A opravdu, povedlo se. Eric znovu vládl svému lidu. Tentokrát umírněněji. Nezrušil ani jednu mírovou dohodu. Mrazilo ho, když mu téměř každý předmět v pracovně připomínal nějaký krvavý zážitek. Ať už jeho vlastní, nebo jeho poskoků.

„Pane," ozval se sotva plnoletý sluha za dveřmi a zaklepal. Král ho pozval dále. „V kuchyni se objevil mladý muž. Tvrdí, že se přišel podívat, co mu nabídnete k večeři. Kuchařka ho podle všeho poznává."

„Zajímavé," ušklíbl se nad svým papírem vládce, „jak vypadá?"

„Práceschopný muž, určitě to není žebrák. Ale ani na vojáka nevypadá. Nepůsobí bohatě nebo zámožně," tahal ze sebe Barrett, kterému připadalo, že toho nezvaného hosta nelze popsat jen zevrubně. Nebyl ani to, ani ono. Ani tamto, ani to druhé. Vypadal normálně, příjemně.

„A barva jeho vlasů...?" zabroukal v očekávání král, stále sleduje papír. Ne že by se na něj soustředil.

„Tmavší blond?" odhadl trochu překvapeně sluha.

„Aha!" vyskočil hned na nohy král a ukázal přitom na poděšeného chlapce. „Já to věděl!"

„Co chystáme k večeři, Barrette?" zeptal se s pouze částečně skrývaným nadšením.

„Obyčejné kuře, pane," kývl si pro sebe mladík.

„Perfektní!" plácl do stolu král, „prostřete nám na terase prosím, venku je příjemně."