Čím více se něčeho obáváme, tím rychleji čas letí. Když onoho osudného dne našel Dean u snídaně jednu hromádku neštěstí a nervozity, zatímco druhá přítomná osoba vypadala, jako kdyby čekala na rozsudek smrti, neubránil se úsměvu. Pamatoval si, že on byl v prvním ročníku pyšný, když byl vybrán jako kandidát svého oboru, a že zvolení za prince Lékařské fakulty vnímal jako čest. Oproti jeho reakci byla ta Benova téměř opačná. V prvních dnech se prostřední z bratrů Robertsových zdál traumatizovaný. S jeho povahou se něco takového dalo očekávat. Těsně před zvolením na Prince působil nezaujatě. Po volbách na něj ovšem začal bývalý Princ jeho fakulty tlačit, a tak se i přes svou nespolečenskou náturu přiměl ke spolupráci a k nesmírnému překvapení všech, jež jej znali, se z něj stal velký favorit na vítěze oné soutěže. Ačkoli těsně před finálem se počet příznivců Princů z Fakulty informatika a z Fakulty umění a designu zdál vyrovnaný, během závěrečného hlasování nasbíral Ian více hlasů, a tak titul krále putoval po několika dlouhých letech na Fakultu umění a designu.

Od Masona jeho nejstarší bratr očekával, že se s tím bude vyrovnávat podobně jako Ben. Tmavovlásek to však bral mnohem hůře. Zdálo se, jako kdyby ho představa, že by se stal Princem Fakulty tělesné výchovy a sportu děsila více než cokoli, s čím se doposud setkal. Jak na tom byla Victoria, to se mu odhadovalo velice těžko. Chvílemi se zdálo, že jí to bylo v podstatě jedno. Jako kdyby si říkala, že co se má stát, to se stane a pokud bude skutečně vybraná, tak si to tam prostě odtrpí, vždyť nešlo o nic tak strašného. A pak byly okamžiky kdy se zničehonic přidala k Masonově vyšilování, že to přitáhne příliš nežádané pozornosti, a že jediné, co si přeje, je dokončit první ročník v klidu.

Zavybrování telefonu, jež ležel na jídelním stole, vyvolalo hned několik reakcí. Mason sebou trhnul, Vicky ono zařízení propalovala pohledem, Ben se chování obou prváků hlasitě smál, zatímco Dean se s pokroucením hlavy mobilního telefonu chopil, ačkoli nepatřil jemu, ale jeho nejmladšímu bratrovi.

„Oznámení, že výsledky budou v půl desáté,“ sdělil trojici, jež na něj upírala tázavé pohledy. „A teď už pojďte, jinak dneska dorazíme na hodinu všichni pozdě,“ popohnal přítomné, když vrátil mobilní telefon jeho majiteli.

Úleva v Masonově tváři byla jasně patrná. Co se odehrávalo ve Vickyině hlavě, si Dean odhadnout netroufal.

Hodiny, minuty, vteřiny. Čas plynul rychleji než bylo podle brunetky zdrávo. A tak, než se nadála, skončila první přednáška, po níž se rozezněl na všech fakultách Univerzity Nelsona Rotchilda rozhlas, oznamující jména Princů a Princezen pro aktuální školní rok.

Lékařská fakulta, Pedagogická fakulta, Filozofická fakulta, Matemazicko-fyzikální fakulta, Fakulta informatiky, Právnická fakulta...

„Fakulta tělesné výchovy a sportu,“ ona slova poprvé vzbudila v brunetce zájem.

„Mason Roberts, obor...“

Jednou rukou si prohrábla dlouhé vlasy, zatímco druhou vytahovala z kapsy mobilní telefon.

Jsi ok?

Po odeslání sms se znovu začala soustředit na hlášení rozhlasu.

Přírodovědecká fakulta, Ekonomická fakulta...

„Fakulta umění a designu.“

Šedé oči se upřely do hnědých, které od začátku školního roku vídaly každý všední den. Jejich majitel povzbudivě kývl na svou spolužačku. Z výrazu jeho tváře mohla vyčíst, že neočekával, že by onoho dne mělo zaznít jeho jméno.

„Emmet Show, obor Klavír.“

Nepletl se. Pocit, že jemu to nebylo souzeno byl správný. Stejně jako při oznamování jména kandidátů, Joshuu nezajímalo to chlapecké. Jméno, v jehož zaznění toho dne doufal, skutečně nepatřilo jemu.

„A Victoria Worennová, obor Malba.“

S hlasitým jásáním, které se ozvalo učebnou, v níž se nacházeli studenti prvního ročníku oboru Malba, se blonďatý student polekaně přikrčil, načež s obavami pohlédl na brunetku, jež sváděla vnitřní boj sama sebou. Ronan nebyl jediný, kdo si dívčiny rozpolcenosti všiml. Stejně jako blonďáček si ani hnědovlásek nebyl jistý tím, co by v onu chvíli měli udělat, aby Vicky pomohli uklidnit její rozbouřené myšlenky. A tak Joshua nakonec udělal tu první věc, co mu přišla na mysl. Jemně uchopil pod lavicí do své ruky dívčinu o poznání menší ručku a palcem jí v pomalém tempu přejížděl po kloubech ve snaze jí pomoci se uvolnit a vrátit se zpět ze zmatených myšlenek do reálného světa. Po několika rychlých zamrkání, přeletěla Vicky ze svého hnědovlasého kamaráda na blonďatého, načež otevřela ústa a plácla tu první věc, co ji napadla.

