš náhodou, proč na mě všichni tak zírají? O něco jsem přišel?“

Tomáš si ho prohlížel, jako kdyby mu narostly rohy. Pak se zamračil.

„Ty nevíš?“

„Nevím co? Kdybych něco věděl, tak se tě snad neptám, ne?“

„Jo, to dává smysl. Jde o ty druhačky, co ti dělaly naschvály.“

Michal věděl, o kom Tomáš mluvil. Tři holky z druhého ročníku za ním na začátku školního roku pořád dolézaly a on je kategoricky odmítl. Od té doby míval různé nápisy na skříňce, špinavou židli nebo politý batoh. Nikdy to nijak neřešil. Věřil, že je to časem přejde.

„Co s nimi?“
„Tvoje holka je nachytala, když proti tobě něco plánovaly. Dostaly na budku a ještě je odtáhla do ředitelny,“ vysvětlil předseda a Michal na něj třeštil oči.

„Moje holka? Vždyť žádnou nemám!“

„Vážně?“ pochybovačně nadzvedl obočí Tomáš a pokračoval: „Na Michala mi kout pikle nebudete. Přesně tohle řekla a pak každé vrazila pořádnou facku a odtáhla je k řediteli. Rozhodně to znělo, že seš pro ni důležitej.“

Která holka by se za něj takto postavila? Alice. Jedině ona by toho byla schopná, ale ta tady nebyla.

„Kdo byla ta holka?“ zeptal se předsedy zrovna když začalo zvonit na hodinu. Odpovědí mu byl jen neurčitý úšklebek.

Naštvaně se posadil na své místo a položil si hlavu na ruce. Zavřel oči okamžitě se o něj začal pokoušet spánek. Netrvalo dlouho a usnul. Spával tak často a učitelé si ho většinou nijak nevšímali. Písemky zvládal na jedničky nebo dvojky a nevyrušoval, takže ho nechávali spát.

Ucítil vedle sebe pohyb a zamžoural na místo, které patřilo Alici. Seděla tam. Většinou se mu zdálo, že je ve škole s ním, tak znovu zavřel oči. Byl to jen další sen. V polospánku si však uvědomil podstatnou věc. Alice, která se vedle něj posadila a kterou považoval za sen, na sobě měla bílou košili. Alice by si na sebe nikdy nevzala nic bílého!

Poplašeně se posadil a silou vůle zadržel výkřik, který se mu dral z hrdla, protože Alice nebyla výplodem jeho fantazie.

„Zajímalo by mě, od kdy spíš v hodinách? Nebyl jsi to zrovna ty, kdo mě vždycky napomínal, že nemám spát?“

Mladík si promnul obličej, ale výplod nezmizel.

„Alice?“
„Mám ten dojem, že se tak jmenuju. Snad jsi na mě za ten rok nezapomněl?“ ušklíbla se Alice a obrátila se na něj. „Myslela jsem, že tě počkám před školou, ale ty pipiny mě tak vytočily, že jsem musela zakročit. To jsi je celou dobu nechal na pokoji?“

„Jsi zpátky?“

Dívka si povzdechla a zahleděla se na tabuli, kde učitel psal zápis.

„Ještě se musím vrátit, abych složila zkoušky, že dokážu ovládat svou sílu. Pak mě čeká korunovace. Myslela jsem, že bys tam chtěl jít se mnou, tak jsem se stavila, abych tě pozvala.“

Michal mlčel. Význam jejích slov mu docházel opravdu hodně pomalu. Vrátila se, aby ho pozvala…na co, že ho to vlastně zvala?

„Můžeš mi to zopakovat tak, abych to pochopil?“ zeptal se potichu, aby na jejich rozhovor neupozornil učitele.

„Nevíš, co je korunovace? Takový ten rituál, kdy nástupce trůnu převezme korunu? Tohle mě čeká a ráda bych, abys u toho byl.“

„Jako v tom vašem království?“

„Samozřejmě, kde jinde? Ale pokud se ti nechce, tak to nevadí. Za pár dní se stejně vrátím nastálo,“ odpověděla Alice s mírným úsměvem. Sice se usmívala, ale Michal poznal, že byla zklamaná.

