Snad nikdy se z parkoviště do budovy Fakulty umění a desingu nepřesunuli tak rychle. Polovina prosince byla za nimi a zima poprvé toho roku udeřila v plné síle. Ruce z kapes vytáhla brunetka jen ve chvíli, kdy se ocitli u vchodu a to jen na dobu nezbytně nutnou pro otevření dveří. Jen co se ocitli v budově, zase své promrzlé ručky skryla ve snaze je zahřát. V učebně bylo toho dne méně studentů než obvykle. Při pohledu na mladíka, jež měl hlavu opět položenou na lavici, si vzpomněla na Ronanova slova ze začátku měsíce. Někdo by si s ním měl promluvit.

„Dobré ráno,“ popřál dvojici hnědovlásek, který vypadal, jako kdyby celou noc nespal.

„Dobré,“ popřála mu brunetka, z krku si odmotávajíc šálu, jež mu tak nějak automaticky podala.

Joshua se po ní vděčně natáhl. Při doteku její ruky, se však zamračil, odkládaje šálu na stůl. Místo toho se chopil dívčiných studených rukou, jež začal třít ve svých, aby je zahřál. „Měla bys nosit rukavice,“ pokáral ji mladík.

„Měl bys v noci spát,“ oplatila mu dívka. Když si však všimla jeho posmutnělého výrazu, nejradši by svá slova vzala zpět.

„Není to tak jednoduché, Vicky. Ale tím se netrap. Mám to pod kontrolou,“ mrknul na ní, když pustil její ruce a uvelebil se na její šále, připraven plně využít necelých patnách minut, jež zbývaly do začátku první přednášky, k odpočinku.

„Neozvala se Bela?“ optala se brunetka blonďáčka, aniž by odtrhla oči od Joshe.

Ronan místo slovní odpovědi podal dívce svůj mobilní telefon, na jehož displeji měl připravený jejich společný chat.

„Jsem živá. Pila jsem. Jedla jsem. Z okna jsem neskončila. Právě jsem dorazila do školy. Sedím v lavici. Myslíte, že bude k obědu něco sladkýho?“ přečetla brunetka zaskočeně zprávy, jež jim poslala Isabella. „Teď se snad bojím ještě víc,“ vydechla zmateně.

„Srovná se. Furt je to čerstvý,“ otevřel Joshua po zívnutí oči. „Člověku trvá, než se s tím smíří.“

„Potřebovala by zapomenout,“ zamumlal Ronan tiše. Nebyl zrovna v komunikativní náladě.

„Zapomeň na ty, kteří zapomněli na tebe,“ vyšlo se zazíváním z hnědovláska. „To říká můj táta. Ale nepřijde mi to jako ideální způsob jak se s něčím vypořádat. Některé věci prostě musíš nechat bolet...“

„Dokud jednoho dne bolet nepřestanou,“ dokončila Vicky, čímž si vysloužila unavené přikývnutí.

Netušila, zda jí to jen přišlo, ale Joshua se zdál unavenější než kdy předtím. Po rozhlédnutí se kolem do Joshe šťouchnula. „Dej mi tu šálu,“ přiměla ho se zvednou, načež si šálu položila místo polštáře do klína a rukou na ní poklepala. „Lehni si i přes vedlejší sedačku. Stejně nám bude vykládat věci k zápočtu. V téhle učebně nemá šanci tě vidět a docházku nedělá. Máme to hodinu a půl, tak to alespoň trochu dospíš,“ pousmála se. „Šup šup,“ popohnala jej, když na ni chvilku jen koukal.

„Jsi anděl, víš to?“ vydechl s očima upřenýma do jejích šedivých.

„Nemluv a spi,“ odvětila, čekajíc, až se konečně uvelebí. Jakmile jeho hlava dopadla na šálu, otevřela si sešit a připravila se na dělání poznámek.

Štíhlé prsty se podvědomě zapletly do hnědých vlasů studenta prvního ročníku. Jejich pohyby mladíka brzy ukolébaly ke spánku, který nenarušil ani příchod profesora. Vicky se upřímně ulevilo, když profesor vešel do učebny dveřmi vedle katedry tak jako obvykle. Kdyby vstoupil vrchem, nepochybně by si spícího studenta všiml a to by znamenalo, že by Victoria musela Joshuu probudit. A to by nerada.

„Půjdeme do bufetu?“

Šedé oči přejely pohledem ze spícího Joshe na hladového Ronana. „Jdi sám. Nechci ho zbytečně budit,“ rozhodla nakonec. Profesor ukončil hodinu ani ne v polovině po oznámení, jak bude v lednu probíhat zápočet. Do začátku další přednášky měly studenti prvního ročníku oboru Malba více než hodinu. A ačkoli by si Vicky klidně dala něco malého, byla to ochotná kvůli mladíkovi, jež spal s hlavou položenou v jejím klíně, oželet.

