Učení, malba, dokončování zadaných prací a urputné vyhýbání se lidem, kterým ublížila. Stále si nebyla jistá, jak se ke svým přátelům chovat z Fakulty umění a designu chovat. Co se týkalo bratrů Robertsových, tak u těch to bylo něco jiného. Těm uniknout nemohla, ať se snažila sebevíc. Zvláště proto, že ji den poté, co vyšla pravda na jevo, navštívil v jejím pokoji zmatený Dean. Ben ho za dívkou poslal, aniž by mu vysvětlil, co se předchozího dne odpoledne událo. Měl pocit, že student Lékařské fakulty byl přeci jen v utěšování, naslouchání a následném nabídnutí rad z nich nejlepší. Nejradši by za dívkou zašel sám. Chtěl tam pro ni být, jako ona byla pro něj, když to potřeboval nejvíce. Obával se však, že by jí nedokázal pomoci tolik, jako jeho starší bratr.

Rozhovor s Deanem skutečně přinesl dívce úlevu. Sice se stále cítila provinile a obávala se, jak budou její přátelé reagovat, až je potká, ale možnost říct někomu, jak to celé bylo a proč se o tom nezmínila a nález následně pochopení, dopřálo její duši alespoň částečný klid.

Učebna K213. Přijď až ti skončí zkouška.

Přečetla si znovu zprávu, jež jí přišla už ráno, aby se ujistila, že mířila správným směrem. Vyšla z přízemí, kde úspěšně složila ústní zkoušku, do druhého patra, kde se daná učebna měla dle ukazatelů nacházet. Aby byla upřímná, nebyla si jistá, zda by ji bez nich byla schopná najít. Přeci jen místnosti pro hudební obory nenavštěvovala denně.

Melodie linoucí se chodbou přilákala dívčinu pozornost. Po otevření dveří příslušné místnosti se usmála. Jejím zdrojem nebyl nikdo jiný, než vysloužilá Princezna Fakulty umění a designu. Jen co zrzavá druhačka zaregistrovala, že se zde už nenachází sama, vstala od klavíru a přešla k pouzdru, které stálo opřené o stěnu u okna.

„Proč tu jsme?“ optala se Vicky zvědavě.

Sage rozepnula pouzdro, načež pozvedla hudební nástroj, jež z něj vytáhla. „Abych ti zahrála na kytaru.“

„Ne, že by mi to vadilo, ale jsi si jistá, že za tím není něco víc?“ povytáhla brunetka tázavě obočí.

„Individuální schůzka vysloužilé Princezny s Princeznou současnou,“ pokrčila tázaná rameny.

„O tom se vlastně mluvilo na poslední schůzce,“ vzpomněla si Victoria. „Takže co? Nějaké rady jak se chovat dostanu?“ uchechtla se.

„Ty si nechám až na finále,“ ušklíbla se Sage. „Ian na mě ale tlačil, abych tyhle schůzky nevypustila, takže jsem tě chtěla dnes jen seznámit s tím, jak to finále bude vypadat. Když si mi ale napsala, že nemáš dnes na nic náladu, říkala jsem si, že spíš oceníš útočiště, kde po tobě nikdo nebude nic chtít do ničeho tě nutit, připomínat ti, aby ses učila a tak podobně. Já si budu brnkat a ty si můžeš dělat, co uznáš za vhodné.“

S vděkem se na o rok starší studentku usmála, načež zavrtěla hlavou. „Řekni mi o tom finále, prosím.“

Zabavit se jedna z věcí, která poměrně dobře funguje, když na něco nechceme myslet. Časem se však do naší mysli probojovává více a více a je čím dál obtížnější zahnat danou věc zpět do kouta naší mysli. Když už se to začalo hnědovlasé studentce oboru Malba zdát nemožné, vydala se najít osobu, k níž chodila pro rady, ale někdy také jen pro objetí, už odmala. Ocitla se tak usazená na pracovním stole své mamky, zatímco žena uklízela do knihovny nově zakoupené kousky.

„Změnilo by se něco, kdybych se znovu omluvila?“ optala se nejistě. „Změní omluva vůbec někdy něco?“

„Omluva nesmaže škody, které skutek napáchal. Ale je to dobrý začátek,“ odpověděla Georgia, aniž by se na ní byť jen podívala.

