Vůně čerstvé kávy přiměla dívku sedící na barové židličce věnovat mladíkovi, jež ji tak laskavě obsloužil, široký úsměv, načež svou pozornost stočila zpět ke své kamarádce, se kterou si právě volala.

„Holky se ti neozvaly?“ ozvala se akorát Bianca.

Victoria pomalu zavrtěla hlavou. „Je to tak trochu ironie, že nám dokáže ublížit něco, co jsme věděli, že přijde,“ povzdychla si. „Byla jsem připravená, že je ztratím, ale i tak to bolí.“

Dívka na druhé straně hovoru si povzdychla. Cítila to hodně podobně. Piper i Tess sice potkávala čas od času na ulici, protože přeci jen nebydlely daleko od sebe, ale už to nebylo stejné jako dřív. Žádné nadšené zdravení, žádná objetí, žádné plánování, žádné společně strávené odpoledne, večery, či dokonce dny. Tomu už byl konec. A tentokrát si to uvědomovaly všechny.

„Za deset minut vyrážíme,“ informoval Mason jedinou dívku, jež se momentálně nacházela v domě, načež se vydal do svého pokoje pro batoh.

„Budu muset končit,“ oznámila Vicky Biance.

„Zavoláme si odpoledne?“ chtěla vědět dívka nacházející se v několik hodin vzdáleném městě, jež se sama musela brzy vydat na cestu.

„To si piš. Zajímá mě tvůj první dojem z té fakulty,“ usmála se, načež ukončila hovor.

Prázdný hrnek odložila do dřezu, z podlahy vedle barové židle, na níž ještě před chvílí seděla, zvedla svou kabelku, načež se vydala do předsíně, kde se potkala s Benem.

„Připravená?“ povytáhl škádlivě obočí.

„Na sekýrování skupiny prváků?“ uchechtla se Victoria.

„Myslel jsem Krále školy,“ vyvrátil jí tmavovlásek.

„Jsem vysloužilá Princezna. Prostě budu dávat pozor na svou svěřenkyni, aby jí nikdo moc netýral. Pokud vyhraje, fajn. Pokud ne, nevadí,“ pokrčila rameny. „Ani jí nemůžu moc radit, když jsem sama nevyhrála,“ připomněla mu.

Nad tím Ben mávl rukou, jako kdyby to nic neznamenalo. „Já taky nevyhrál,“ připomněl tentokrát on Victorii. „A přesto se můj svěřenec stal Králem. Teď je řada na vás, abyste svým fakultám pomohli k výhře,“ kývl za ní, kde se nacházel student druhého ročníku Fakulty tělesné výchovy a sportu, načež opustil předsíň a zamířil do garáže pro své auto.

„O čem to mluvil?“ svraštil Mason nechápavě obočí, zatímco se obouval.

„Nemám tušení,“ odpověděla Vicky po pravdě. „Asi strávil v poslední době moc času s Deanem. Mluvil nějak moc chytře.“

Nejmladší z bratrů Robertsových se při její poznámce rozesmál, otevíraje dveře vedoucí z domu. Pod schody na příjezdové cestě bylo již připravené auto, do něhož dvojice nasedla. Na rozdíl od prvního školního dne předchozího roku, neseděl na místě řidiče Dean, ale Mason, který si společně s Victorií konečně také pořídili řidičský průkaz. Stálo je to spoustu nervů, ale nakonec se to vyplatilo. Nyní nebyli na nikom závislí.

„Mám se pro tebe odpoledne stavit?“

„Ne, díky. Bell už naplánovala, že se stavíme v kavárně. To víš, celé prázdniny byla mimo, tak chce slyšet drby,“ ušklíbla se, načež začala lovit ve své kabelce, protože se kdesi uvnitř ní rozezvonil dívčin mobilní telefon. „My o vlku,“ zasmála se předtím než příchozí hovor přijala. „Ano, Bel? Jo, s tím počítám...“

Mladík na místě řidiče drknul do své spolujezdkyně, aby ji upozornil na budovu, kolem které projížděli. Brunetka zavrtěla hlavou, načež zašeptala, že jedno kafe prozatím stačilo. Masona její odpověď překvapila. Byl jí však potěšen. Nijak se netajil svým názorem, že to s kávou Victoria některé dny proháněla. Během letních prázdnin se jí dokonce pokusil přesvědčit, aby zkusila něco zdravějšího, ale když ho několikrát rázně odmítla, vzdal to. Některým lidem není pomoci.

„Jasně, uvidíme se později,“ usmála se Victoria, ukládajíc telefon zeptal do kabelky, načež se otočila na Masona. „Úplně jsem zapomněla, že Bell čeká to samé,“ pokroutila nevěřícně hlavou.

Skutečně. Isabella sice nebyla princeznou Fakulty umění a designu, ale jako kandidátka se automaticky stávala mentorkou nových studentů svého oboru. Na rozdíl od Vicky se tím zdála nadšená. Její kamarádka jen doufala, že jí to nadšení vydrží po celý školní rok.

Vlnu sentimentu ve studentce druhého ročníku oboru malba vzbudil pohled na stůl umístěný před vstupem do budovy školy, u kterého seděla zrzavá dívka, již zde potkala přesně před rokem.

„Tak jaký je to pocit být vysloužilá Pricezna?“ byla první slova, jež onoho od Sage slyšela.

„Myslím, že pokud to někomu nemusím vysvětlovat, tak si to ty,“ opáčila Victoria, načež na zrzku mávnula, vyšla schody vedoucí dovnitř a jakmile se ocitla uvnitř, rozhlédla se kolem sebe. Nacházel se zde přehled barev, který si pamatovala. Akorát se u něj nacházela skupinka lidí, z nichž jeden ukázal na červenou barvu. Victoriinou myslí se okamžitě mihlo zápěstí, kolem kterého byl omotán kousek červené bavlnky.

