S bouchnutím se dveře automobilu, který patřil studentovi posledního ročníku Lékařské fakulty, zavřely. Světlovlasý mladík zašel za auto, aby tváří v tvář stanul dívce, které onoho rána dělal osobního řidiče.

„Odpoledne tady?" optal se vřele, když otevřel kufr, ze kterého vytáhl dívčin kufřík s výtvarnými pomůckami a tři plátna. „Nechci, abys to musela tahat autobusem."

Studentka Fakulty umění a designu zavrtěla s vděčným úsměvem hlavou. „Odpoledne mě vezme spolužák. Musíme konečně pohnout se společným projektem a během hodin to nemůžeme stihnout, takže si to musíme vzít domů," vysvětlila. „Ale děkuju, Same. Netuším, co bych si bez tebe počala." Nelhala. Sice věděla, že Ronan ji ono ráno vzít nemůže, ale nečekala, že by se na ni vykašal Dean. Opět.

„To nic," mávl nad tím světlovlásek rukou, hledě na vše, co si dívka toho dne do školy nabrala.

Přes rameno jí visela kromě kabelky ještě látková taška se skicáky a náčrty. V jedné ruce držela termosku s kávou a druhou se natahovala po svých plátnech, která stejně, jako její kufřík, držel Samuel.

„Pomůžu ti s tím do učebny," rozhodl.

Brunetka ho chtěla zarazit, že to není nutné, ale někdo byl rychlejší.

„Díky, žes Vicky přivezl, ale já už se o to postarám," ozval se hnědovlásek, který dvojici sledoval už od jejich příjezdu od svého auta.

„Same, tohle je Joshua," představila svého spolužáka. „Už včera jsme se dohodli, že na mě počká a pomůže mi. Ale děkuju za ochotu," usmála se na světlovláska, sledujíc, jak si od něj Joshua převzal její věci. Co jí uniklo bylo Samovo zaváhání a Joshův nedůvěřivý pohled.

Po krátkém rozloučení, při kterém už se Samuelem byla sama, jelikož Josh šel napřed, popoběhla, aby svého hnědovlasého kamaráda dohnala.

„Ani si mi nepopřál dobré ráno," upozornila mladíka, když společně prošli hlavními dveřmi.

Josh se nadechl, aby něco odsekl, ale když jeho hnědé oči dopadly na brunetku, všechno rozhořčení pominulo a on vyčaroval svůj obvyklý úsměv, který Vicky vždy dokázal zlepšit náladu. „Dobré ráno."

Jídelna nikdy nebyla tichým místem. Občas člověk neslyšel vlastního slova, což brunetku mnohdy vytáčelo. Dnes za to byla vděčná. Nepotřebovala, aby každý slyšel její rozhovor s Princem jejich fakulty. Netušila, jak dlouho to ještě vydrží, než na světlovláska začne křičet. Obvykle nebyla výbušný typ. Lecos dokázala zkousnout. Když se však Emmet nacpal k jejich stolu a nenechal si vysvětlit, že tam pro něj není místo, začínaly jí docházet nervy.

„Promiň, Vicky," ozval se mladík, jež si akorát sundal z hlavy kšiltovku a položil si ji do klína. „Říkal jsem Emmetovi, že jsme akorát na počet už když si ke mně přisedl, ale neposlouchal mě."

„Není tvoje vina, že je to pitomec," odvětila Victoria, šedýma oči sjíždějíc světlovláska od hlavy k patě. „Ty dneska nejsi můj oblíbený člověk," zamračila se na něj, což jej přimělo protočit očima.

„Já nejsem tvůj oblíbenej člověk žádnej den."

„Když to víš, tak co tady děláš?" povytáhla tázavě obočí.

„Ian chce, abychom se sblížili," sdělil dívce, jako kdyby o nic nešlo.

„A to jako proč?" brunetce div nevypadly oči z důlků.

„Už viděl výsledky fotek. Prý vypadáme jako dva cizinci a to nedělá dobrý dojem. Máme fakultu reprezentovat spolu."

„To ale ještě neznamená, že se na tebe chci dívat, když jím," odfrkla brunetka otráveně. Stačilo, že jeho hloupé poznámky musela poslouchat a tolerovat behem schůzek. Alespoň najíst se chtěla v klidu.

Dva paličáci pohromadě. Jaká to ideální kombinace. Zatímco Vicky s Emmetem začínali postupně jeden na druhého zvyšovat hlas, Toby se pustil do svého oběda, aby mu nevychladl. Pohled na onu trojici zaskočil tříčlennou skupinku mladíků z prvního ročníku, která akorát s táci se svým obědem mířila ke stolu, u než se dva studenti oboru Klavír a brunetka z oboru Malba, nacházeli.

„Snažím se si s tebou o tom vážně promluvit," pronesl akorát Emmet důrazně.

„A já se tomu snažím vyhnout!" došla brunetce trpělivost.

To už po boku třech mladíků stála blondýnka, která měla na tváři stejně nechápavý výraz jako oni. „Sakra. Proč jste mě neupozornili, že je tu válečná zóna?" zamumlala, když se vzpamatovala ze svého šoku, směrem k Joshovi, Ronanovi a Matymu, kteří sledovali, jak na sebe Princ a Princezna jejich fakulty vrhají vražedné pohledy.

