Hlasy ozývající se z kuchyně přilákali pozornost dvojice, jež se chystala ulovit si něco v ledničce. Mladík nesl v rukách štos her, které jeho společnice ještě neznala, a tak se rozhodli si je společně zahrát, ačkoli jak Victoria několik týdnů zpátky Masona varovala, tyhle věci nebyly jednou z jejích silných stránek.

„Jak si to udělal?"

Po vstupu do kuchyně se jim naskytl pohled na dva mladé muže, kteří stáli nad toustovačem. Starší z nich nechápavě vrtěl hlavou, zatímco mladší se zdál popuzen tím, že jeho bratr nevěřil tomu, co právě dokázal.

„Možná, že kdybys mi míň nadával a dával pozor, věděl bys to," protočil očima Ben, vkládaje do přístroje připravené tousty.

„Mám se ptát, co se stalo?" ozvala se nejistě brunetka, jež ještě stála u vstupu do kuchyně, zatímco Mason už z ledničky vytahoval dvě misky s pudinkem, který předchozího dne uvařil Dean.

„Tady náš chytrák si nedokázal poradit s toustovačem. A to by měl z nás čtyř bejt nejchytřejší," uchechtl se Ben.

Jeho starší bratr nad onou poznámkou jen mávl rukou, vyptávaje se přítomných na jejich odpolední plány.

Než se Victoria nadála, seděla na terase v jednom z pohodlných křesílek a pozorovala mladší bratry Robertsovi, kteří se na plácku s basketbalovými koši snažili jeden druhého obehrát. Že k domu Paula patří velká zahrada, věděla už od svého příjezdu. Když ale zjistila, jak rozlehlá doopravdy je, byla v šoku. Klidně by ji mohla považovat za menší park.

„Vicky?"

Pokud si na něco nedokázala zvyknout, tak to byl fakt, že ji Dean neustále říkal celým jménem. Byla to úleva, když jej po dlouhém přemlouvání konečně přesvědčila, aby používal onu zkráceninu.

„Ano?"

„Pojedeš v pondělí se mnou nebo s Benem?" optal se Dean, když na stolek po jejím boku položil tác s balíčky sušenek, křupek a brámbůrků. Balík vod položil na zem.

„V pondělí?" zamračila se dívka, nechápajíc, kam tím tmavovlásek mířil.

„Zápis," usmál se Dean vlídně.

Tak na to Vicky úplně zapomněla. Aby byla upřímná, myslela si, že má do začátku školního roku více času než jen šest dní. Možná už bylo na čase vybalit si diář. A také ty ostatní krabice, které zastrčila do šatníku, aby jí v pokoji nepřekážely.

„Nemají první ročníky zápisy dřív, než vy?" zeptala se zájmem.

„To sice ano, ale jako bývalý Král a Princ, musíme být ve škole stejně jako vy a pomáhat s přípravami na vítání nových studentů," pronesl Dean, jako kdyby to byla samozřejmá věc.

Vicky však byla zmatená. Netušila, o čem to mladík mluvil.

„Školní soutěž," zasmál se, když si všiml jejího nechápavého výrazu. „Králové školy. Určitě o tom uslyšíš hned v pondělí, ale jestli chceš, klidně ti o tom povyprávím," nabídl vřele.

Nebylo to poprvé, kdy si Victoria přišla ohledně věcí, které se týkaly Univerzity Nelsona Rothchilda, ztracená. Naštěstí pro ni byl Dean ochotný jí kdykoli se vším seznámit. Čím víc zakoušela jeho laskavosti, tím víc nerozuměla vztahu mezi ním a Benem. Zatímco jí a Masonovi byl Dean ochotný kdykoli připravit něco k jídlu, po Benovi by s největší pravděpodobností hodil kastrolem se slovy, že je dost starý na to, aby si uvařil sám. Na jeho obhajobu, ho o tři roky mladší bratr mu s radostí dělal že života peklo. Stále mezi nimi však bylo něco, co jim bránilo jeden druhého přizabít, ačkoli k tomu ve Vickyiných očích neměli mnohdy daleko.

„To by bylo..." brunetka byla přerušena skupinkou mladíků, jež si to k ním štrádovala po cestě mezi do rovina zastřiženými keři.

„Vážně s tím nemám nic společnýho," rozhazoval rukama mladík s hnědými vlasy, které měl po stranách nakrátko, zatímco z vrchu mu do obličeje padala poměrně dlouhá patka.

„Proč se teda směješ?" změřil si ho nedůvěřivým pohledem nejvyšší ze skupinky.

Brunetka z něj přejela pohledem na Bena s Masonem, kteří v onu chvíli seděli pod jedním z košů a čekali až se k nim připojí ostatní, protože hra ve dvou je už omrzela. Zvláště pak Bena, protože sebrat míč Masonovi byl podle něj nadlidský úkol.

„Protože ať to udělal kdokoli, je to génius!" strhl na sebe znovu pozornost hnědovlásek.

„O čem je řeč?" houkl na právě příchozí Dean z terasy.

„Jeli jsme kolem lékařský," ozval se nejnižší že skupinky, „Někdo vám omotal zábradlí obvazy a natáhl je i proti sobě, takže bys přes ně musel přelézt, aby ses dostal ke dveřím."

„Aha, no chápu, že Qee podezřívá tebe Leenolde. Je ti to podobné," uchechtl se Dean, obracejíc se na chlapce, jež odpověděl na jeho otázku. „Jak to, že si přišel s nima, Dashi?"

