Krásné počasí vylákalo ven kde koho. Maminky s dětmi trávily odpoledne na dětském hřiště v parku, který se nacházel nedaleko domu Robertsových. Na zelené trávě byly rozloženy deky, na nichž si vychutnávaly piknik rodiny mladé páry. Z několika míst se ozývala tlumená hudba, smích, hovor a na některých odlehlejších místech parku, kde nebylo tolik lidí, i zpěv ptáků. Jednu z volných laviček obsadila dívka s hnědými vlasy, jež jí sahaly téměř k pasu. Když si je přehazovala přes rameno, aby se za ně při opření zad o lavičku nezatáhla, neubránila se myšlence na to, že by potřebovaly změnu. Ráda by zkusila odvážnější barvu, ale nikdy jí na to nepřišla ta správná chvíle. Čím častěji ale vídala zelené vlasy mentora prvního ročníku oboru Malba, tím více ji to lákalo.

Z úvah, která barva vlasů by ji mohla slušet, ji vyrušilo zabzučení mobilního telefonu.

Koupil jsem novou hru. Potřebuju parťáka na večerní vyzkoušení. Jdeš do toho?

Jak by mohla odmítnout? Mason pro ni nebyl jen součástí rodiny. Byl i věrným kamarádem, se kterým jste nemuseli používat mnoho slov, aby jste pochopili, co měl ten druhý na srdci. Pokud takového člověka najdeme, jen těžko bychom se vyrovnávali z jeho ztrátou. Vicky byla nesmírně vděčná, že se mladík už oklepal z šoku, který mu způsobilo nezáměrné zaslechnutí brunetky s její mamkou.

Tak to si piš.

Onu nabídku nebrala jako znamení toho, že mezi nimi vše bylo v pořádku. Nemohla to jen tak hodit za hlavu. Mason si zasloužil vysvětlení. A tohle byla příležitost mu ho dopřát.

Srdce jí prudce naráželo do hrudi a ona se musela z hluboka nadechnout a pomalu vydechnout, aby se co nejvíce uklidnila. Moc to ovšem nepomohlo. Joshua s ní během hovoru sice mluvil vlídně, takže se nemusela obávat, že by na ní začal křičet, ale i přesto na sobě pociťovala známky paniky, když ho spatřila, jak se k ní blíží po prašné cestě. Přišla si, jako kdyby se vrátili v čase, když se posadil beze slova na lavičku vedle ní. Jako kdyby to byl zase úplně cizí kluk, který ji ani v nejmenším nezajímal. Tehdy měl Joshua ale na tváři široký úsměv a bez zaváhání se s ní snažil navázat konverzaci, zatímco nyní vypadal, že sám netušil, jak začít. A tak jen v tichosti seděli jeden vedle druhého. Victoriiny šedé oči bloudily po části parku, která se před nimi rozprostírala. Její společník mezitím věnoval pozornost její tváři. Od perfektně upraveného obočí, přes kostrbaté linky, výrazná kukadla, růžové tváře až ke rtům, které dívka čas od času nervózně sevřela do úzké linky.

„Hodlala si mi to někdy říct nebo...“ začal, načež se opět odmlčel, přerovnávaje si v hlavě myšlenky. „Chtěla si mi to říct?“ poupravil nakonec svou otázku.

„Chtěla,“ přitakala Vicky, lokty se opírajíc o kolena, načež hlavu složila do dlaní, „ale nevěděla jsem jak.“

Hnědovlásek přikývl. „Nijak ti to nechci vyčítat, ale zajímá mě, proč si to řekla Ronovi a mně ne.“

„Neměla jsem v plánu mu to říct,“ odpověděla upřímně. „Pohádala jsem se toho dne s tátou, potřebovala si o tom promluvit a nějak to vyplynulo z hovoru.“

„Řekla bys nám to ještě předtím, než bys začala balit? Nebo bys odjela bez rozloučení? Tyhle otázky si pokládám od chvíle, co jsem se to dozvěděl...“

Vicky okamžitě vzhlédla, otáčejíc se se zavrtěním hlavou na mladíka. „Nikam nejedu.“

Mladík úlevou zavřel na okamžik oči, načež dívce věnoval mírný úsměv.

