„Dobré jitro, dneska tě musím zase svázat," přišel s novinkou Callan asi po dvou týdnech, „král téhle země se na tebe osobně přijde podívat. Musíš si toho vážit, protože v lese není cesta pro kočár, takže opravdu přijde po svých." Eric přešel Callanovo uchechtnutí unaveným protíráním očí. Vstávalo by se mu líp, kdyby měl větší okno, které by dokázalo lépe prosvětlit jeho okolí.

„Taky jsem ti zapomněl dát jeden dopis. Přinesl jsem ho z města, když jsem šel nakupovat, ale zapomněl jsem ho na poličce," podal Ericovi list, „pro tebe jsou informace z druhé strany, na té první je jen to oznámení, že přijede panovník." Zpráva pro zajatce informacemi neoplývala – k dispozici byly pouze dva řádky:

Od uzavření mírových dohod se situace nezměnila. Lidé si nového vládce oblíbili.

Bývalý vládce protočil oči a zběžně projel i to, co se psalo na první stránce. Čistě pro pocit, že četl déle než pět sekund.

„Dovolíš?" vzal ho jemně za zápěstí Callan, že ho tedy přiváže. Eric odložil psaní a nechal se.

„Nedělám to proto, že bych ti nevěřil, ale jsem si jistý, že velkolepá návštěva by tolik důvěry nesložila, protože se tě bojí," obhájil svůj čin a zasmál se nechápavému úšklebku bruneta. V poutech cvaklo.

„Taky nechápu, jak se tě někdo může bát," zahlaholil směšným hlasem, zmáčkl mu kůži na tváři a zatřásl jí. Eric se mu vyškubnul, protože rukama se už bránit nemohl.

„Měl jsi štěstí," provokoval mladšího. Oba věděli, že se vrací až k samému začátku, kdy ho Callan unesl. Nedávno se o tom bavili.

„A to i podruhé, když jsi zkoušel zdrhnout," vrátil mu to blonďatý s ironickým úsměvem, zatímco svazoval jeho nohy. Provazy utahoval jen naoko.

„Napotřetí už ho mít nebudeš," dloubl si zase Eric vyzývavě.

„Že bych ti zavázal i pusu?" zvedl na něj obočí společník ze srandy.

„Jemu nemám, co říct," zvážněl trochu starší, aby bylo jasné, že mluví pravdu. Znal místního krále jen podle jména – na jeho zemi se zatím nijak více nezaměřoval. Jediná další informace, co o něm měl, byla, že mu do pevnosti poslal krysu. Takový vtírač mu nesahal ani po kotníky.

„On toho tobě nejspíš taky moc nepoví," kývl Callan.

„Myslím, že tu bude každou chvíli. Buď tu hodný," pocuchal mu pačesy, vzal kytičky, které přinesl včera, a odešel. Samozřejmě zamkl.

„Dneska ti to šlo," pochválil ho večer, když už byl čas jít spát. Povídali si velmi dlouho a trochu je téma rodiny zmohlo. „Snad jen jednou jsem tě viděl udělat nestydatý obličej. To je pokrok, ne?"

„To bude tím, že ses věnoval jemu, proto sis nevšiml," pohrával si Eric. Působil uvolněně.

„Budu předstírat, že jsem to neslyšel," zacpal si uši Callan. „A ty už nic neříkej, stejně už půjdu."

„Zdržovat tě nebudu," dělal si legraci Eric. Vlastně s ním byla docela sranda, když už nebyl tak zapšklý.

„Tak už si lehni a já ti vynahradím všechny ty večery, kdy ti nikdo nedal pusu na dobrou noc. Za to, že jsi poslední dobou hodný," vrátil se k jejich předešlému tématu mladší s notnou dávkou nadsázky v hlase. Když si Eric lehl, opravdu se k němu nahnul, pročísl mu vlasy a chytl ho za tváře. Na čelo mu se zavřenýma očima přilípl jednu pusu.

Odlepil se jen kousek od kůže a zamručel: „za maminku." Znovu mu věnoval lehký polibek. „A za tatínka."

Skoro se mu nechtělo opustit Ericův osobní prostor. Přemohl se však a narovnal záda. Setkal se s čokoládovýma očima, jakmile se otevřely. Panenky obou mužů se v sobě nechtěně zasekly. Starší navíc vůbec poprvé vypadal vážně zapojený. Citově.

„Od zítra se můžeme začít bít se zbraněmi, aby ses dostal zpátky do formy," oprášil mu Callan rameno a stáhl ruce k sobě. Než ze sebe Eric cokoliv vydal, byl ten tam a dveře zamknuté.

Jen co ulehl do vlastní postele, přikryl si dlaněmi obličej. Pane bože, pomyslel si vyděšeně. Co když pochybím? Co když se mi to jen zdá a on mě dostává pod svoji kontrolu? Co když stále plánuje útěk? Třeba... chvíli ještě pokračoval, než se vzmužil. Zítra uvidíme, řekl si nakonec, při souboji se ukážou jeho pravé úmysly. Ačkoliv totiž zbraněmi myslel jen dřevěné náhražky – tedy obyčejné klacky – mohl z práce s nimi odhadnout, o co se Eric snaží. Nemohl teď začít couvat. Když už došel tak daleko! Poleví jedině, pokud si přestane věřit. Tak. A šel spát. Jestli se mu podařilo nemyslet na ty původně z legrace myšlené polibky, to byla věc druhá...