Lidi. A to poměrně hodně lidí. Deset fakult, za každou čtyři studenti. Místnost, která byla pro schůzi určena, byla naštěstí prostorná, takže se nemuseli tísnit.

„Naše místa jsou u okna,“ ukázala o rok starší dívka, jež brunetku doprovázela, na stůl, který byl, jako všechny ostatní, označen štítkem příslušné fakulty.

Fakulta umění a designu.

Přesto, že nebylo možné, aby jej přehlédla kdyby přišla sama, byla ráda, že Sage šla s ní. Ulevilo se jí, když na ní zrzka po poslední přednášce čekala před učebnou. Zrzka sice vtipkovala, že to dělala jen proto, aby nedostala vynadáno od Iana, kdyby se brunetka náhodou rozhodla schůzi vyhnout, ale Vicky z ní mohla cítit, že za tím bylo víc. Ačkoli se brunetka se zrzkou od sebe radikálně lišily, stále Sage ve Vicky mohla vidět v některých momentech samu sebe. Ztracenou prvačku, která neměla nejmenší tušení, jak se v oné šlamatice ocitla. A ačkoli si v ní přišla proti své vůli, mohla si za to sama. Přihlášku do Králů školy podepsala totiž ona a nikdo jiný. Možná proto Sage i přesto, že přísahala, že se školním akcím bude ve druhém ročníku vyhýbat jak jen to půjde, plánovala, jak bude onu dívku podporovat na každé akci, jíž se bude moci zúčastnit. Podíl na onom rozhodnutí mělo z části i to, že věděla, jaké to je, když se člověku podpory od člověka, o které by se měl moct opřít, nedostane.

„Jak tak koukám, tak Iana a naše Princátko nejsou ještě přítomní,“ nakrabatila Sage obočí. „Hlavně že nám včera, když jsme se sešli všichni vysloužilci z minulého roku, kladl na srdíčko, abychom tu byli včas,“ odfrkla si otráveně.

„Já tu na rozdíl od tebe velím, Flynnová. Tak bacha na pusu.“

Drzý tón, jež se odrážel v hlase, který vyšel z úst studenta s delšími bílými vlasy a tmavými odrosty, se brunetce ani trochu nezamlouval.

„Jestli ho budeš mít ráda, budu tě mít za divnou,“ šeptla své svěřenkyni vysloužilá Princezna předtím, než se otočila na mladíka, se kterým i přes svou nechuť trávila minulý školní rok většinu svého drahocenného volného času. „Jdete pozdě, Iane,“ upozornila jej.

„Emmet měl zpoždění. Už se to určitě nebude opakovat,“ odvětil na zrzčinu výtku, aniž by na ni pohlédl. Jeho ledové oči zkoumaly studentku prvního ročníku oboru Malba.

Dlouhé, vlnité vlasy hnědé barvy sčesané k jedné straně sahaly dívce téměř k pasu. Na její tváři bylo možné spatřit jemné líčení, které pomáhalo ještě více vyniknout šedým očím, které připomínaly nebe před bouřkou. Pleť měla po létě stále ještě lehce opálenou. Tmavě modré triko s krajkou na ramenou a zádech spolu s upnutými tmavými džíny jí dělaly ještě drobnější než byla. Výškově byla o dobrých deset centimetrů nižší než její pozorovatel. Vypadala ještě lépe než na fotografii, která byla součástí jejího profilu kandidátky. Jak tak stála kousek za Sage s pobaveným výrazem, vypadala jako někdo, kdo k sobě dokázal snadno přitáhnout pozornost a to byla jedna z věcí, která doufal, že jeho dvěma svěřencům z Fakulty umění a designu, nebude chybět. U Prince, který byl hudebníkem, nepochyboval, že bude zvyklý na velkou pozornost a bude vědět, jak si lidi získat, i kdyby jen prostřednictvím hudby. Co se ale týkalo studentky oboru Malba, dokázal si ji snadno představit upatlanou od barev, ale rozhodně ne jako někoho, z koho by vyzařovalo takové kouzlo osobnosti, jaké mohl vidět právě u Vicky. Nerad přiznával, když se pletl, takže by to rozhodně nikdy neřekl nahlas, ale měl dojem, že onu brunetku výrazně podcenil.

„Přestaň na ni zírat jako na maso,“ vytrhla jej z jeho myšlenek Sage, která si dokázala jasně představit, na co myslel.

Podle výrazu jeho tváře jí bylo jasné, že ve Victorii viděl vhodnou Princeznu, zatímco ona pro něj byla nicka hned od jejich prvního setkání, od kterého již uběhl jeden dlouhý rok.

„Fajn, stejně je na čase, aby se s někým seznámila,“ uchechtl se Ian, když se po jeho boku ocitl o rok mladší student, se kterým měla Victoria během celého školního roku reprezentovat Fakultu umění a designu.

