Upozornění: tohle pokračování je... řekněme z budoucnosti. Věci už se malinko pozměnily a posunuly, tak se nelekněte.

... .. . . . . .. . .. .. .. ..

Širokou chodbou se ozývaly odlehčené kroky běžící osoby. Nesly se všemi stranami dál a ozvěnou zase zpátky. Jejich majitel podruhé zabočil, prudce dýchal. Do druhých dveří po levé ruce vtrhnul jako tsunami. Na prahu Callan zastavil. V místnosti se vznášela prázdnota. Otočil se na patě a zamířil k pracovně, k níž mu chyběla jen poslední chodba.

Ještě natáhl krok, když kromě vlastního dechu zaslechl i zřetelný výkřik o pomoc. Poznal hlas toho mladého klučiny, Barretta. Toho se bojovník obával. Když ho od Erika s Barrettem dělily už jen dveře, Callan kvapně přibrzdil, jen aby se dovnitř nedostal hlavou napřed. Přesto se dveře pod jeho rukama málem rozlétly v třískách.

Jakmile uviděl černou kštici a pevnou postavu svého přítele, vrhl se na něho. Vší silou ho odstrčil stranou a jen koutkem oka zachytil krev nasáklou v látce na břiše mladíka. Ten se dal na úprk, zatímco mezi králem Erikem a jeho kamarádem Callanem začaly lítat pěsti.

Tmavovlásek muže se špinavou blond hned v první chvíli uhodil loktem do nosu. Naštěstí se trefil jen šikmo a Callan byl schopný rychle reagovat. Zablokoval Erikův výpad se zkrvaveným nožíkem a podkosil ho. Sám na sobě také nesl dvě zbraně, ale na blízko je nepoužíval. Věděl, že když se na Erika dostatečně nahrne, proklouzne v podstatě mezi jeho paže a získá pro sebe výhodu. Jenže Erik to věděl taky. Hned byl proto zase na nohou a v útoku. Zasáhl dvakrát. Jednou kolenem a podruhé volnou rukou. Callan si nedokázal ochránit nohy, protože se soustředil na ostrý nožík. Ze všech zbraní nejvíce nenáviděl nenápadné čepele. Právě kvůli Erikovi. Tušil, že ho najde s něčím takovým v prstech. Proto si hleděl mu tu zbraň odebrat, aniž by se do někoho z nich zařízla.

To se mu i povedlo a další zásah padl z jeho strany, do Erikova podbřišku. Mířil výš, ale cíl se stihl pohnout. Nyní však vyšší bezděčně klesnul na kolena a zaúpěl. Zatmělo se mu před očima. Toho momentu Callan využil a silně mu zkroutil paže za záda. Erik zavyl a začal se kroutit jako líté zvíře. Jeho přítel však zabral a vytáhl ho na nohy. Na nic nečekal a uháněl s ním ven, dokud ho měl ještě pod kontrolou. Erik mu pod rukama skučel a zmítal se vztekem jako šílenec. Věděl, že je to Callan, on kdo mu vždycky pomáhal. Věděl to i posledně, kdy se spolu pořádně pohádali kvůli tomu, co král provedl za hloupost (samozřejmě spojenou s násilím). Věděl, koho ohrožuje na životě, ale nemohl si pomoct.

Neustále se snažil vyvléct, až si uvědomil, že klopýtá po krátkém mole. A než sebou stačil naposledy škubnout, už letěl do vody umělého jezírka. Tím se pořádně schladil, protože na jaře se ještě příroda neoklepala z dlouhých mrazů.

Zhluboka se nadechl a hned plaval k molu, na němž stál Callan. Ten ho shora sledoval a teprve v tu chvíli si uvědomil, že celou cestu z pracovny až ven, ač se jednalo o zkratku, ani nedýchal. Krotil zdivočelou zvěř.

Nyní se ale snížil na jedno koleno a vytáhl promoklého muže na souš. Nepustil hned jeho ruku. Naopak, otočil ji dlaní vzhůru a prohlédl si její vnitřní stranu, zatímco se Erik vydýchával. Teprve poté muž s tmavší blond silný stisk povolil tak, že to skoro vypadalo, jako by se štítil. Bez jediného slova se obrátil a měl se k odchodu. Byl z toho zklamaný. Pořád ještě doufal...

„Callane," kníkl Erik jako dítě, které otec načapal na sladkém. Zbytek sice nechal viset ve vzduchu, ale jeho tón pravděpodobná pokračování odkrýval vcelku jasně. Callan opravdu zastavil.