„Abych tě na to mohl upozornit, musel bych o tom nejprve vědět," podotkl nejmenších z přítomných.

Na to neměla blondýnka co namítnout.

„Možná by se před hlasováním měly zvážit i povahy, aby jsme se vyhnuli tomuhle," poznamenal Mateo.

„Myslíte, že se dokážou do konce prváku nezabít?" optala se Bela zamyšleně.

„Pochybuju," uchechtl se Mateo.

„I kdyby, tak to nestačí," ozval se tiše Ronan. „Příští rok se spolu budou starat o nového Prince a Princeznu," připomněl svým přátelům.

„Super," uchechtla se blondýnka. „Takže když se nezabijí teď, udělají to za rok. To je hezká vyhlídka."

Už při příjezdu do školy měla Victoria věcí víc než dost. Když z ní odcházela, měla jich ještě více. Naštěstí měla ochotné kamarády, kteří jí s tím vším bez jakýchkoli námitek pomohli. Když se kufr Joshova auta zavřel, zaplula brunetka na sedačku spolujezdce, zatímco Ronan se se svými věcmi uvelebil na zadních sedačkách. Do školy ho toho dne přivezl bratr, se kterým byl na snídani, což byl také důvod, proč přišel pozdě. Ten hned poté ovšem opustil město, takže by bez Joshe musel jet Ronan autobusem.

„Zítra," rozloučil se se svými kamarády Ronan, načež i se svými pomůckami a materiály vystoupil z auta a prošel ohromnou bránou, jež se hned za ním začala zavírat.

„Taky chceš vystoupit u silnice a ne až u dveří?" zasmál se Joshua, když popojel k k bráně vedlejšího pozemku.

„Ne, já se nechám dovést až ke dveřím," uculila se, vytahujíc z kapsy kabátu svazek klíčů, načež jediným stisknutím dala pokyn kovové bráně k otevření.

Schody brala po dvou. Chtěla se co nejrychleji vrátit zpět do svého pokoje, aby s Joshem stihli udělat co nejvíc práce. V kuchyni mávnula na mladíka, který akorát chystal večeři.

„Jak bylo ve škole?"

„Tuhle otázku přenech mamce," ušklíbla se dívka.

„Dobře, tak jinak. Kdo tě dneska přivezl?" optal se Dean.

„Neříkej, že ti to Sam neřekl," povytáhla Vicky tázavě obočí.

„Chtěl jsem to slyšet od tebe," pokrčil nejstarší z bratrů Robertsových rameny.

„Přivezl mě Joshua," zodpověděla jeho otázku, když z lednice vytáhla láhev džusu, která se nacházela vedle láhve s Masonovým oblíbeným nápojem, který už dívka nikdy v životě nehodlala pozřít. „Ještě nějaké otázky, mamčo?"

„Zůstane na večeři?"

„Teď se vážně chováš jako mamka," zasmála se brunetka.

„Tak zůstane nebo ne?" chtěl vědět Dean.

„Ne, za dvacet minut musí jet. Což mi připomíná, že mi nahoře schnou barvy!" s tím popadla dvě sklenice, které jí Dean během jejich rozhovoru přichystal a už se hnala po schodech nahoru.

Jen co se za Joshem zavřely dveře, vydala se do obývacího pokoje, kde se posadila do křesla, sledujíc dění na obrazovce.

„Rodiče jsou o víkendu pryč," ozval se Ben, když spolu s Masonem dokončili další úroveň hry a čekali než se načte další.

„Takže tu zase budou celý den kluci?" odtušila brunetka.

„Dash tu bude i spát," přikývl prostřední z bratrů Robertsových.

„Theo tu taky zůstane přes noc," ozval se Mason, vybíraje postavu, kterou plánoval v následující úrovni použít.

„Fajn. Je mi to tak nějak jedno," odvětila dívka upřímně. Ani jeden z přátelů mladíků jí nevadil. S některými se bavila více, s některými méně. Důležité bylo hlavně to, že se všemi dokázala vyjít.

„Nechceš si sem taky někoho vzít?" navrhl Dean, který právě vstoupil do obýváku se dvěmi miskami popcornu.„Nějakou kamarádku ze třídy?"

„Vicky nemá ve třídě žádný kamarádky," uchechtl se Mason.

„Tak toho kluka, co tu byl dneska?"

Brunetka nad Benovou škádlibou poznámkou protočila očima.

„Nemůžu za to, že jsem si sedla ve třídě spíš s klukama. Ale aby bylo jasno, mám na fakultě jednu kamarádku," vyplázla jazyk na Masona, načež se obrátila na Deana. „Zkusím se zítra zeptat, jestli někdo nemůže."

Pohodlně se opřela do sedačky, do klína si nechala od Deana položit misku s popcornem, do kterého se s vervou pustila. Ten den zůstali všichni studenti v domě vzhůru až do rána. Povídali si, vztekali se, když kvůli některému z nich nedokázali projít do další úrovně hry, kterou zrovna hráli, smáli se a bavili jeden druhého. A aniž by se o to nějak tmavovlásci snažili, připadala si Vicky v domě Robertsových díky nim jako doma.