Byla hluboká noc, když se dívčiným pokojem ozvalo vyzvánění mobilního telefonu. Unavené oči, barvy nebe těsně před bouřkou, se odtrhly od obrazovky, na níž byly více než hodinu upřené kvůli prezentaci, která musela být dokončena během následujících třech dnů. Jen co přejely po displeji mobilního telefonu, na nemž se ukázalo jméno volajícího, srdce jejich majitelky začalo tlouct o poznání rychleji. Se zatajeným dechem hovor přijala.

„Ano?"

V hlavě mladíka běželo tisíc myšlenek. Čekání se zdálo nekonečně dlouhé, ačkoli od ukončení hovoru neuběhlo více než půl minuty. Když se před ním konečně otevřela brána vedoucí na pozemky rodiny Robertsových, neváhal a vydal se po příjezdové cestě, po níž mu vstříc kráčela brunetka v županu, zpod kterého za chůze vykukovaly světlé pyžamové kraťasy.

„Jsi v pořádku?" optala se starostlivě, když se zastavili necelé dva metry od sebe. Byla to právě Victoria, kdo onu vzdálenost zkrátil, když se dvěmi dlouhými kroky ocitla těsně před ním a pravou ruku natáhla k jeho, na první pohled oteklé, tvářo.

Všechny ty myšlenky, jež mu proudily hlavou, zatímco čekal na otevření brány, se začaly rozplývat v momentě, kdy pohlédl do jejích šedých, rozbouřených očí, až zůstala jen jedna jediná. „Potřebuju tě."

Ve chvíli, kdy seděli vedle sebe na okraji její postele, uvědomila si, jak prázdná skutečně poslední dny byla. Po příchodu do cizího města, nástupu na novou školu a vším tím zmatkem kolem, se stal Joshua Reid jedním z pilířů, díky kterým se jí podařilo vybudovat si nový život na místě, které si na začátku přála nenávidět, s lidmi, které neznala. Nebýt jeho, trvalo by jí zvykání si déle. Jistě, nebylo to jen o něm. Měla kolem sebe mnoho lidí, díky kterým cítila, že doopravdy žije. Pocítila by ztrátu každého z nich. Jen ne v takovém rozsahu, protože ačkoli si ke každému ze svých přátel vybudovala silný vztah, z žádným neměla takové pouto jako s mladíkem, který nyní seděl po jejím boku a zoufale se snažil zadržet slzy.

„Nemůžu..." dostal ze sebe s obtížemi. „Nemůžu ho ztratit."

Netušila, jaké to bylo. Před bratry Robertsovými nikdy nepoznala, jak blízcí si někteří sourozenci mohou být. Při pohledu na stav, v němž se Josh právě nacházel, odhadovala, že mu na jeho starším bratrovi záleželo minimálně tak, jako Masonovi na Benovi s Deanem. Joshua nebyl typ člověka, který by o své rodině mluvil často, a tak o Declanovi věděla naprosté minimum. Kromě toho, že už s Joshem a jeho rodiči nežil pod jednou střechou, byla schopna vzpomenout si pouze na to, že měl být o sedm let starší než jeho mladší bratr.

Jak měl Joshua ve zvyku, nesdělil jí žádné velké detaily ani nyní. Mezi nucenými, těžkými nádechy jí svěřil pouze to, že měl autonehodu a právě se ve vážném stavu nacházel v nemocnici, a že jemu a jeho rodině nezbývalo nic jiného než čekat. Čekat, zda svůj boj vyhraje nebo je opustí.

S těžkým srdcem otřela mladíkovi z tváře první slzu, jež unikla i přes jeho zoufalou snahu ji zadržet.

„Omlouvám se, že jsem nebyl dost dobrý. Ale snažil jsem se."

„Joshi," zašeptala, netušíc, co jeho slova měla znamenat.

„Když... Když se táta vztekal a ch-chtěl ho vydědit... Měl jsem se ho zastat. Měl jsem..." slzy z jeho očí se nyní valily jedna za druhou. Už více neměl sílu s nimi bojovat.

Viděla to. Viděla, jak moc zranitelný byl. Jak moc ho bolely nejen události posledních hodin, ale i ty, jež už existovaly pouze ve vzpomínkách. I tak ale dokázaly napáchat velkou spoušť.

Jeho hrudník se neklidně, nepravidelně zvedal, když k němu natáhla ruce, nabízejíc mu svou náruč. Téměř okamžitě jí zabořil hlavu do prohlubně mezi krkem a ramenem, zatímco své ruce omotal kolem jejího pasu. Victoria začala prsty jemně přejíždět po jeho zádech, zatímco mlčky vyčkávala, až se jeho dech vrátí alespoň částečně do normálu.

Jakmile se tak stalo, zhluboka se nadechl, zatímco se snažil poskládat v hlavě, v níž vládl chaos, pár srozumitelných vět.

„Neopouštěj mě," zašeptal svou prosbu. „Můžeme se klidně zítra vrátit k tomu, že se budeme navzájem ignorovat... Jen mě teď prosím nenechávej samotnýho."