„Tady ji máme!“ známý hlas ji přiměl vrátit se ze vzpomínek zpět do reality.

Pár metrů od ní postávala dvojice studentů, které stejně jako Sage, potkala v tento den před rokem.

„A stal se z ní stejný blázen jako z tebe,“ dloubnula hnědovlasá studentka do svého společníka, který se vesele zašklebil.

„Náhodou, sekne jí to. Fialová je očividně její barva,“ poznamenal chytře Vernon.

Jakmile však Beverly prstem namířila na místo, kde se nacházelo barvené označení, připadal si jako hlupák. „Její barva je zelená. Neonově. Ne jako tvoje vlasy, vodníku,“ poukázala na barvu, která během uplynulého roku několikrát mírně pozměnila odstín, ale stále to byla ve své podstatě ta stejná zelená, kterou si Vicky pamatovala.

Tehdy se jí možná zdála zvláštní, ale s odstupem času ji začala brát jako Vernonovu součást. Doufala, že stejně tak se její, nyní fialové vlasy, stanou pro ostatní její součástí a konečně se jim přestanou divit. Vicky s nimi takhle byla spokojená. Po konci letního semestru měla pocit, že přišel ideální čas na změnu. A tak to udělala. Sebrala se, jela ke kadeřnici a vybrala si barvu, která ji jako první praštila do očí. Tak věděla, že to byla ta pravá.

„Každopádně, tady máš všechny potřebné informace,“ předala Beverly fialovlásce desky. „Je tam dnešní rozpis, ve které třídě se nachází tvoji svěřenci. Je to i s časy, tak...“

„Nebudeš jí dávat stejnou přednášku, jakou od tebe dostal druhý mentor patnáct minut zpět, že ne?“

Vernonova slova přiměla Beverly protočit očima. „Ona to má ještě složitější,“ připomněla mu.

„Neboj, Beverly. Všechno vím,“ mrknula na o rok starší studentku Victoria. „Krátké informace pro studenty, pak je poslat dolů, přesunout se k pódiu, nezabít Emmeta, pronést proslov na zahájení ročníku, zpátky do třídy, čipy a nezapomenout vyvolat zájem ohledně Králů školy, pak schůzka vysloužilců a hurá odsud.“

„Jsem ráda, že alespoň jeden z nich to nebere na lehkou váhu,“ uchechtla se Beverly.

„Proč by se tím měla stresovat? Je nehlídají dvě kruté bestie, co hlídaly nás. Ať si to užijí,“  krotil rozjetou hnědovlásku Vernon.

Ta si povzdychla, načež své nástupkyni na místě mentorky oboru Malba popřála pevné nervy a ujistila ji, že kdyby kdykoli cokoli potřebovala, má se za ní stavit.

„Co zas...“ zaúpěla, když se nacházela kousek od učebny, která byla přidělena jejím svěřencům. „Promiň, Emmete, teď ne,“ zamumlala si pro sebe, když hovor odmítla a přidala do kroku, směřujíc k mladíkovi, který se na ní široce usmíval.

„Ahoj,“ pozdravil hnědovlásek, když si svou přítelkyni přitáhl do objetí.

„Promiň, zdržela mě Beverly s Vernonem.“

„Taky sis vyslechla, že máme dbát na to, aby se studenti na Krále školy těšili? Že je tak větší šance, že vyberou někoho, kdo by to mohl vyhrát?“ uchechtl se Josh, když se od sebe odtáhli a on vzal její ruku do své.

„A jim se to snad loni podařilo?vybrali jste mě,“ poznamenala Victoria.

„Kdi by tehdy čekal, že zvolíme holku, které byla celá soutěž ukradená, nijak se tím netajila a že nakonec sice neukořistí první místo, ale umístí se?“ nadhodil mladík, neočekávaje, že by mu dívka mínila odpovědět.

„Ty,“ usmála se zářivě Victoria. „Tys to čekal.“

„Věřil jsem v tebe,“ odpověděl prostě mladík. „A věřím i v to, že z tebe bude úžasná poradkyně nové Princezny, která ji nebude nějak týrat.“

Po svých slovech pustil její ruku a chopil se kliky. Ještě než dveře otevřel, usmál se povzbudivě na svou přítelkyni, protože moc dobře věděl, že to potřebovala. Ačkoli se to snažila nedat na sobě znát, byla nervózní. Ve vedení lidí se nikdy nevyžívala. Ještě před rokem si nedokázala představit, že by měla cosi vykládat více jak pěti lidem. A teď byla tady. Po několika kvízech a promluvách během Králů školy, po schůzkách vysloužilých Princů a Princezen, a také porad mentorů. Za poslední rok se nezměnil jen její život. Změnila se i ona.

„Jsme v tom spolu, Vicky,“ připomněl dívce s fialovými vlasy Joshua, načež otevřel dveře, aby mohla vejít jako první. „Ty a já jsme tým.“

Ano, byli tým. Ale existovali věci, které Victoria musela dokázat sama. Ben na konci letního semestru dokončil, co začal. On sám sice v prvním ročníku na titul Krále nedosáhl, ale pomohl Eastonovi na jeho cestě, která nakonec byla úspěšná. Ben pomohl Eastonovi dokázat, že i introvert, který se schovává za počítačem, na to má. Že dokáže okouzlit lidi a získat si jejich náklonnost. Nyní byla řada na Vicky, aby pomohla budoucí Princezně Fakulty umění a designu předvést lidem, že i holka s fotoaparátem, který nedá z ruky nebo podle mnohých bláznivá umělkyně upatlaná u barev, to může dokázat.