„Co mám teda dělat?“ fňukla dívka.

„Osobně si nemyslím, že je ve tvém případě potřeba omlouvat se znovu, ale nic tím nezkazíš. Navíc, jak jsem řekla, je to začátek. A právě to vy teď potřebujete. Nějak začít, od něčeho se odrazit,“ začala žena jemným hlasem. „Říká se, že bys nikdy neměla ublížit člověku, který tě miluje, protože on ti nebude chtít ublížit zpět. Bude dělat všechno proto, aby se tomu vyhnul. A nakonec mu nezbude jiná možnost než prostě odejít. A to je podle mě momentální problém. Ublížila si lidem, kteří ublížili tobě. Přirozeně se naštvali, ale nechtěli na tebe křičet, nadávat ti, a proto ti nikdo z nich neodepsal.“

To nebyla odpověď, v kterou dívka doufala. Přála si přesné instrukce, které ovšem nedostala. Pro její mamku nebylo těžké odtušit, že stále byla ztracená a netušila, co dál.

„Dej jim čas, Vicky,“ navrhla. „Nech je, ať se pořádně uklidní a zpracují to. Omluvila ses, tím si udělala první krok. Teď už to nech na nich.“

„Co když se neozvou?“ z jejího hlasu byl jasně patrný strach.

„Podle toho, cos mi, vyprávěla, se ozvou. Minimálně jeden z nich se ozve,“ ujištovala Georgia svou jedinou dceru. „Ty se teď hlavně musíš rozhodnout, kde chceš zůstat.“

„Jak mám dělat životní rozhodnutí, když ještě pořád běhám za tebou, kdykoli něco podělám?“ zaúpěla.

Tentokrát žena odložila knihu, jež držela ve své ruce a vydala se ke stolu, na němu dívka seděla, nervózně kývajíc nohama. „Měla bys rozhodovat tak, aby sis za to v budoucna mohla poděkovat,“ pohladila brunetka po tváři. „Já tě vzala jsem, abych ti ukázala, že život může vypadat i jinak, než jak sis ho naplánovala s Tess, Biancou a Piper. Přišlo mi, že to, jak jste si to naplánovaly, nebylo to pravé pro tebe. Holky si zase naopak můžou myslet, že právě život, jaký teď máš tady, není pro tebe ideální,“ mluvila klidně, pomalu, jako kdyby se snažila, aby se každé její slovo dívce vpilo do paměti. „Ani na jednom z těch názorů ale nezáleží. Podstatné je to, co si přeješ ty.“

„Bála jsem se, že jsem se rozhodla špatně,“ zašeptala dívka tiše.

„Takže už si rozhodnutá?“ odtušila žena.

„Ano,“ přitakala Vicky překvapivě pevným hlasem. „Co když se mi ale nikdo z nich neozve?“

Její obava byla zažehnána následujícího dne. Pomáhala akorát Georgii s přípravou oběda, když se ozval její mobilní telefon, který ležel na lince. Jelikož k němu měla žena blíže, zvedla jej a podala dívce, přičemž jí neuniklo jméno zobrazené na displeji.

Joshua.

Po ukončení hovoru dívčino srdce stále ještě tlouklo zrychleně. Georgia měla pravdu. Zavolal. I přesto, že jemu i ostatním ublížila, že před nimi tajila tak zásadní věc. Protože i přesto, jak moc ho naštvala, se o ní pořád staral.

„Jsi nejúžasnější osoba na světě,“ objala pevně svou maminku.

Žena s vlídným úsměvem zavrtěla hlavou. „Jeden člověk je úžasnější než já.“

Brunetka se od ní odtáhla, pohled upírajíc do jejích očí. Žena nic neříkala. Pouze mlčky čekala, než uvědomění její dceru udeří přímo do očí. Že se tomu konečně stalo bylo jasné ve chvíli, kdy dívka zalapala po dechu, lípla své mamce pusu na tvář a spěchala do předsíně. Žena se smíchem stála na místě a po cvaknutí dveří se se zakroucením hlavou vrátila k přípravě oběda.