Zvědavé pohledy spolužáků, kteří se postupně vraceli do učebny z delší přestávky než byli zvyklí, brunetka nevnímala. Blonďáček je na rozdíl od ní zachytil hned po vstupu do třídy. Zvědavé lidi neměl nikdy zrovna dvakrát v lásce. Nemohl se jim však divit. Ona dvojice se přátelila necelé tři měsíce a přitom by člověk řekl, že je mezi nimi už delší dobu více než přátelství, ačkoli nebylo.

„Na,“ šťouchnul Ronan do brunetky, podávajíc jí kelímek s jejím oblíbeným horkým nápojem. „Pro Joshe,“ položil druhý kelímek na stůl. V tom se nacházela o dost silnější káva, než jakou obvykle pila Victoria.

„Máš u mě oběd,“ usrkla dívka vděčně ze svého kelímku, načež poněkud nešťastně pohlédla na Joshuovu klidnou, spící tvář. Nedalo se nic dělat. Další hodina začínala během pár minut. Ať už chtěla nebo ne, musela ho vzbudit.

Přeplněný stůl, jehož většina okupitel byla obvykle velice hlasitá, se zdál onoho dne mrtvý. Joshua bojoval s únavou, Ronan se věnoval svému skicáku, ignorujíc svůj tác s obědem, Toby něco lovil ve svém batohu, Isabella se věnovala svému telefonu a poslední dva studenti prvního ročníku pozorovali onu blondýnku se starostí, jež se zračila v jejich tvářích.

„Proč na mě koukáte, jako kdybych měla umřít?“ optala se Isabella, jež měla pod očima podobné kruhy jako Joshua.

Mateo s Vicky si vyměnili provinilý pohled.

„Máme jen starost. Sice se usmíváš, ale nemyslím si, že...“ začala brunetka opatrně. Blondýnka ji však přerušila.

„Jsem smutná,“ přiznala. „Ale usmívám se, protože tak to v dnešním světě funguje."

„Před náma přece předstírat nemusíš. To snad víš,“ promluvil na svou kamarádku od střední školy Mateo.

„Někdy je lehčí předstírat, že nás něco nezajímá než si připustit, že nás to zabíjí," ozvat se Joshua, o kterém si přítomní mysleli, že je nevnímal.

„Dobře,“ vydechla Isabella po chvilce ticha. „Bolí to. Ale nemůžu Berta vinit za to, že mě nemiluje, přestože já jeho ano. A teď mě omluvte. Musím za naší mentorkou," s tím vstala i s tácem od oběda od stolu, nechvájíc své přátele za sebou.

„Vážně šla za mentorkou?“ chtěla vědět Vicky.

Mateo přikývl. „Ráno se nemohla dostat do skříňky a má tam věci na odpoledku.“

„Také se vám teď zdá jiná nebo to je jen mnou?“ odložil Toby příbor na stůl, odsunuje tác kousek od sebe.

"Pokaždé, když nám někdo ublíží, změníme se. Často se ale usmíváme a ukazujeme všem jen svou šťastnou tvář, abychom je zbytečně neděsili, takže nakonec nikdo nevidí, jaké jizvy na nás zanechalo jejich jednání."

Kde se to v Joshuovi bralo, netušil žádný ze studentů, kteří s ním seděli u jednoho stolu. Vicky nestačila koukat. I přes svou únavu ze sebe sypal jedno moudro za druhým.

„Nezáleží na tom, kdo ti ublíží, ale na tom, kdo tě rozesměje. Na těch lidech záleží," přidal se k Joshovi blonďáček, aniž by odtrhl pohled od svého skicáku a kresby na níž pracoval.

„Kdyby si alespoň nechala pomoct. Jeden kluk od nás z oboru ji zval na kafe a ona odmítla, ačkoli dřív s ním normálně mluvila. A řeknu vám to upřímně... Ten kluk je stokrát lepší než Bert,“ nechal se slyšet Mateo.

„Je to v pořádku, potřebuje čas než vstřebá to s Bertem. Navíc... Někdy se lidi vyhýbají dobrým věcem, protože se jich bojí," pokrčila brunetka rameny, zvedajíc se k odchodu. Pauza na oběd se totiž blížila ke konci.

„Doufám, že tohle je důvod, proč se ty vyhýbáš mně..." zamumlal téměř neslyšně hnědovlásek, čímž si vysloužil poplácání po rameni od svého blonďatého kamaráda, jež byl jediným člověkem, který jeho slova zachytil.

Na Joshe s Ronanem Victoria nečekala. Jen co odnesla špinavé nádobí na příslušný vozík, vydala se rovnou do učebny, po cestě prohlížejíc nové zprávy. Její šedé oči se zastavily na konverzaci s dívkou, kterou dlouhé roky nazývala svou nejlepší kamarádkou. Zapomeň na ty, kteří zapomněli na tebe. Prolétla jí hlavou Joshuova slova. Možná, že měl v něčem jeho otec pravdu. Trocha toho zapomnění by nebyla na škodu. Třeba by bolest byla alespoň o trochu menší nebo snáze snesitelná.