První, co jí na něm upoutalo, byly blonďaté vlasy, které měl stažené do culíku. Pod trochu tmavším obočím se skrývaly menší, tmavě hnědé oči. Ostrou spodní čelist zakončovala špičatější brada. Široká ramena vypovídala o tom, že pro svou fyzičku a postavu trávil nějaký ten čas pravidelně v posilovně. Pleť měl o něco světlejší než Vicky a co se výšky týkalo, tak v té se lišili nesmírně. Pokud mezi ní a Ianem byl rozdíl deseti centimetrů, tak onen prvák ji převyšoval o dobrých patnáct čísel. Další věc, které si nemohla Victoria nevšimnout, byl jeho postoj. Sebedůvěra mu nechybí. A není divu. Pokud by řekla, že nedokázala pochopit, proč byl zvolen Princem jejich fakulty, lhala by.

„Emmet, obor Klavír,“ představil se blonďatý Princ, natahuje ruku k dívce, která ji po krátkém zaváhání přijala.

„Victoria, obor Malba,“ po krátkém potřesení svou ruku rychle stáhla.

Nechtěla být nezdvořilá, ale její pozornost upoutala scéna odehrávající se na druhé straně místnosti. Tmavovlasá studentka v bílé košili, krátké sukni a černém sáčku, svírala zápěstí vyššího mladíka, který vypadal rozzuřeně, což Vicky více než překvapilo.

„Nerozumíš slovu ne?“ z jeho očí div nešlehaly blesky.

„Nechápu, proč je ti za těžko pomoct přítelkyni svého bratra,“ mračila se na oplátku tmavovláska.

„Bývalé přítelkyni!“ vyprskl mladík, který už měl dívky očividně plné zuby.

„Masone, to je jeden velký omyl...“

„Stačí, Bliss,“ zamířil ke dvojici vysloužilý Princ Fakulty informatiky, který do místnosti právě vstoupil spolu s dvěma staršími studenty. „Nech mýho bratra na pokoji. Co bylo mezi náma, je naše věc. Jeho do toho netahej.“

„Navíc, pokud se nepletu, tohle je část patřící studentům Fakulty tělesné výchovy a sportu. A do té ty nepatříš. Neměla by ses raději věnovat své Princezně a Princi, Královno? Nebo máš dojem, že Colin svou práci nezvládne?“ povytáhl tázavě obočí nejstarší z bratrů Robertsových, který stál vedle Bena a na tmavovlásku upíral přísný pohled.

Při uvědomění, že onu scénu sledují téměř všichni přítomní, se Bliss otočila na patě, míříc ke stolu své fakulty. Současně s ní se dala do pohybu i Princezna Fakulty umění a designu.

„Victorie?“ oslovila ji překvapeně Sage.

„Hned se vrátím,“ zamumlala rychle, načež obešla Emmeta a rychlým krokem se vydala na druhou stranu místnosti, kde vzteky rudý Mason seděl na židli vedle vysloužilého Prince své fakulty. Před ním stáli jeho starší bratři, jež se snažili současně uklidnit jeho i sebe.

„Co byla zač?“ vypálila Vicky první otázku, která jí přišla na jazyk, když se vecpala mezi Deana a Bena.

„Bliss Boothová, studentka druhého ročníku Ekonomické fakulty a Královna naší univerzity,“ odpověděl jí Dean.„Jinak tě zdravím,“ věnoval dívce vřelý úsměv i přes mírné rozhořčení, jež způsobila tmavovlasá druhačka.

„Kromě toho je to taky moje bývalá přítelkyně,“ ozval se zkroušeně Ben.

„Co potom chtěla po Masonovi?“ původně byla zvědavá, co se dělo. Nyní se zvědavost změnila ve starost. Mason vypadal opravdu rozčileně. To u něj Vicky ještě nezažila. Kromě toho na Bliss i zvýšil hlas. To mu nebylo podobné.

„Abych jí pomohl usmířit se s Benem. Chce se k němu vrátit,“ odpověděl na Vickyinu otázku Mason.

„Promiň. V životě by mě nenapadlo, že bude rýt kvůli tomu do tebe,“ povzdychl si Ben.

„Mě zase nenapadlo, že by Mason na někoho křičel,“ ozvala se Vicky, která tomu stále nemohla uvěřit.

„Možná je to jeden z nejhodnějších lidí, co znáš, ale pokud překročíš hranice, nedopadneš dobře,“ usmál se Dean, který svému mladšímu bratrovi vtiskl do ruky kelímek s zelenou tekutinou, kterou Mason tolik miloval.

„To mi připomíná, že na tebe jsme taky nezapomněli,“ podal Ben s povadlým úsměvem Vicky horký nápoj, který dívka vděčně přijala. „A teď už by ses měla vrátit ke svému stolu. Já budu taky muset ke svým.“

„Protentokrát ti odpustím, že mě vyháníš. Ale jen kvůli té kávě,“ uculila se Vicky.

„Jasně, ty kecko. Hlavně nezapomeň, že pak jedete domů se mnou,“ namířil na ní Ben varovně prst. „Dean má totiž štěstí, že už může jet domů.“

Jeho varovné gesto a poslední větu už Vicky ovšem nezaznamenala. Rázovala si to totiž zpět na své místo s úšklebkem na rtech. Jak bych mohla zapomenout? Pěšky domů jít nehodlám...