„Trvalo mi, než jsem si to srovnala v hlavě,“ uznala bez známky studu. „Nikam se ale nechystám. Na začátku roku jsem si sice nepřála nic jiného než vrátit se zpět, ale to je teď jinak,“ sypala ze sebe. „Já jsem doma tady.“

„Takže tu s námi zůstaneš a budeš se s námi protloukat zbytkem studia?“ ujišťoval se Joshua.

„Přesně tak,“ přitakala dívka s úsměvem, když vzal Joshua její ruku do své a jemně ji stikl.

Příjemné ticho, které se rozprostřelo mezi dvojicí, znovu potvrzovalo fakt, že v některých chvílích slov netřeba. A právě tahle byla jednou z nich.

Prašná cesta se klikatila před dvojicí, jež se jí nechala vést parkem, zatímco si užívala přítomnosti toho druhého. Propletené prsty byly znamením, že se nejednalo pouze o dva přátele. Ačkoli si nikdy neřekli, co k sobě cítili, věděli to. A to se projevilo i na jejich chování a gestech, ačkoli si to neuvědomovali.

Slunce už dávno nebylo vysoko na obloze, když hnědovlasý mladík doprovodil svou spolužačku k bráně, jež vedla na pozemek rodiny Robertsových. Při loučení dívce neunikla hnědovláskova nervozita, již si nedokázala vysvětlit. Než se stačila zeptat, zda se něco stalo, ucítila jeho ruce, načež byla vtažena do jemného políbení, které trvalo jen několik vteřin. Se šťastným úsměvem na tváři a jiskřičkama v očích, zabořila dívka hlavu Joshovi do hrudi, nechávajíc se objímat.

„Líbila ses mi tak strašně dlouho. Jen jsem dřív nenašel odvahu ti to říct,“ zašeptal mladík do jejích vlasů.

Jen co k němu vzhlédla, políbil ji na čelo a pohladil po červené tváři.

„Nechci být jen tvá kamarádka,“ špitla dívka v odpověď, natahujíc pro polibek, od kterého je vyrušil zvuk otevírající se brány.

Že si Benův úšklebek bude pamatovat ještě hodně dlouho, jí bylo jasné od prvního okamžiku. Když společně kráčeli po příjezdové cestě až k domu, neodpustil si nějakou tu poznámku.

„To je moc chytrý nápad, ocicmávat se před barákem, kde vás může každý vidět,“ provokoval.

Brunetka se ovšem jen tak nedala. „Říká ten, kterého na stejném místě viděl držet kluka za ruku jeho mladší bratr ještě v době, kdy se před ním snažil utajit, že s někým chodí,“ odfrkla si. „Já se to utajit nesnážím.“

„Takže ti bude fuk, když teď půjdu a povím to Georgii?“ povytáhl škádlivě tmavovlásek obočí.

„Posluš si,“ vyplázla na něj Victoria dětinsky jazyk. „Ale prvně ji budeš muset najít. Pochybuju, že je doma.“

Jejich pošťuchování by pravděpodobně pokračovalo. To by se ale nesměl ozval dívčin telefon. Brunetka ono zařízení vylovila z kapsy, načež poděkovala Benovi, který jí podržel otevřené dveře od domu. Během toho, co se zoufala, přijala hovor, aniž by se podívala, od koho byl. Jakmile ženský hlas rozeznala, její srdce se málem zastavilo hrůzou.

„Cože?“ vydechla zaraženě.

O rok starší tmavovlásek s obavami pozoroval, jak zbledla.

„Ve které nemocnici?“

Jako kdyby už tak neměla starostí víc než dost, objevila se další záležitost, jež ji téměř srazila na kolena. Zády se opřela o stěnu, načež ukončila hovor a protřela si oči, ve kterých se zaleskla nejedna slza. Hlavou dívce proběhlo jméno její kamarády, kvůli níž byla nyní strachy bez sebe.

Bianca.