„Měla jsem dojem, že moje šance byly mizivé..."

Tiché kroky se v tmavé chodbě zdály několikrát hlasitější. V takovýchto chvílích byla Vicky vděčná za to, jak rozlehlý dům Robertsových byl. Pravděpodobnost, že by někoho kvůli svému nočnímu výletu do kuchyně vzbudila, nebyla příliš velká. Ten večer však mohla vzbudit pouze jednoho obyvatele, a to Masona, který se oddával neklidnému spánku, zatímco Georgia se v pracovně věnovala kupě papírů a Paul byl pracovně mimo město. Na zbývající dva obyvatele domu narazila brunetka i přes onu pozdní hodinu v kuchyni.

„Proč nespíš, Vicky?“ oslovil brunetku starší z mladíků ještě předtím, než se stačila rozkoukat z náhlého útoku prudkého světla.

„Nemůžu spát. Vy?“ posadila se na barovou stoličku vedle Bena

„Napadlo mě, že bych něco upekl k snídani,“ mávl Dean rukou k zapnuté troubě, načež kývl hlavou Benovým směrem. „A co se tady obra týká... Jak se říká, ďábel hold nikdy nespí.“

„Vtipný, chytráku. Jen co je pravda,“ odfrknul si znuděně Ben.

„Dík za uznání. A ty nám řekni, co tě trápí, že kvůli tomu nemůžeš spát,“ obrátil se Dean opět na Vicky.

„Nemyslím si, že vybrali správně. Navíc když mi Vernon přišel pogratulovat a začal na mě chrlit, co mám odteď za povinnosti, málem jsem mu tam omdlela. Já prostě nejsem ten typ holky, která si dokáže omotat ostatní kolem prstu. Tohle jsem nikdy neuměla a ani to umět nebudu,“ složila hlavu do dlaní.

„Vicky, tobě stačí, když se usměješ a všichni ti padnou k nohám,“ ozval se vřele Dean. Pokud se něco za ty roky, co byl starším sourozencem naučil perfektně, tak to bylo utěšování.

„Dean má pravdu. Tvůj úsměv je jako nabitá zbraň,“ přidal se Ben, odkládaje telefon před sebe.

„Šálí mě sluch, nebo si vážně řekl, že mám pravdu? Vážně si se mnou právě souhlasil?“ hleděl Dean tázavě na svého mladšího sourozence.

„Kéž bych to mohl vzít...“ povzdychl si Ben, kterému bylo jasné, že tohle mu bude Dean ještě nějakou dobu připomínat.

„Ne! Už si to řekl. Žádné braní zpět.“ vyhrkl rychle nejstarší z bratrů Robertsových, varovně na druhého mladíka míře prstem.

Brunetka, jež jejich počínání sledovala, se neubránila i přes své nepříliš dobré rozpoložení úsměvu.

„Měli bychom se soustředit na Vicky,“ připomněl Deanovi Ben, aby se vyhnul pošťuchování se svým starším bratrem, které jindy sám vyhledával. V onu chvíli se to však nezdálo vhodné. Brunetka totiž působila stejně utrápeně jako Mason, když s ním vedl podobný rozhovor na cestě z univerzity domů.

„Ono asi není o čem mluvit. Prostě to přetrpím,“ pokusila se dívka znít bezstarostně, ale bohužel jí to nevyšlo.

„Není to tak strašný, jak se ti teď může zdát. Možná je to tím, že ještě přesně nevíš, co a jak. Jakmile se tě ale ujme vysloužilá Princezna a všechno ti vysvětlí, bude to už určitě snazší,“ poplácal ji Ben povzbudivě po rameni.

„Přesně tak. Princezna z minulého roku ti se vším pomůže,“ přitakal souhlasně Dean, když vytáhl plech s buchtou z trouby.

„Navíc vás každý týden čekají po škole dvě schůze, kde se budete setkávat se všemi Princi a Princeznami, ať už z tohodle nebo bývalýho ročníku. Můžete si s Masonem pomáhat navzájem,“ navrhl Ben.

„Co když Princezna z minulého roku bude potvora?“ zamračila se pod nátlakem obav dívka. Ano, po vybrání na kandidátku to bylo, jako kdyby se jí to snad ani netýkalo. Ale teď, když už věděla, že není úniku, jí celá ta situace nebyla příjemná. Nestála o tu pozornost, jíž k ní onen titul nepochybně v budoucnu přinese.

„Jestli na tebe někdo sáhne, ať už Princezna nebo kdokoli jiný, pak mu zlámu všechny prsty. Jen s tebou nebudu moct být na každé schůzi. Narozdíl od loňských Princů a Princezen, my nemáme dovoleno zameškávat kvůli schůzím přednášky,“ snažil se jí alespoň částečně uchlácholit Dean.

„Nemusíš se bát, já ji ochráním, když tam nebudeš,“ vypnul hrdě hruď Ben, čímž svého bratra přiměl ho sjet nedůvěřivým pohledem

„A kdo ji ochrání před tebou?“