„Já tam můžu? Myslel jsem, že ne!“

„Můžeš. Lidé mohou vstoupit do ostatních království stejně jako my můžeme sem. Jen musí najít průchod a to není bez pomoci jednoduché. Můj táta mámu do království často doprovázel. Tedy předtím, než se musela ukrývat,“ vysvětlila dívka.

„Nemám oblek,“ konstatoval Michal a v duchu počítal kolik má naspořeno, aby si ho koupil.

„Ale máš. Na korunovaci je předepsaný oděv a pro tebe jsem ho už připravila. Tedy pokud chceš jít.“

„Samozřejmě, že chci!“ vyhrkl hlasitě a zarazil se, když zjistil, že se na něj nikdo ani nedohlédl.

„Neslyší nás. Snad sis nemyslel, že jsem se za ten rok nic nenaučila,“ zasmála se Alice a bouchla ho do ramene. „Podívej!“

Alice začala hlasitě zpívat a bubnovat tužkami do lavice, ale stále si jich nikdo nevšímal.

„To jako čaruješ nebo co?“

„Tak nějak,“ pokrčila rameny. „Jsou to takové maličkosti, které celkem usnadňují život. Jakmile si nasadím korunu, budu se muset trochu krotit, ale pořád některé věci budu moct používat.“

„A kdy je ta korunovace?“

„Pozítří. Rafael tě vyzvedne. Nic víc nemusíš řešit. Všichni kolem si budou myslet, že jsi jel na výlet, který jsi si už dávno domluvil. Budu ráda, když tam budeš. V království to není tak špatné, jak jsem si myslela, ale strašně mi tam chybělo rychlé připojení k internetu. Všechno tam je takové klidnější a to včetně WiFi.“

„WiFi? Je tam internet? V království Tmy?“

„Taky jsem byla překvapená. Není to tak, že by se člověk vrátil do šestnáctého století. Normálně tam je elektřina, telefony, počítače a další věci, které známe. Ale třeba auta tam nejsou. Chodí se pěšky, jezdí se na kole nebo v kočáře. Většinou chodím pěšky, to si pak můžu vychutnat hvězdnou oblohu.“

Michal se chtěl zeptat na další věci, ale Alice se zvedla.

„Musím se vrátit, abych se ještě chvíli učila než budu mít zkoušky. Uvidíme se pozítří. Ráda jsem tě viděla, Michale.“

Než se vzpamatoval, byla pryč. Sáhl rukou na židli, kde ještě před pár vteřinami seděla a uklidnilo ho teplo, které z ní sálalo. Nesnil, byla opravdu tady.

V den korunovace byl už od rána jako na trní. Alice mu neřekla v kolik hodin ani kde ho Rafael vyzvedne. Netušil, zda by ho měl čekat doma nebo jít na místo, kde se s ním předtím setkali. Měl si s sebou něco vzít? Co když něco pokazí? Jak by se měl na takové korunovaci chovat?

Od chvíle, kdy Alice zmizela se mu tyhle otázky honily hlavou a díky nim si ani nevšiml řečí, které se nesly školou o tom, že Alici jistě vyloučili za její chování. Hned, jak se vrátila, už se dostala do problémů, ale Michal se tím vůbec netrápil. Byla to Alice a jistě si poradila i bez něj.

Pohled mu sklouzl na malou krabičku ležící na stole. Koupil jí malý dárek k narozeninám a zároveň ke korunovaci. Řetízek s přívěskem koruny vyražené ve hvězdě. Narazil na něj předchozí den, když bezcílně bloudil ulicemi, aby se neužíral nervozitou.

Trhnul sebou, když mu zazvonil telefon. Na displeji se ukazovalo neznámé číslo.

„Prosím?“ ozval se netrpělivě a málem si povyskočil, když slyšel hlas na druhém konci.

„Čekám před domem.“

Tryskem popadl krabičku a malou příruční tašku, ve které měl pár drobností a už pádil z pokoje.

„Tak já běžím, mami!“ houkl v rychlosti do kuchyně.

