Blížila se půlnoc, když Alice tiše vyšla z domu. Obezřetně se rozhlédla a vydala se vylidněnou ulicí na kraj města. Papírek s adresou ji pálil v kapse, ale nevšímala si toho. Dlouho se rozhodovala a už nemohla couvnout. Ani nechtěla.

Vždycky byla jiná a nevěděla proč. Vadil jí hluk, špatně snášela světlo i lidi kolem sebe. Její teta často říkala, že to možná byly následky, které si přinesla ze svého bývalého domova. Až do minulého týdne tomu věřila. Někdo jí do penálu schoval vzkaz, který podnítil její zvědavost.

Jestli o sobě chceš znát pravdu, přijď na tuhle adresu. Budu čekat.

Celý týden nad vzkazem přemýšlela. Mohlo se jednat o nějaký hloupý vtip, ale taky nemuselo. Opravdu byla tak divná jen kvůli událostem, které jako dítě zažila? Do jejich domu se tenkrát vloupali zloději a když je táta s mámou přistihli, tak zpanikařili a rodiče napadli. Máma zraněním podlehla a otec skončil v kómatu. Útočníci netušili, že v domě bylo ještě malé dítě a zapálili ho, aby zahladili stopy. Teta, u které Alice vyrůstala věřila, že to způsobilo její chování. Ale co když to tak nebylo? Alice se nedokázala rozhodnout, která varianta by byla lepší.

„Kam jdeš?“

Alice vyjekla, když se za ní nečekaně ozval Michalův hlas.

„Co tady děláš? To mě sleduješ?“ otočila se na něj naštvaně a založila si ruce na hrudi.

„Jo, sleduju. Tušil jsem, že tě napadne nějaká blbost,“ ušklíbl se Michal. „A nepletl jsem se, co? Tak kam jdeš? Na zdravotní procházku?“

„Měl bys jít domů, Michale. Máma se na tebe bude zlobit, když zjistí, že jsi se vykradl z domu,“ povzdechla si smířlivě Alice a pokračovala v původním směru. Nechtěla se s Michalem hádat. Byl jejím jediným kamarádem. Dokázal tolerovat její touhu po tichu, tmě i samotě. Často s ní sedával v naprosté tichosti a Alice si na jeho přítomnost zvykla a stala se z toho jejich tradice.

„Nejdeš na tu adresu, že ne?“ následoval ji, jako kdyby vůbec neslyšel, co mu říkala.

„Jdu.“

„Alice, vzpamatuj se! Neexistuje žádné jiné vysvětlení toho jaká jsi! Nech to být!“ chytil Alici za loket a donutil ji zastavit.

„Proč? Proč mě pořád přesvědčuješ, abych tam nechodila? Možná máš pravdu a všechno je tak, jak říká teta, ale co když ne? Třeba je moje chování způsobené něčím jiným! Něčím, co můžu změnit! Nebo myslíš, že mě baví žít stranou? Že nechci být jako ostatní? Co o tom víš, Michale? Trávíš se mnou čas, ale nemáš ani zdání, jak se cítím!“ rozčílila se Alice a snažila se mladíkovi vysmeknout.

„Ty tomu věříš? Věříš, že se dozvíš něco jiného než co už víš?“

„Jo, já tomu věřím. Chci tomu věřit!“

Michal ji pustil a zkoumavě si jí prohlížel. Měla pravdu. Netušil, jak se cítila. Proto se s ní snažil trávit čas tak, jak to vyhovovalo jí. Přál si zjistit, jak se cítí člověk v tichu a tmě. A chtěl být pro Alici oporou.

„Dobře, jdu s tebou.“

„To nemůžeš!“ vyhrkla dívka překvapeně. „Nevíš, co tam bude, nemůžeš jít se mnou!“

„Ty to taky nevíš, Alice. Napadlo tě, že tam třeba bude někdo, kdo ti bude chtít ublížit? Nemůžeš jít sama. Buď mě necháš jít s tebou nebo zavolám tetě a řeknu jí, žes utekla z domu,“ nekompromisně oznámil Michal a Alice zbledla. Rozhodně nechtěla tetě přidělávat starosti. Naštvaně přikývla a Michal se mírně pousmál.

„Tak pojďme,“ srovnal s ní krok. „Rád bych už byl doma a dal si horkou čokoládu.“

Alice nad jeho slovy zakroutila hlavou. Jak mohl pořád přemýšlet nad čokoládou, to prostě nechápala. Zjevně se jednalo o jedinou věc, kterou z celého srdce miloval.

