Odřenina na pravém lýtku spolu s tmavou modřinou poněkud kazila celkový dojem. Dlouhé hnědé, jemně zvlněné vlasy, jemné líčení na lehce opálené tváři, vínová halenka s krátkým rukávem, černá sukně sahající ke kolenům a tmavé sandálky. Ono zranění na odhalené části dívčiny nohy, tlouklo do očí.

„Cos dělala?“ vykulil oči Mateo, když se brunetka sesunula na jedno z volných míst naproti němu, kde obvykle sedávala vedle upovídané blondýnky, která se zde překvapivě nevyskytovala.

Brunetka místo odpovědi pouze mávnula rukou. „Kde máš Bell?“ změnila téma.

„Volá jí její spřízněná duše,“ odfrkl si Mateo.

„Něco takového existuje?“ zasmála se Vicky.

„Pokud jo, tak ta moje právě teď otevírá balíček sušenek zuby a až se jí to povede, tak si všimne proužku na odtržení...“ uchechtl se Joshua, kterému se v hlavě přehrávala scéna z přestávky mezi první a druhou přednáškou.

„Ano, uznávám, že bych si měla pořídit brýle. Spokojený?“ svraštila obočí Vicky.

„Ty si otevírala sušenky zubama?“ Mateo se ani nepokoušel skrýt své překvapení. Něco takového by očekávala od Isabell. Victoria narozdíl od ní působila, jako že to má v hlavě v pořádku. Zdání někdy klame.

„Jsem ráda, že se bavíte na cizím neštěstí,“ vyplázla na Joshe s Matym jazyk, obracejíc se na poslední osobu, jež se u stolu nacházela. „Co ty, Rone? Věříš na spřízněné duše?“

„Já si říkám, že lidi nepotřebují někoho, aby jim ničil život. To zvládají sami,“ pokrčil blonďáček nezaujatě rameny.

Trojice, jež jej obklopovala, na něj zůstala koukat s otevřenou pusou. Blondýnka, která se právě vrátila k jídle nimi stolu, u kterého seděli, a stačila zachytit konec jejich rozhovoru, si nebyla jistá, zda dva mladíky a brunetku zaskočil obsah mladíkovi odpovědi nebo fakt, že byla nevídaně dlouhá.

"Chyběla jsem vám?" opřela se o ramena brunetky, jež sebou lehce cuknula.

"Ani ve snu," odpálkoval ji Mateo.

„Když mluvíš o snu... Včera se mi o tobě zdálo,“ sdělila mu s širokým úsměvem.

„Pokud se mi tě nepodařilo zabít, tak mě to ani trochou nezajímá.“

Blondýnka se dramaticky chytila za hrudník, jako kdyby ji do něj udeřil. „V tom snu si byl milejší,“ fňuknula. „Nemluvím s tebou!“

„Vážně? Slibuješ?“ zeptal se Mateo s hravým úšklebkem, který by mu Isabella velice ráda smazala z tváře.

„Jaký jste měli den?“ vložila se mezi ně Vicky, jíž dvojice podezřele připomínala Bena s Deanem.

„Výborný! Po škole jdu Bertem do kina,“ uculila se blondýnka spokojeně.

„S Bertem?“ nechápal Josh a nebyl sám.

„Její spřízněná duše,“ objasnil Mateo, který neznělo dvakrát nadšeně. Vicky z tónu jeho hlasu neměla dojem, že by přítele své kamarádky měl v lásce.

„Ano. Ale kvůli tomu kinu mi nevolal. Chtěl mi říct, že naše bývalá spolužačka ze střední je těhotná!“ sdělila Matymu.

„Která?“ vykulil mladík svá oříšová kukadla.

„Tina, ale to není podstatný. Já nechápu, jak můžou mít lidi v našem věku dítě. Vždyť sama jsem ještě dítě,“ pokroutila Bella hlavou.

„Musíš se smířit s tím, že někteří jsou vyspělejší,“ rýpl si Mateo, načež od sebe odsunul svůj talíř, který kompletně vyprázdnil. „Koukal jsem na naše rozvrhy. Zítra nemáme oběd spolu,“ oznámil skupince, což způsobila blondýnčino zamračení.

„Uvidíme se ve středu,“ mrknul na ni Josh.

„Pokud se někdo nezabije,“ kývl Mateo na Vicky. „Už mi povíš, co si dělala, že máš takovou modřinu?“

„Kde?“

S povzdechem brunetka zvednula nohu, aby blondýnce předvedla výsledek své šikovnosti.

„Co si vyváděla?“ optala se Bella se starostí v hlase.

„Nechala se ukecat od Masona, abych si s nima zahrála basket,“ zamumlala.

„Hádám, že ta hra dlouho netrvala,“ odhadl Josh.

Na to dívka mohla jen přikývnout. „Připletla jsem se Benovi pod nohy, ztratila rovnováhu a rozplácla se. Špatně jsem upadla. Toť konec příběhu.“

„Máme štěstí, že tě nezašlápl,“ okomentoval situaci Ronan, čímž své nové přátele pobavil.

Jediný světlem v pokoji bylo to, jež pocházelo z displeje mobilního telefonu. Videohovor, který začal před necelými deseti minutami, byl tím, na co se brunetka během celého dne těšila nejvíce. Tess jí chyběla. Všechny tři její kamarádky jí chyběly. Tuhle dívku však znala nejdéle. A přesto, že se stále ještě zdála naštvaná kvůli dívčinu stěhování, byl to jejich už šestý hovor za tu dohu, co zde Vicky byla. Když jí ráno Tess psala, zda by si večer zavolají, nemohla být šťastnější. Čím déle však videohovor trval, tím více ji bolelo u srdce.

„No a pak se Piper to auto povedlo nastartovat. Měla si vidět výraz toho kluka,“ rozesmála se dívka, již Vicky nazývala svou nejlepší kamarádkou. „Jely jsme pak na jídlo a psala nám Bianca, že se příští víkend chtějí sejít lidé ze třídy že střední. Plánují jít na pouť než skončí. Víš, kterou myslím?“

Vicky odevzdaně přikývla. Ještě, aby nevěděla. Chodily na ní společně každý rok. Jen ony čtyři.

„Už se nemůžu dočkat, až s Piper a Biancou půjdeme na horskou dráhu. Bianca si zase vykřičí hlasivky,“ pokračovala v rozplývání se, přičemž si nevšimla, že dívka na druhém konci hovoru má s každou vteřinou smutnější výraz.

„Tess!“ ozval se v pozadí Victorii známý hlas.

„Musím jít, Vicky. Holky přišly na grilování. Tak se měj a zase někdy!“ aniž by počkala na rozloučení své kamarádky, zavěsila.

Hovor skončil. Pokoj mladé dívky pohltila tma. Právě ta skryla první slzu, jež stekla po dívčině tváři následovaná mnoha dalšími. Jedna ruka překryla ústa ve snaze zadržet vzlyk, který se z nich chystal vydrat. Brunetka nechala svá záda dopadnout na postel, uvědomujíc si, jak moc nešťastná v onu chvíli byla, a že neexistoval nikdo, kdo by o tom měl alespoň malé tušení. Připadala sama. Opět. V domě, ve kterém bylo dalších pět lidí, ve městě, které obývaly tisíce osob, a nakonec i na celém světě, ve kterém žily miliardy lidí. Protože někdy nestačí, že se poblíž vás někdo nachází. I tak se vám může zdát, že jste zůstali sami. Na všechno.