„Eriku, já vím, že je to těžké, ale já už nemůžu," ohlédl se za osloveným a bezmocně rozhodil ruce, „mám mise, mám povinnosti, nemůžu tě hlídat jako malé děcko. Srovnej si věci v hlavě, nebo o trůn přijdeš." Nato se otočil a svižným tempem se vzdálil. Erik ho nechal jít. Dlouze si povzdechl, a když zkontroloval, že kolem nikdo není, schoulil se do dřepu. Frustrovaně si oběma rukama projel černé prameny a zastavil na šíji. Chvíli takhle potichu seděl a tiše přijímal svou bolest ponížení, než se konečně zvedl a vydal dovnitř, aby neprochladl.

Tušil, kde Callana hledat, avšak nešel za ním. To by se musel ukázat na očích Barrettovi a to by nesnesl. Proto na přítele počkal v ložnici pro hosty, jež de facto blonďákovi patřila.

To čekání bylo úmorné, ale přece jen se nakonec otevřely dveře a Callan vstoupil. Hned upustil páru.

„Vážně, Eriku? Tak hluboko dovnitř? Za poničenou knihu?" vyčerpaně okomentoval, čeho byl svědkem v kuchyni. Dělalo se mu zle, když si uvědomil, že to byla práce jeho přítele. I teď s odporem zavrtěl hlavou.

Černovlásek nemohl nic namítnout. Když se jednalo o Callana, nic nebylo omluvou. I Erik sám viděl jeho očima své činy jasně. Jenže Callan nebyl kolem pořád, aby druhého udržel v kolejích. Černovlásek se je vážně snažil neopouštět, ale sám... sám nezmohl nic. Bylo to jasné celou dobu. Už od prvního přešlápnutí.

„Jak jsi to věděl?" zeptal se od okna a sledoval, jak si jeho společník sedá na ustlanou postel, bokem k němu.

„Zpráva, jak jinak," zabručel tázaný, „a jen co dorazím, už slyším, že tady zase někoho utiskuješ a týráš."

Nastala chvíle ticha, ale Callan přece nakonec vyplivl, co si chtěl původně nechat pro sebe: „Týrej se, když ti to pomůže. Já přijedu a budu tady pro tebe, to víš. Ale nemůžeš si myslet, že budu přehlížet takové úlety." Byl naštvaný. Ale uvnitř zhrozený a zlomený. Nebylo to poprvé a Erikovy výpadky se začínaly stupňovat, zhoršovat.

„Tak mě zase někam zavři jako dobytek," vyhrkl Erik v podstatě hned a do očí se mu tlačily slzy, „všechno bude dobrý! Bylo všechno dobrý, když jsme byli jen my dva!" Callan ale zavrtěl hlavou.

„Mám tě rád, Eriku, ale jak jsem řekl," stál si za svým, „mám mise."

„Říkals, že nesnášíš války!" ublíženě ho osočil tmavovlásek, „a teď v nich hraješ zásadní roli!"

„Ale dělám to dobrovolně," bránil se muž s pochcanou slámou. „Zjistím informace a předám je. Většinou při tom nikoho nezraňuju, a když jo, tak v sebeobraně, to je něco jiného."

Konečně se podíval druhovi do tváře: „Když donesu dobrý informace, můžu pak při rozhodování říct, že se mi nelíbí další královy postupy."

„A on poslechne?" rozmrkával slané kapičky Erik, aby zůstal silný. Kdyby se do stejné situace dostal s kýmkoliv jiným, nejspíš by ho raději zabil, než aby ukázal, jak bezmocný ve skutečnosti je.

„Když mu připomenu, že mě u sebe neudrží, určitě to aspoň promyslí," hájil své stanovisko Callan. Byl vážený a dobrá pověst ho předcházela, ale vědělo se o něm, jak moc jde proti válkám. To mohlo váhu jeho názorů v tomto ohledu ohrozit. Přesto doufal, že bude moct zasáhnout a předejít zbytečnému násilí na nevinných lidech.

„Proč nechceš pracovat radši pro mě? Není už jedno, kterému králi děláš krysu?" vyšší rozhodil paže, ale hned je zase složil na svou hruď. Tak moc by chtěl, aby tu s ním jeho nejvěrnější přítel zůstal. Tady, po jeho boku. Aby mu pomohl.

„Promiň, ale já bych to s tebou nevydržel," vydechl Callan upřímně, „takhle ne. Potřebuju volnost."

Erik dlouho mlčel, než konečně zamumlal naučené: „Chápu." A opravdu to chápal, přestože ho to ničilo. Ale dokázal už takové věty strpět, aniž by se naplno rozbrečel. Někdy to znamenalo, že si to vynahradí později, třeba další den. Že si zkrátí čekání na svůj depresivní rituál, jenž už za ty dva roky stihl plně obnovit. I proto se zeptal, kolik nocí Callan zůstane.