„Kde by to mělo být?“ zeptal se Michal šeptem a Alice se ušklíbla. Vypadal docela vyděšeně.

„Na konci téhle ulice,“ řekla a odbočila do skromně osvětlené uličky. Jak ubývalo světla, přibývalo její sebevědomí. Kráčela hrdě a beze strachu, jako kdyby byla nesmrtelnou superhrdinkou, které se všechny potíže budou vyhýbat.

„Nemyslíš, že bys měla být trochu opatrná?“ ozval se Michal znovu. „Pro tvou informaci, nejsi nesmrtelná a fakt nevíme, co nás na konci čeká.“

„Netušila jsem, že jsi tak podělaný strachy z jedné tmavé ulice,“ uchechtla se dívka a přidala do kroku. Michal protočil očima a trpělivě jí následoval. Byli téměř na konci, když se Alice zastavila.

„Co je?“

„To je divný,“ pronesla vážně a vytáhla z kapsy vzkaz, který ji do ulice přivedl. „Tady je poslední dům a má číslo třicet dva, ale tady se píše číslo třicet šest.“

„A ty tomu snad věříš? Je jasné, že žádné číslo třicet šest neexistuje. Říkal jsem ti, že si z tebe někdo udělal dobrej den,“ zamračil se mladík, ale Alice se netočila na cestu zpátky domů. Místo toho šla stále vpřed.

„Co děláš? Žádný další domy tady nejsou, tak kam jdeš?“

„Já nevím. Mám takový divný pocit, že musím jít dál,“ odvětila Alice a Michal zůstal v šoku. Když se vzpamatoval, několika kroky jí dohnal a tiše mumlal něco o cvokovi.

„Když tam nic nebude, jdeme hned domů i kdybych si tě měl hodit na záda a odtáhnout tě zpátky.“

„Okey.“

Došli k poslední lampě a stále se nic a nikdo neobjevil.

„Vidíš? Pojďme domů, Alice.“

Dívka sklopila zrak na lístek a povzdechla si. Opravdu tak hloupě naletěla? Vážně byla tak naivní?

„Dorazila jsi.“

Oba se překvapeně otočili za hlasem, který se ozval ze tmy za jejich zády. Ve stínu stála postava, ale nedokázali rozeznat, o koho se jednalo.

„Měl jsem trochu obavy, zda přijdeš, ale svou podstatu prostě nedokážeš zapřít. A vůbec jsi se nezměnila, princezno!“

„Já ti dám princeznu,“ rozehnal se Michal k postavě, ale Alice ho zastavila a promluvila: „Kdo jsi? “

„Kdo jsem já? Nebyla by spíše na místě otázka, kdo jsi ty? Není to právě důvod toho, proč jsi sem přišla? Ale pokud tě to potěší, dovol mi, abych se představil. Jmenuji se Rafael a jsem tajemníkem rady království Tmy. Zde, ve světě lidí jsem posledních osmnáct let plnil úlohu tvého strážce,“ odvětil muž a Michal si odfrkl.

„Je to nějaký cvok, Alice. Pojď dom-.“
Muž luskl prsty a Michal přestal mluvit. Alice se na svého kamaráda překvapeně podívala a zjistila, že jednoduše zamrzl. Vypadal jako živá socha.

„Teď budeme mít chvilku klidu,“ vystoupil muž ze stínu a dívka vyjekla.

„Tati?!“

„Mrzí mě to, princezno, ale nejsem a ani jsem nikdy nebyl tvůj otec. Dovol, abych ti vše vysvětlil.“

Alice se znovu podívala na Michala. Začínala se opravdu bát a muž si toho všiml.

„Neboj se, je v pořádku. Jen jsem mu zamezil v pohybu a mluvě. Můj čas zde se krátí a je mou povinností tě spravit o věcech týkajících se tvého původu.“

„Krátí?“

„Ano. Tělo, které leží v nemocnici chřadne a brzy zemře. Jakmile se tak stane, budu se muset vrátit do království, kde je mé pravé tělo,“ vysvětlil Rafael a znovu luskl prsty. Na prázdné ulici se objevila dvě křesla.

„Posaď se a poslouchej.“

Alice si připadala jako v divokém snu. Hodně neuvěřitelném snu. Možná si chtěla dodat odvahy nebo pouze chtěla mít pocit, že nebyla sama, ale vložila prsty do Michalovy ztuhlé dlaně.