„Mám auto u mechanika, tak jsem psal Leemu, aby pro mě zajel. Dlouho jsem nikam nejel a chci si bejt jistej, že v pondělí nastartuju," odpověděl nejmenší z mladíků, načež se od skupinky oddělil a zamířil za svým nejlepším kamarádem.

„Vždyť jsme včera byli tvým autem v centru," šťouchl Ben hravě do mladíka loktem, když usedl pod košem po jeho boku.

„Občas bys měl vážně mlčet, Bene. To nebyla podstatná informace," vyplázl menší na svého kamaráda jazyk.

Co se Dashova a Benova pošťuchování týkalo, to byla pro Vicky novinka. Student Fakulty informatiky se snědou pletí, tmavýma očima a plnými rty byl v domě Rovertsových častým hostem. Vicky jej poznala krátce po přistěhování. Nikdy však s ním a Benem nestrávila v místnosti tolik času, aby si mohla všimnout, jak se k sobě chovají. Alespoň to ale nebylo dnes poprvé, co jej viděla. To samé nemohla říct o trojici, jež se k ní a nejstaršímu z bratrů Robertsových, připojila na terase.

„Jsem dotčenej, že mi nevěříš ani ty, Deane," pronesl dramaticky hnědovlásek, načež se sesunul na jedno z volných křesílek.

„Od toho máš tady Sama, aby ti věřil a hájil tě," kývl Dean hlavou k světlovláskovi, který od jejich příchodu ještě ani jednou nepromluvil. „Vicky, dovol, abych ti představil mé kamarády," obrátil se mladík na brunetku.

Dívka na souhlas kývnula hlavou, očima spočívajíc na mladíkovi, na nějž Dean ukazoval prstem pravé ruky. Jednalo se o hnědovláska, který se naproti ní rozvaloval v křesle. Už na první pohled bylo jasné, že je to sportovní typ. Bílé tílko odhalovalo část vypracovaného hrudníku a svalnaté ruce. Na jedné ruce se blýskal stříbrný náramek, zatímco levé ucho zdobily dvě náušnice. Jeho pohled v onu chvíli jí připomínal ten, který člověku věnuje pes, když se s ním odmítne podělit o něco dobrého.

„Lee Daevis, ale většina lidí mu říká Leenold."

„Zajímalo by mě, od kdy jste vy tři většina lidí," zamumlal hnědovlásek popuzeně.

Takže to je ten, co se snažil získat kvůli sázce do svého týmu Masona, i když mu to Dean zakázal...

„Tady tohle je můj nejlepší kamarád Quentin," pokračoval nerušeně v představování Dean, nevšímaje si Leeho naštvaného pohledu.

Ono jméno, jež zaznělo z Deanových úst patřilo nejvyššímu z přítomných. Když jej Vicky nyní viděla z blízká, troufala si tvrdit, že Ben i Mason byli ještě o něco málo vyšší než on. Jeho vlasy byly stejně tmavé jako bratrů Robertsových. Na nose měl posazené brýle, ruce založené na hrudi. Na Vicky působil přísným, chladným dojmem.

Trojici neznámých uzavíral světlovlásek. Podle odrostů bylo patrné, že ona téměř bílá barva nebyla přírodní. Pleť měl velmi světlou, uši lehce větší a mírně odstáté. Na tváři měl široký úsměv od ucha k uchu, který i při krátkém pohledu dokázal zahřát u srdce. I přes poměrně široká ramena působil dost hubeně. Co ale Vicky na něm upoutalo nejvíce, byly jeho jasné oči, ve kterých se odrážely jen pozitivní emoce. Zdálo se, jako kdyby onen mladík ve svém životě nikdy nenarazil na žádné překážky. Něco takového ale nepřišlo Vicky reálné. O to větší zájem v ní onen světlovlásek vzbuzoval.

„A tohle je Samuel," sdělil nejstarší z bratrů Robertsových Vicky mladíkovi jméno. Nemohl si nevšimnout pohledů, které si Vicky se Samem vyměňovali. Kdyby nevěděl s jistotou, že se jednalo o jejich první setkání, odmítal by uvěřit tomu, že byli jeden pro druhého velkou neznámou.

„Můžeme už začít?“ křiknul na skupinku na terase Ben, který už začínal být netrpělivý. Domluvili se, že si zahrají basketbal. A co nyní dělali? Žvanili.

„Jo!“ vyhrkl nadšeně Lee, který zapoměl na veškerou uraženost, popadl kolem ramen svého nejlepší přítele se světlými vlasy a už mířil za trojicí mladších mladíků, která na ně čekala pod košem.

Quentin následoval své kamarády, zatímco Dean věnoval úsměv dívce, která seděla v křesílku nyní už s knihou v ruce. Basketbal byl jeden ze sportů, které Vicky nevadilo sledovat, ale předchozího večera se začetla do jedné z knih, které dostala od své mamky, ale dřív se k ní nedostala. Onen příběh ji vtáhl a ona se nemohla dočkat, až se dozví pokračování. Když knihu otevřela a ponořila se do děje, netušila, že ji pozoroval starší mladík, s myšlenkou na to, že ačkoli s ním a jehož bratry komunikovala a zdála se přátelská, stále se držela zpět a on to cítil. Netušil, co by měl udělat proto, aby jí pomohl se jim otevřít, ale rozhodně to nehodlal vzdát. To byla jedna z mála věcí, co měl se svými bratry společného. Paličatost.