„Dobře, dávej na sebe pozor a chovej se slušně!“

„Jasně! Čau!“

Vyběhl před dům a na vteřinu se zarazil. Rafael měl jiný vzhled. Muž, který celou dobu hrál roli Alicina otce, nejspíše zemřel.

„Dobrý den,“ pozdravil slušně, ale Rafael protočil očima.

„Nemusíš být tak formální. Pokud se nemýlím, tak jsi mi původně chtěl dát pěstí. Nepotrpím si na vykání, titulování a jiné nesmysly. I s Alicí se už bavím jako se sobě rovnou,“ pronesl muž a vydal se mezi domy.

„A-aha,“ dostal ze sebe zaraženě Michal a následoval ho.

„Nemusíš být nervózní. Vezmu tě do tvého pokoje, aby ses mohl převlíknout a pak půjdeme na korunovaci. Nikdo ti neutrhne hlavu ani si tě nebude prohlížet jako divou zvěř. Samotný ceremoniál není nijak zvlášť dlouhý, ale Alici rozhodně pomůže, že tam budeš.“

„Proč?“

„Proč?“ zopakoval jeho otázku Rafael. „Protože kromě její tety jsi jediný blízký člověk, kterého má. Při takové události chce každý mít někoho blízkého u sebe. Alice si v království našla spoustu přátel, protože je stejně vstřícná jako její máma, ale tím nejbližším a nejdůležitějším přítelem jsi stále ty.“

Michal se pousmál. Bál se, že by na něj mohla zapomenout nebo si najít lepší kamarády, ale nestalo se tak. Byli pořád nejlepšími přáteli.

„Mimochodem, v království se našel mladík, který by si Alici rád přivlastnil. Ono jich je více, ale ten jeden je docela neodbytný. Na tvém místě bych tedy s pravdou dlouho neotálel, ať ti ji nevyfoukne.“

„Cože? Tak to není!“ začal se bránit Michal, ale Rafael si posměšně odfrkl.

„Samozřejmě, že to tak není. Jedna z věcí, kterou jsem na lidech nikdy nepochopil, je právě tohle. Chodíte kolem horké kaše a zapíráte, co cítíte a co si myslíte. Jenomže já nejsem slepý hlupák, Michale.“

Mladík neodpovídal. Slyšet to takhle přímo bylo jako dostat facku. Vlastně to celou dobu podvědomě tušil, ale sám sobě si nic nepřiznal.

„Tady je průchod,“ ukázal Rafael na trouchnivějící široký dub. „Skrze ten kmen projdeme do království Tmy.“

„Je to něco jako nástupiště v Harrym Potterovi?“ zeptal se Michal dřív, než si uvědomil, že Rafael těžko bude vědět o čem mluvil.

„Přesně tak,“ přitakal k Michalovu údivu Rafael a prošel skrze strom. Mladík se zhluboka nadechl a následoval ho.

„Vítej v království Tmy,“ usmál se Rafael, když vyšel ze stromu. Udiveně se rozhlédl a ze rtů mu vyšlo tiché wow.

Nad hlavou měl jasné noční nebe pokryté zářícími hvězdami. Chodníky i cesty osvětlovaly lampy příjemným světlem, které vyvolávalo pocit bezpečí. Domy vypadaly jako obyčejné vilky, které vídal ve městě. Lidé chodili sem a tam a nikdo si jich nevšímal. Všude kolem byl slyšet ptačí zpěv a do nosu Michala udeřila sladká vůně květin, z nedaleké zahrady. Celé to místo bylo kouzelné.

„Vypadá to tak, že se ti náš domov líbí,“ konstatoval Rafael.

„Je to nádhera,“ vydechl Michal s úsměvem.

„To jsem rád. Teď ale pojď, ať neprošvihneme korunovaci.“

Michal přikývl a následoval muže dál do království.

„Tohle je královský dům,“ ukázal před sebe Rafael a Michal zůstal stát s otevřenou pusou. Kdykoliv slyšel slovo král, vybavily se mu různé hrady nebo třeba nějaký palác, ovšem nyní se díval na obrovskou a moderně vypadající vilu.

„Docela by mě zajímalo, cos čekal?“ ohodnotil Rafael jeho překvapený výraz.

