„Zase tě dneska bude vyzvedávat ten doktor?"

Isabellina otázka přitáhla veškerou pozornost u jejich stolu k brunetce, jež si natáčela tenký pramínek svých dlouhých vlasů na prst, zatímco usrkávala z kelímku kávu.

„Ne," zavrtěla tázaná hlavou. „Navíc nechápu, co s tím všichni máte. Bral mě dva dny zpátky, protože jsme šli do kina. Jinak jezdím s Ronem."

„Jen nejsme zvyklí, že jsi s někým jiným než s náma," mrknul na ní Joshua, který prospal většinu ranních přednášek, takže byl nyní plný energie. „S ním si klidně jedeš do kina a mě ani nenecháš tě odvést domů..."

„Žárlíš, že ano?" škádlila jej Vicky, jež si nebyla vědoma toho, že právě uhodila hřebíček na hlavičku.

„Já? Nikdy," uchechtl se Joshua, ale kromě Victorie mu z jeho přátel nevěřil už nikdo jiný.

Odpolední přednáška se přehoupla. S jejím koncem si profesorka posbírala své věci a opustila učebnu. Přítomní studenti však zůstali na svých místech. Alespoň většina. Někteří vyhledali toalety a jiní, jako Victoria, si odběhli do bufetu. Na schůzku s mentory totiž potřebovala doplnit kofein.

Krátce na to, co usedla s kelímkem horké tekutiny, kterou přinesla i Joshuovi, zpět na své místo, vřítil se učebny student s vlasy zelené barvy, která se začínala vymývat. V rychlosti se rozhlédl po učebně, načež nahlas zhluboka vydechl. „Poslední dny vůbec nestíhám," přiznal, když na své svěřence místo pozdravu mávl. „Kdybych přišel pozdě i sem, Beverly by mě už asi vážně praštila."

„Tak to si piš," ujistila jej s hravým úšklebkem na tváři studentka druhého ročníku, jež za sebou zavřela téměř neslyšně dveře a rovnou se vydala ke katedře, kde se už nacházel Vernon.

Dvojice mentorů, jež měla na starost studenty prvního ročníku oboru Malba, nepřestávala Vicky udivovat. Na chodbách je spolu nepotkala snad nikdy. Každý z nich měl ve svém ročníku přátele, kterých se držel a ten druhý mezi ně nepatřil. I tak, co se týkalo pomoci a dohledu nad jejich mladšími nástupci, byli jednotní a skvěle si navzájem doplňovali svá slabá místa.

„Vicky a Josh," houkla jména dvou studentů prvního ročníku Beverly, když svým svěřencům dali povolení k odchodu. „Tihle dva tu zůstanou."

Brunetka se svým kamarádem si vyměnili úšklebek. Oběma bylo jasné, o čem s nimi chtěli mentoři mluvit.

„Blíží se konec školního roku. Za chvilku tohle čeká vás," poznamenal Vernon, když se zavřely dveře za posledním studentem, který už v učebně neměl co pohledávat.

„Nechal sis nás tu, aby sis z nás utahoval?" uchechtl se Josh, když se spolu s Vicky přesunuli ze svých obvyklých míst blíže ke svým mentorům.

„Vlastně jsme vás chtěli o něco poprosit," ozvala se Beverly s milým úsměvem.

„Není to prosba. Spadá to do vašich povinností jako kandidátů a budoucích mentorů. Beverly se to jen snaží podat tak, aby to neznělo, jako že vás do něčeho nutíme, i když přesně to děláme," uvedl na pravou míru Vernon, který neměl ve zvyku se s věcmi párat.

„O co teda jde?" zeptal se Josh, opíraje se o katedru, u níž stál na jedné straně on s Vicky, zatímco naproti nim seděla jejich mentorka na profesorské židli, zatímco Vernon uklízel mikrofon, který používali, když zde byli všichni jejich svěřenci.

„Přijímačky," odpověděla Beverly jednoduše. „Během nich má každý obor své stanoviště, kde pomáhá studentům, kteří hledají učebnu, kde se koná jejich přijímací zkouška."

„Jelikož přijímačky probíhají v několika termínech a nikdo tam nechce být celou dobu, střídají se tam mentoři z každého ročníku včetně prváků, což jste vy," přizvukoval dívce Vernon.