„Zítra ráno odjedu," odpověděl blonďák, „už tak jsem měl být na místě dneska. Takhle tam přijedu až pozítří." Erik se tiše omluvil, ale více než Callanovo zpoždění ho sžíralo to, že menší nezůstane ještě aspoň jednu další noc. Trochu ho to vyděsilo, protože bez Callana nevěděl, co se sebou. Už dopředu měl jasno, že pojede do lesa a tam bude poslouchat ty hrozné hlasy v hlavě, které budou podporovat každý jeden zářez. Už v tuto chvíli cítil narůstající zoufalství. Přikročil ke světlovlasému a položil mu ruku na rameno. Skoro hned se mu dostalo tepla i na její hřbet, jak ho Callan jemně chytil. Přisedl si k němu a kuličku propletených prstů oba nechali jen tak ležet mezi sebou.

Erik byl trpělivý, přesto stále jednal na popud strachu. Strachu ze sebe sama a strachu z toho, co s ním bude, až ho zase jeho jediná naděje opustí. Pomalu se naklonil blíž, volnou ruku přiložil druhému na krk a tam ho také velmi něžně políbil. Žádal si lásku.

Jenže Callan všude viděl krev. V jizvách na Erikových rukou a v jizvách všech těch jeho poddaných, k nimž už mezitím přilnul. Mrzelo ho, čím si tu všichni prochází. A mladý Barrett... takový snaživý chlapec. Odnesl si díru v břiše a to už měl obvázanou paži, prý z minulého měsíce. Nechtěl se ani svěřit s tím, co pod tou látkou schovává nebo jak a proč k tomu přišel.

„Eriku ne," odstrčil ho, rozpletl jejich prsty a posunul se dál, „na tohle nemám žaludek."

Tmavovlásek v sobě udusil roztřesený výdech a stáhl své ruce do klína. Vnitřně se hroutil. Strašně rád by hodil vinu na Callana, ale věděl, že není jeho povinnost při něm stát ani natolik, na kolik při něm stál v boji proti nožíku a když ho házel do té ledové vody.

Jenže pokud mu nyní nehodlal ulevit tak jako obyčejně po usmíření, nemohl se král zbavit svého napětí a získat sílu pro souboj se svým krutým vnitřkem. Alespoň on to tak vnímal.

Stoupl si a opustil místnost. V noci žádné mazlení nebude a ráno už po bojovníkovi nezůstane ani stopa – Erik pozbyl motivace. Naděje na lepší zítřky byla v nedohlednu. Všechno zčernalo.

A čím hlubší byl les, jímž projížděl, čím víc se nořil do noční tmy, tím víc Erik viděl jen jedinou spásu. Ostří bruslící po jeho kůži. Už spousta krát přemýšlel, že by ještě přitlačil, až by krev stříkala. Spousta krát to skoro udělal. Sedával s nožíkem rovnou pod čelistí, plakal a hledal východisko. Pokračovat v bídném životě, nebo vše ukončit jako srab?

Vždycky se však ukázalo, že ukončit trápení pro vždy je mnohem těžší, než se na první pohled zdá. On na to neměl. Proto se vždycky nakonec vracel do pevnosti jako zubožený lev do svého teritoria. Stále králem, avšak ne špičkou potravního řetězce.

Ale když šlo o Callana, vůbec nezáleželo na tom, komu se ve vlasech leskla koruna. Záleželo na tom, jak dobře Erik zvládal sám sebe. Takže teď si připadal jako mnohem větší zklamání, než kdy dříve. Protože už tam byl. Už byl zdravý! Dokázal být milý a neubližovat, vyhrál! Proč je teda zase na začátku? Proč ho Callan zase nevyléčí? Všechno by bylo jednodušší!

S takovými myšlenkami se přes slzy díval na rudou ruku. S takovými myšlenkami přeřezával zjizvenou kůži a prociťoval svou beznaděj, dokud se úplně nevyšťavil...

.

Až k ránu ho probudila nevolnost. Zjistil, že leží na koni v chůzi. Pokusil se zvednout, ale zamotala se mu hlava a svezl se do mechu. Obrátil to málo, co mu zbylo v trávicí soustavě, naruby.

„Já se asi zblázním," zaúpěl Callan a slezl ze svého vraníka. Myslel, že za ním přítel v noci ještě přijde, takže když se tak nestalo, vydal se za ním za rozbřesku sám. Měl se na něj vykašlat a dohnat své opoždění v misi. Měl to tak udělat, ale neudělal.

Když Erik uslyšel známý hlas, přes bolest hlavy doširoka otevřel oči a zaostřil na blonďáka, který se k němu sehnul a kouskem zeleně mu otřel pusu.