„Svět lidí dobře znáš,“ začal Rafael, když se také posadil, „ale jistě jsi poznala, že jsi jiná než ostatní. Všude kolem jsou království skrytá před zraky obyčejných lidí. Ty pocházíš z království Tmy. Naším sousedem je království Temnoty. Náš lid je mírumilovný. Žijeme v šeru, nejsme hluční a uctíváme přírodu. Bohužel lidé Temnoty takoví nejsou. Jedná se krvežíznivý a bojechtivý národ. Jejich král měl kromě krve rád ještě jednu věc a to krásné ženy. Nebudu tě trápit popisy toho, jak ženy v jeho péči dopadly. A tenhle král se rozhodl, že chce za ženu naši princeznu. Princezna Ria byla úžasná žena, kterou miloval celý náš národ, lidé z ostatních království i obyvatelé lidského světa ve kterém trávila spoustu času. Nebylo to nic zvláštního, protože právě zde měla lásku svého života. Král Temnoty její odmítnutí bral jako osobní urážku a vyhlásil nám válku. V lidských pohádkách často král pošle svou jedinou dceru k drakovi, aby zabránil válce, ale náš král nic takového neudělal. Spojil se s ostatními královstvími, aby bránil svou zemi a Riu poslal do lidského světa.“

Alice ho bedlivě poslouchala, ale stále netušila, co to mělo společného s ní.

„Ria zde žila se svým milým a zdálo se, že byla v bezpečí. Mezitím se mezi královstvími odehrávala válka, jejíž vítězství byla na straně Tmy. Princezně se ulevilo, když zjistila, že krále Temnoty její lid porazil a zahnal zpět na jeho území. Pro její bezpečnost však bylo rozhodnuto, že zůstane v lidském světě. Vdala se a nedlouho poté porodila krásnou dceru – tebe. Král Temnoty se ovšem nevzdával. Hledal princeznu všude možně a nakonec ji objevil. Poslal do lidského světa své zabijáky, protože když ji nemohl mít on, tak ji nesměl mít ani nikdo jiný. Tvá matka při tom střetu obětovala všechnu svou životní energii, aby tě ochránila. Tvého otce už zachránit nedokázala, protože byl prvním, koho útočníci potkali a nezůstalo z něj vůbec nic. A tady se dostáváme k tomu, kdo jsi ty. Princezno Alice, jsi poslední žijící žena královského rodu Tmy.“

Myslel to ten muž vážně? Alici začínala bolet hlava. Všechno, co se kolem ní stalo, nasvědčovalo tomu, že celé to vyprávění byla pravda, ale stále se zdráhala tomu uvěřit.

„Ten muž v nemocnici? Kdo to je, když to není můj táta?“

„Tvůj otec,“ povzdechl si Rafael a lusknutím prstů vyvolal vzpomínku na jejího otce. Alice se dívala na podobiznu a uvědomovala si, jak moc podobná svému otci byla. „Neměl žádnou rodinu a zde bydleli s princeznou krátce, takže ho vlastně nikdo neznal. Muž v nemocnici odešel z domu své sestry nějakou dobu před tvým narozením. Žil jen kousek od vašeho domu. Byl smrtelně nemocný, ale nechtěl, aby ho sestra viděla umírat. Abych mohl být Riiným strážcem, musel jsem se spojit s nějakým člověkem a tím byl právě ten muž. Postupně jsem ho léčil, ale jeho psychický stav nebyl moc dobrý. Ovšem stále mu záleželo na sestře, proto jí psal dopisy, kde popisoval, jak se zamiloval a shodou okolností tvrdil, že se mu narodila dcera. Ve stejný den, kdy došlo k útoku na tvé rodiče si mě zavolal král. Ta krátká chvíle stačila k tomu, aby na váš dům zaútočili zabijáci a aby se můj hostitel rozhodl spáchat sebevraždu. Skočil z mostu, ale nezemřel. Nemohl jsem zachránit tvé rodiče, tak jsem zachránil život alespoň tomu muži a přenesl ho do vašeho domu. Trocha kouzel s papíry a stal se z něj tvůj otec. Jeho zranění byla natolik vážná, že kdybych ho úplně vyléčil, sám bych zemřel. Díky tomuto kroku jsem si zajistil možnost strážit tě a tobě domov, protože okamžitě přijela jeho sestra, aby se tě ujala.“

Alice nedokázala spustit zrak ze svého otce. Celý její život byl lež. Vše, co znala, byly jen báchorky, které ji měly uchlácholit. Měla být naštvaná? Zoufalá? Nebo snad šťastná, že konečně poznala pravdu?