„Probíhá to v rámci zkouškového, takže..."

Beverly přerušilo uchechtnutí, jež nevyšlo z úst nikoho jiného než Princezny Fakulty umění a designu. „Takže nejen, že zameškávám výuku kvůli nějaký akci Králů školy, ale ještě budu sedět někde u stolu a ukazovat cestu těm, co přijdou na přijímačky? Skvělý," odfrkla si sarkasticky.

„Všechny kandidátky před tebou pomáhaly na přijímačkách," pokrčila Beverly bez zájmu rameny.

„Kolik z nich ale jednou týdně během prváku trpělo přednášky o rok starší holky, která se považuje za bohyni, muselo se vypořádávat s namachrovaným Princem svojí Fakulty, dohánělo po večerech mezi úkoly co zameškalo kvůli nějaké z akcí ohledně té soutěže a i tak vědělo, že je to k ničemu, protože jejich Fakulta běžně nevyhrává?"

„No, moc ne. V každém ročníku jen jedna a..." Vernon utichl poté, co mu obě přítomné dívky současně věnovali vražedný pohled.

„Chápu, že z toho nemáš radost," promluvila na Victorii opět Beverly. „Chápu tě."

Brunetka se zhluboka nadechla, aby jí upozornila, že jí může pochopit tak maximálně Sage, ale rozhodně ne Beverly, když ji kolem ramen objal její dobrý kamarád.

„Pokud nemůžeš být milá, raději mlč," šeptl, stiskávaje její rameno.

„Joshuo..." zavrčela výhružně.

„Vicky, zavři tu pusu nebo ti ji zavřu sám," vyplázl na ní jazyk, načež se obrátil na jejich mentory s vřelým úsměvem, který podle Vicky nevěštil nic dobrého.

„Nemůžu uvěřit, že si mě do toho navezl," založila si uraženě ruce na hrudi poté, co se ocitli mimo dosah svých mentorů.

Po delší době seděla v Joshově autě. Ronan jel po přednášce rovnou domů a ačkoli plánovala, že napíše Benovi, aby se pro ní stavil, rozhodla se výjimečně přijmout Joshuovu nabídku na odvoz. Důvod byl prostý. Byla na něj naštvaná a společný čas strávený v jeho autě byl ideální příležitost, jak mu to dát najevo.

„Tohle na mě nesvedeš. Do tohodle si byla namočený ode dne, co jsme hlasovali pro kandidáty," odvětil klidně, na tváři svůj obvyklý úsměv.

„Kdybych tehdy věděla, co všechno bude následovat, tak bych tu přihlášku nikdy nepodepsala," upřímně zavrtěla hlavou.

„Já vím," přitakal její kamarád. „Proto je jen dobře, že si to nevěděla. Jinak bychom museli vybrat někoho jiného od nás ze třídy a pravděpodobně by to skončilo tak, že by naší fakultu jako obvykle zastupovala jedna z hudebnic."

„Napadlo tě někdy, že by bylo lepší, kdybych se změnila?" vysputila z úst, aniž by nad tím uvažovala.

Na okamžik odtrhl pohled od vozovky a se zamračeným výrazem se otočil na dívku, jež seděla na místě spolujezdce. „Nikdy jsem neočekával, že by ses změnila. Nikdy jsem nechtěl, aby ses změnila," odpověděl upřímně, znovu se soustředě na silnici. „Ty ses někdy chtěla změnit?“

„Jednoduše jsem tím, kým jsem," pokrčila brunetka rameny. „A k tomu patří i všechny ty chyby.“

„Tohle je život, ne ráj. Nemusíš být perfektní, Vicky," usmál se. „Ti, co tě znají tě mají rádi přesně takovou, jaká jsi. I když jim občas lezeš na nervy,“ ušklíbl se hravě. „Takže kdyby ses něco rozhodla změnit, je to na tobě. Jen si pamatuj, že můj pohled na tebe se nezmění. Vždycky budeš ta holka, se kterou jsem byl dán do dvojice hned na začátku studia na univerzitě. Vždycky budeš moje parťačka.“

Nutkání ho obejmout potlačila už jen z toho důvodu, že právě řídil a ona je nechtěla zabít. Jeho slova byla tím, co potřebovala slyšet, aniž by si to uvědomovala. Slyšet, že byla dost, i když si tak mnohdy nepřišla, a že zde byli lidé, kteří jí měli rádi takovou, jaká byla.