„Tohle tedy ne.“

Netrvalo dlouho a dostali se do domu, kde se to hemžilo lidmi v béžovém oblečení. Rafael zavedl Michala do pokoje, aby se mohl převléknout. Připravené oblečení bylo taky béžové a připomínalo mu spíše teplákovou soupravu než sváteční oděv.

V sále, kde se konala korunovace, bylo narváno jako na nějakém koncertu. Alice stála na stupínku, aby ji všichni viděli. Michalovi se rozbušilo srdce, když ji viděl v dlouhých, zářivě bílých šatech. Na hlavě měla bohatě zdobený diadém a promlouvala k přítomným v jazyce, kterému nerozuměl.

„Říká přísahu o tom, že bude věrná naší zemi a nikdy se neobrátí zády ke svému lidu. Mluvíme tady stejným jazykem jako vy, ale přísaha se říká v naší staré řeči,“ vysvětlil Rafael. „Domluví, její koruna zmizí a Alice bude už jen tvoje. Celá korunovace je vlastně jen oslavou pro obyčejný lid a královna se jí nemusí účastnit.“

Michal překvapeně vyjekl. Koruna, kterou původně považoval za diadém, zazářila a zmizela.

„Co?“

„Koruna se spojí s královnou a znovu se objeví až ve chvíli, kdy se narodí další nástupce trůnu. Mimochodem, ten muž, který stojí vedle ní, je její strýc.“

„Bratr Aliciny mámy?“

„Ano. Zůstává správcem království, aby se Alice mohla vrátit s tebou.“

„Vrátit se mnou,“ zamumlal Michal a očima hypnotizoval Alici, která sestoupila ze stupínku a kráčela přímo k nim.

„Přišel jsi,“ usmála se mile, jakmile k nim došla.

„Samozřejmě, pozvala jsi mě,“ opáčil Michal nervózně.

„Jak jde léčba? “ obrátila svou pozornost k Rafaelovi a zvědavě si ho prohlédla. „Aspoň tady bys mohl používat vlastní podobu.“

„Tahle se mi líbí více, nemám rád svůj sešlý vzhled. K tvé otázce, jde to dobře. Nebude trvat dlouho a bude naprosto zdráv. Teď, když mě omluvíte, půjdu se bavit s ostatními. Je to opravdu dlouhá doba, kdy jsme něco slavili.“

Michal s Alicí osaměli a mladík ještě více znervózněl. Najednou nevěděl kam s očima a ruce, schované v kapsách se mu nepříjemně potily.

„Pojď, půjdeme ven. Tady je na mě přece jen moc lidí,“ rozhodla Alice a zamířila k východu. Michal ji v tichosti následoval. Krabička s dárkem mu náhle přišla nesmírně těžká a rozhodoval se, zda ho dívce vůbec dát.

„Vypadáš jako kdyby ses bál,“ zasmála se, když vyšli do zahrady za domem. „Není tady nic, čeho by ses měl bát. Všichni jsou moc přátelští.“

„Líbí se ti tady?“ zeptal se Michal. Alice se posadila na lavičku a podívala se na nebe.

„Jo, ale chybí mi domov. Ráda sem zajdu odpočinout si od ruchu našeho světa, ale domov mám tam, kde je rodina a přátelé.“

„Chci ti něco říct,“ vypadlo z mladíka nečekaně a Alice se rozesmála.

„Nemusíš, já to vím. Vím to už dlouho, jen Rafael zastává názor, že když se to neřekne nahlas, tak to není pravda. Nepotřebuji to slyšet, ne teď. Spíše mi povyprávěj, co se událo během posledního roku,“ poklepala rukou na místo vedle sebe.

Michalovi se jako mávnutím kouzelného proutku lépe dýchalo. Úplně zapomněl na dárek v kapse i na nervozitu, kterou do té chvíle cítil. Posadil se vedle ní a spustil. Mluvil o spolužácích, učitelích, sousedech, prostě o všem, co mu přišlo na mysl.

Rafael je s úsměvem zpovzdálí pozoroval. Tím večerem začala další část jejich života a bylo jen na nich, jak jejich příběh dopadne.