„Jsi úplně bledý, potřebuješ teplo a nějaké jídlo," ustaraně si zamumlal pod nos. Pak vyššímu pomohl na nohy.

„Můžu k tobě na koně?" vylezlo z tmavovláska prosebně. Callan by ho odmítl, ale při pohledu na tu trosku před sebou ustoupil. S otěžemi druhého koně v pěsti se vyhoupl na černý hřbet, a když byl připravený, pomohl zesláblému muži zaujmout místo za ním.

„Drž se mě pořádně, ať zase nespadneš," dotkl se krátce rozdrbaných rukou, obmotaných kolem jeho pasu. Tím se ujistil, že Erik je dost při smyslech, aby vydržel vsedě. Poté se rozjeli.

„Myslel jsem, že už tě neuvidím," opřel si černovlásek uslzený obličej o společníkovo ohbí. Byl sám sebou už celý ztrápený.

„Blbost," nepřítomně odporoval Callan, „jezdím za tebou vždycky, když to jde, nedělej že ne."

„Ale trvá to," stěžoval si vysílený král a ohříval si o druhého své zmrzlé tělo.

„Já vím," přiznal Callan. Vídali se při dobrých podmínkách jednou za půl roku, při horších museli čekat déle. Při nejhorších se vídali častěji, ale vždy se hádali a setkání to nebyla příjemná. Zatím se takových uskutečnilo jen pár a tohle bylo to nejhroznější.

„Možná by nebylo tak od věci, abys to tady na chvíli opustil," zamyšleně prohodil Callan. Erik už mu na rameni pomalu zase usínal.

„Jak to myslíš?"

„Když budeš takhle pokračovat, rozkřikne se to o tobě a přijdeš o království tak jako tak. Napadlo mě, co kdybys šel se mnou na tu misi," navrhl malinko nejistě a vytočil hlavu, aby alespoň v periferním vidění našel černé vlasy.

„Co když to nezvládnu?" upřímně o svých schopnostech zapochyboval král. Callan navedl koně kolem stromu.

„Když se dnes stihneš dát do kupy, jistě to zvládneš. Říkal jsem si, že bys tím zaměstnal mysl a tělo, třeba by ti to prospělo," broukal blonďák poklidně, ale vážně. I když Erikovi dával najevo, že ho nebude zbytečně obskakovat, cítil jakousi povinnost mu i přesto poskytnout pomoc v nouzi. Když zrovna nebyli spolu, často na Erika myslel a vymýšlel způsoby, jak ho definitivně zbavit toho hluboko zakořeněného trápení.

„Napíšu tedy prosbu synovci," slíbil hned panovník, „ah, bude si mě za zády dobírat."

Callan mu odpověděl vcelku nelítostně – pravdu: „Dal jsi mu k tomu dobré důvody."

„Já vím," zakňučel zase Erik. S Callanem čím dál více měknul, oba to viděli. Vyšší to patrně dělal proto, že se rád cítil otevřeně slabý, pokud mu při tom nehrozilo žádné nebezpečí. Mohl na chvíli převést břemeno na druha a nechat se jím vést.

„Chci, aby ses Barrettovi omluvil a vyplatil ho," nesmlouvavě pokračoval Callan.

„Omluvím se, ale víš, že nemůžu slíbit, že už to neudělám," mumlal do teplého krku černovlásek. Styděl se za to.

„Stále tě vůbec nechápu," zavrtěl si pro sebe hlavou muž vpředu. Jak dokázal Erik vědomě ubližovat lidem a zároveň toho upřímně litovat?

„Budeš tam se mnou, až se budu omlouvat?" zaprosil ještě Erik. Potřeboval svůj mozek přesvědčit, že se nic nestane, protože je u něj Callan. Tohle jediné ve všech situacích zabíralo.

„Budu, ale nejdřív se musíš ohřát a doplnit síly," nedbale souhlasil Callan. Už byl myšlenkami na misi. „Hlavně musíš vzít peníze, abychom nemuseli spoléhat jen na dva koně. Budeme muset jet opravdu rychle."

Dál ještě mluvil, ale Erik už nevnímal. Klimbal mu na zádech a nechával se kolébat tím nádherným tichem v hlavě. V jeho nitru teď vládl božský klid.

. . .. .. . . . ... .. .. .. .. .. . . .. .

Autorka: Proč myslíte, že je Erik tak hrozně vázaný na Callana? Je možné, aby se i bez něj nenechal sežrat vlastními démony? Má na to? A pokud jo, proč se mu to ještě nepodařilo? Pokud podle vás naopak nemá na to se postavit na vlastní nohy, proč myslíte, že to tak je?

No a v neposlední řadě; jaký dojem na vás dělají společné mise, mohlo by něco takového na Erika zase zafungovat?