Její přikývnutí nemohl vidět. Ačkoli jej odtušil z pohybu jejího těla, potřeboval to slyšet. „Zůstaneš se mnou?"

„Zůstanu," přisvědčila dívka, prsty pravé ruky vpletla do jeho vlasů. V jiné situaci by pravděpodobně žertovala, že je jasné, že ona zde zůstane, když jsou v jejím pokoji, takže by on byl tím, kdo by odešel, ale v onen okamžik na něco takového neměla pomyšlení. „Nikam nepůjdu. Ani dnes, ani zítra, ani za rok," zašeptala, neuvědomujíc si v onu chvíli, že by onen slib mohla velice brzy porušit. Sama si totiž nedokázala představit, že by onoho mladíka měla opustit. Začalo to jeho otázkou, zda zůstane, protože ji potřeboval. A skončilo to tak, že jeden druhému tomu večera v objetí slíbili, že spolu zůstanou tak dlouho, jak jen to půjde, protože se potřebovali navzájem.

Tmavé kruhy pod očima poukazovaly na fakt, že se brunetce v noci nedostalo dostatečného množství spánku. I přesto však na sraz před školou po vyučování dorazila s širokým úsměvem. Isabella, Mateo a Toby nedokázali skrýt své překvapení, které jen narostlo, když jí kolem ramen vzal o víc než deset centimetrů vyšší mladík.

„Co jsme prošvihli?" vykulil Mateo zaskočeně oči.

Blonďáček, který na místo srazu dorazil společně s Victorií a Joshuou, pokrčil rameny.

„Ať jsme prošvihli cokoli, je mi to jedno, dokud zůstanou takhle naladění," poznamenala Isabella, ignorujíc fakt, že jí dvojice, o níž mluvila, mohla bez jakýchkoli obtíží jasně slyšet.

Začalo to jako klidné odpoledne, které se však během pár okamžiků zvrtlo. Stačil k tomu jeden jediný hovor, jež přiměl blondýnku zvednout se z lavičky a popojít kousek dál od svých přátel.

„To bude Bert," šokoval svým oznámením Mateo ostatní přítomné.

„Její bývalý?" ujišťoval se Toby.

K Victoriinu zděšení Mateo přikývl.

„Snaží se jí kontaktovat už několik dní. Asi už jí to začalo opravdu lézt na nervy, protože teď je to poprvé, co mu to vzala. Jindy to nechala zvonit nebo to jednoduše típla," uváděl Mateo Tobyho, Vicky, Joshe a Rona do obrazu.

„Jestli jí zase rozbrečí, tak se neznám," procedila skrze zuby brunetka. V jejích očích se zračily obavy.

Když už se chystala vstát a vykročit k blondýnce, která ke skupince studentům prvního ročníku Fakulty umění a designu stála zády, zadržely jí prsty, jež se propletly s jejími. Překvapeně pohlédla na Joshuu, jež jí věnoval sladký úsměv.

„Dej jí ještě chvilku," poradil jí, stiskávaje její ruku.

A tak udělala, jak říkal. Zůstala sedět na místě, prsty jedné ruky propletené s Joshuovými a netrpělivě vyčkávala, až Isabella hovor ukončí.

"Proč bych tě měla milovat, když místo toho můžu milovat sebe?" dolehla k pětici studentů nashromážděné u jedné z laviček, otázka, již jejich kamarádka položila mladíkovi, který před nějakým časem roztříštil její srdce na desítky kousků.

Trefnost její otázky se jen těžko dala vyjádřit. Některé vztahy nás dusí. A nezáleží na tom, zda jde o ty přátelské či romantické. Někteří lidé si lásku pletou s vlastněním a útěkem před samotou. Ať už je to jakkoli, ten pocit, že něco není tak, jak má být, tu je od začátku do konce. My jsme však mnohdy příliš zbabělí si přiznat, že vše není tak růžové, jak se na první pohled může zdát. Každý z nás nakonec dojde do bodu, kdy toho na něj bude moc a on se rozhodne přestat to snášet. V některých případech k tomu dojde včas, někdy až příliš pozdě. V tomto případě si blondýnka uvědomila, že po boku svého přítele ztratila samu sebe až ve chvíli, kdy se ocitla z jeho dosahu. Největší zásluhu na tom, že konečně otevřela oči, měl Mateo, který jí před neblahým vlivem, jež na ní Bert měl, varoval dávno předtím, než skončila zlomená v slzách. A nyní se Bert snažil vrátit zpět do jejího života, jenže narazil. Isabella nehodlala dávat druhou šanci něčemu, co podle mnohých nikdy nemělo začít. Kdyby se tak ale stalo, přišla by tak blondýnka o jednu z nejcennějších lekcí, jež za svůj život mohla dostat. A ačkoli by si tak ušetřila mnoho bolesti, možná by si stále neuvědomovala, jak velké měla štěstí, že mohla nazývat partičku pěti šílenců, jež se nacházela nyní pár metrů od ní a starostlivě ji pozorovala, svými přáteli.