„Hraješ si se mnou? Protože jestli si to, co si řekl, nemyslel vážně, tak tě zabiju," pohrozila mu prstem, snažíc se zakrýt, jak moc ji ona slova těšila.

Joshua jen se smíchem zavrtěl hlavou. „O tom nepochybuju.“

Postavu, nacházející se před branou vedoucí na pozemky Robertsových, poznala okamžitě. I z toho důvodu požádala Joshe, aby jí zastavil už před vjezdem s tím, že od brány už dojde.

„Dashi,“ oslovila mladíka, jež nervózně přešlapoval z nohy na nohu.

„Nebyl ve škole,“ bylo to první, co ze studenta druhého ročníku Fakulty informatiky vypadlo.

„Zůstal doma,“ přikývla Vicky, pro kterou to nebyla novinka. Ráno se potkala s Benem v kuchyni a mladík se jí svěřil s tím, že není ani v nejmenším připravený svému nejlepšímu kamarádovi čelit. Ne po zprávě, co mu poslal a na níž nedostal odpověď.

„Nečekal jsem, že může tak bolet, když se ti někdo vyhýbá,“ povzdychl si. „Ztratil jsem někoho, kdo ani nebyl doopravdy můj, a přesto mám pocit, jako kdybych ztratil všechno," zavrtěl nad sebou hlavou.

I kdyby jeho city neopětoval, Ben byl jeho nejlepším přítelem několik let. Ztratit někoho, s kým jsme prožili část svého života, není nikdy snadné. Někdy i sebemenší hádka s takovou osobou, dokáže zamávat s naší psychikou.

„Proč si jejich cenu uvědomíme až když je ztratíme?" zeptal se mladík hořce.

„Pokladu se neříká poklad, dokud není ztracen," odpověděla mu dívka, jež byla pro jeho nejlepšího kamaráda jako sestra, načež z kabelky vylovila klíče, aby otevřela bránu a společně s Dashem se vydala po cestě k domu.

Přišlo jí, jako kdyby Bena zrazovala, když otevřela dveře do jeho pokoje a nechala Dashe, aby vstoupil první. Očekávala, že tmavovlásek začne křičet na ní a hned poté na svého nejlepšího kamaráda. A také, že se na to Ben chystal. Stačil však jen vstát od stolu a nadechnout se, než se k němu přitiskla druhá osoba, ruce omotávajíc kolem jeho pasu a hlavu mu zabořujíc do hrudi. Ben ztuhl. Netušil, jak reagovat. Jakmile však z úst nižšího mladíka vyšel vzlyk, instinktivně si ho přitiskl k sobě, bradou se opíraje o vršek jeho hlavy.

„Nezasloužím si tě."

Slyšet ona slova z jeho úst, lámalo Vicky srdce, ačkoli se netýkala přímo jí. Co ji však zarazilo, byla Benova odpověď.

„Máš pravdu," šokoval Vicky svými slovy chlapec s tmavými vlasy. „Nezasloužíš si mě a já si nezasloužím tebe. My si jeden druhého nezasloužíme, my totiž jeden druhého potřebujeme. A v tom je ten rozdíl," zamumlal, zavíraje oči.

„Omlouvám se, Bene. Za všechno, já...“ začal Dash s omluvou, ale jeho nejlepší kamarád ho zarazil.

„Neomlouvej se. Ať už mě vidíš jen jako kamaráda nebo něco víc, chci být s tebou,“ odtáhl ho od sebe, aby ho mohl pohladit po tváři. „Držet se od tebe dál je těžší než se tvářit, jako že jsi pro mě jen kamarád.“

A tak, se Dash přestal omlouvat. Protože tady byla ona slova zbytečná. Ve chvíli, kdy po hádce obyčejná omluva přestala fungovat, zatímco slova lásky ano, se z nejlepšího kamaráda stal milující přítel.