„Jak tady mohla máma žít? Copak jí nevadilo světlo a hluk? Nebo jsem snad divná i na váš svět?“ otočila se na Rafaela s otázkou, která jí zrovna vytanula na mysl.

„Divná?“ nadzvedl muž obočí a pobaveně se uchechtl. „Nejsi ani trochu divná, právě naopak. Jsi nesmírně silná, protože žiješ. Tma v našem království je jiná než v lidském světě. Je pro nás stejně důležitá jako pro lidi slunce. Stejně jako člověk by bez slunce dříve či později zemřel, tak i my bez naší tmy můžeme zemřít. Tebe před smrtí uchránili geny tvého otce, nicméně pokud nenačerpáš tmu začneš chřadnout a nakonec zemřeš. Jelikož jsi poslední ženou královského rodu, jsi také dědičkou trůnu, který momentálně spravuje tvůj strýc.“

„Tak to prrr,“ zamračila se Alice. „nechci žádný trůn. Já… vlastně nechci ani do vašeho království! Chci zůstat tady a žít jako obyčejná holka.“

„Divil bych se, kdybys nechtěla,“ začal se smát Rafael. „Dalo by se říct, že s tímhle rada celou dobu počítá. Totéž chtěla i tvá matka. Pravdou je, že svět lidí je rozhodně zábavnější než ten náš, ale stejně jako všechna místa, má i tento své temné stránky. Bohužel tě musím zklamat – nemůžeš se jen tak vzdát trůnu ani svého původu.“

„Nechci odsud odejít!“

„To nemusíš, tedy ne napořád. Jak jsem říkal, rada s touto možností počítala už odchodu princezny. I ona se jednou měla stát královnou a stejně jako ty, ani Ria nechtěla tento svět opustit. Proto existuje plán, jak žít tady a zároveň být královnou, ale ve tvém případě to je o něco složitější.“

„Složitější? Leze to u vás jak z chlupaté deky,“ mračila se stále více Alice. „Nejsem ani malá ani hloupá, tak byste mohl mluvit rovnou k věci.“

„Domnívám se, že až se s tebou správce setká, bude to velice nostalgické, jsi totiž úplně stejná jako tvá matka. Dobře, tak tedy k věci. Příští rok budeš podle našich zákonů plnoletá a měla bys převzít trůn. K tomu ovšem potřebuješ znalosti našeho světa a projít rituálem dospělosti, čímž vlastně získáš něco jako imunitu proti světlu, respektive schopnost žít kdekoliv mimo království Tmy. V devatenácti taky získáš schopnosti našeho království a musíš se je naučit používat. Co se týče trůnu, tvůj strýc by dál zůstal správcem. Král vychovával obě své děti k tomu, aby byly schopny vládnout a správce takto vychovává i své děti. Jelikož princezna Ria byla prvorozená, automaticky jí byl přidělen královský titul. Když zemřela byla jsi už na světě, takže královský titul přešel automaticky na tebe. Pro tebe to aktuálně znamená to, že se během roka musíš vše naučit a k tomu bude potřeba, abys ten rok strávila v království. Když se staneš královnou, budeš jednou ročně spravena o situaci v království a pokud nebude potřeba, nic se po tobě nebude chtít.“

Rok. Měla by celý rok strávit na nějakém neznámém místě, s neznámými lidmi a učit se věci, o kterých nikdy dříve neslyšela. Bez tety, bez Michala, bez svého domova. Aniž by si to uvědomila, sevřela pevněji kamarádovu dlaň. Nechtěla odejít.

„Co když odmítnu?“

„Alice,“ povzdechl si Rafael a opřel se lokty o kolena, „tobě přijde tak strašné, strávit rok v našem království, když ti to zajistí klidný zbytek života tady? Je to pro tvé dobro. Budeš moct žít tak, jako všichni ostatní. Všechno, čemu se teď musíš vyhýbat, co ti vadí, co tě omezuje, to všechno zmizí. Myslím, že tví rodiče by si přáli, abys mohla být normální. Nechtěli by pro svou dceru život plný omezení a brzké smrti a tvá teta taky ne. Věřím, že i tady ten ňouma by byl rád, kdyby tě mohl vzít někam jinam než do parku, kde nesvítí světla.“

Bylo to těžké rozhodnutí. Na pomyslných miskách vah měla rok smutku a zbytek života bez dosavadních problémů nebo odmítnutí a stejný život jako doteď. Pomalu a s těžkým srdcem přikývla.