„Dobré ráno," pousmál se mladší, čímž podtrhnul tmavé kruhy pod očima. Teprve po chvilce si všiml, že si ho Eric prohlíží, že už je vzhůru. Callan, který nakonec přespal hned vedle svázaného, se donutil vstát trochu dřív, protože cítil zodpovědnost. Čekal na probuzení druha už nějakou dobu, blížilo se poledne.

„Dobré," zachraptěl starší vyčerpaně a v rámci možností poupravil svoji pozici.

„Není ti blbě, nebolí tě nic?" ujišťoval se blonďák starostlivě. I jeho hlas v sobě nesl známky psychické námahy a nedostatku spánku. Eric zabručel cosi, co znamenalo ne. Fyzicky ho teď nic nebolelo, jen cítil tlak v hlavě a přeleženou paži. A tíživé břemeno kdesi uvnitř. Callan mu nabídl jídlo a teprve v tu chvíli opustil po několika hodinách místnost. Nechal za sebou otevřené dveře a bylo mu to jedno. Vrátil se s jednodušším pokrmem a čajem. Trpělivě nechal staršího se posilnit.

„Ericu, měli bychom si promluvit," dostal ze sebe přes vlastní nepohodlí. Eric jeho slova ignoroval a dal si zvláštní pozor, aby mu ani pohledem neodpověděl. Callanovi stačilo, že ho slyšel. Nebylo lehké načít téma tohoto typu a bylo na něm vidět, že si není jistý, jak to celé uchopit.

Začal vyprávěním o sluhovi s dlaní prořízlou skrz naskrz a o jeho pánu, který se víceméně každý měsíc ztrácí. Tudy se dostal k tématu jizev, které pokrývaly Ericovu kůži. Bylo jasné, že nemluví o jizvách z bojišť. A nakonec mladší propojil body i s tím, co zažil v posledních dnech. Nevyslovil to přímo, ale dal vězni najevo, že mu došlo, jak to všechno spolu souvisí. Jako třešničku na dort na konci vyslovil řečnickou otázku ohledně Ericovy minulosti, která v tom všem určitě měla prsty. Pak ztichl a čekal na reakci.

Jako obvykle se vyplatila klidná trpělivost. Eric zarytě mlčel několik minut a odmítal byť otevřít oči. Nakonec však vydechl jakési „hm", čímž potvrdil vše, co mu Callan vyložil.

„Nemyslíš, že mám právo vědět trochu víc?" velmi opatrně ho přemlouval blonďák. Z frustrace si po pár vteřinách hrobového ticha prohrábl vlasy.

„Co bys chtěl vědět," zamumlal Eric neochotně, a kdyby mohl, otočil by se zády. Musel se spokojit s tím, že se jen posadí. Bylo to jako rozhodnutí Callanovi čelit, ale zároveň útěk od pocitu ponížení, když jen nečinně leží na zemi jako troska.

Muž s tmavou blond se začal pomalu vyptávat. Opravdu moc se mu nechtělo dloubat do Erica v takovém rozpoložení, ale bylo to důležité a zkrátka potřeboval pochopit, co se s ním děje. Aby ho nevystresoval, choval se poklidně a tázal se na jednu věc v jeden čas. Patrně to fungovalo, protože se mu starší po chvíli otevřel. Snad už neměl co ztratit.

„Všichni mě nenávidí," pokrčil rameny trochu ublíženě Eric na konci jedné z odpovědí, které ze sebe nuceně tahal.

„Já ne," zavrtěl hlavou Callan a hledal jeho čokoládové oči. Ačkoliv se na chvíli setkali, nedokázal je přimět mu věřit.

„Ty právě ze všech nejvíc," plácl král raději, než aby se nad tím musel zamýšlet. Bál se, že by se mohl splést, kdyby se spoléhal na něčí slovo.

„Vypadám jako někdo, kdo je nucený sem každý den chodit se starat? A v noci?" poukázal na nedostatečný prostor kolem sebe Callan. „Ale můžu odejít, jestli o to opravdu stojíš."

„Počkej, to myslíš vážně?" zarazil ho ve zvedání se tmavovlásek. Trochu ho tím zmátl.

„O čem se bavíme?" znovu dosedl na místo blonďatý.

„Není možné, aby sis o mně nemyslel nic," zachmuřil se krapet stydlivě král a podíval se na své nohy. Nedokázal si nepřipadat hloupě. Callan se pousmál.

„Něco si myslím, ale to ti neprozradím," přehoupl se na kolena, natáhl se a rozcuchal mu jemně vlasy. „Ale mám dojem, že už máš ruce vylámané dost, převážu ti je, chceš?"

Nečekal na odpověď a dal se do práce. Eric se o nic nepokoušel, přestože měl v jeden moment levačku mimo dosah provazů, a dokonce mimo dosah Callana. Dostal akorát čas si prohlédnout své jizvy, než skončil se zápěstími ve svém klíně. Když se nechápavě podíval do světlejšího páru očí, vysloužil si tím jeden upřímný úsměv, který zmizel tak rychle, jak se objevil.

Ericovi nový druh připoutání opravdu vyhovoval. Hned si připadal volnější. Míň uzavřený. Jenže když po nějaké době Callan odešel připravit vydatnější večeři, přestalo se mu to líbit. Civěl na nedozavřené dveře a počínal si uvědomovat, kolik toho na sebe vyslepičil. Zjizvené ruce na jeho už trochu pohublých nohách mu jasně sdělovaly, že to, co se ve vězení odehrává, je špatně. Jde to proti Ericovým zásadám. Dělá ho to křehkým a zranitelným.