Zíral na druhý konec místnosti. Na zdeformovaný pruh měsíčního světla. Byl bledý. Pruh, ale i Eric sám. Cítil se mnohem víc v řetězech, než doopravdy byl. Cítil, že se nemůže pořádně hnout. Pořádně nadechnout. Znal ty pocity. Míchaly se nyní sice s dojmy z vězení, ale jejich kořeny se ani trochu nezměnily. Byl sám proti všem. Neustálý boj ho znovu a znovu dostával na kolena. Ztrácel kontrolu, rovnováhu! Zapadal hlouběji a hlouběji do bažin myšlenek, bořil se ve svých vzpomínkách a nedokázal se vymanit z jejich spárů.

Dýchal zrychleně, v puse sucho, ale na jazyku Callanovo jméno. Prosil o nůž, jak by prosil o vysvobození. Snažil se jakkoliv vymanit ruce z kovu – tím více, čím méně to fungovalo. Kůže ho takřka svrběla, potřeboval ostří stejně jako vzduch!

Chrastění v zámku se prolínalo s řinčením řetězu, který Ericovi nedovolil rukama pořádně pohnout. Callan se zbraní v ruce vtrhl dovnitř. Jakmile však spatřil zpoceného, bledého a pološíleného Erica, nůž upustil na zem. Rychle k němu přiskočil, aby mu rozvázal zápěstí. Myslel, že jde o paniku způsobenou podmínkami v malé místnůstce. Ignoroval Ericova slova. Potřebuje nůž! Musí–!

Jen co kov povolil, Eric se takřka vrhl ke zbrani na zemi. Přes Callana se ale nedostal, protože ten na výpad odpověděl vymrštěním dlaní ke stěně. Uvěznil staršího pažemi a hrudí a automaticky holou rukou zaútočil na jeho krk. Tmavovlásek se pouze zajíkl a místo dalšího odporu se nad svou bezmocí rozvzlykal. Callan mu odhrnul slepené vlasy z čela, a když viděl slzy, beze slov si ho silně přitiskl na svůj hrudník. Pevně ho objal a hladil mu záda, která se pod návalem slabosti třásla.

Blonďatému to v hlavě konečně začalo šrotovat. Vzpomněl si na slova toho chudáka sluhy z pevnosti. Král, mizející jednou za čas kdoví kam, vracející se v příšerném stavu... Že by důvodem těch zranění, s nimiž se prý vracel, byl on sám? S něčím takovým se Callan v životě nesetkal. Ano, ty jizvy po celých předloktích a kdoví kde všude jinde vypadaly jako cosi záměrně provedeného, všechny seřazené jako vojáci na cvičišti. Avšak tohle mladý bojovník nečekal. Proč by Eric sám sebe oslaboval?

Světlovlásek trpělivě počkal, až ta hromádka neštěstí usne, což trvalo něco přes dvě hodiny. Udělal mu pohodlí, jak nejlépe dokázal, a slevil na okovy a jediný provaz – kolem Ericových kotníků. Ač byl strhaný, myšlenky ho ještě hodinu držely vzhůru. Trápilo ho, čeho se stal svědkem.

.

Ráno dalšího dne unaveného vězně pohostil bylinným čajem a drobnou kyticí, již poskládal z květin před domem. Stonky vložil do sklenice, kterou zanechal v rohu místnosti po Ericově pravici. Bezúčelná ozdoba. Počínaje ránem se tmavovláskovi věnoval skoro celý den, ale nevypáčil z něj jediné slovo. Neptal se na nic z toho, co se mu honilo hlavou. Přijmul, že se Eric na mluvení necítí, a vzal si ticho na starost sám. Moc rád by mu třeba přečetl nějaké novinky z jeho země, ale na ty musel ještě počkat pár dní. Už tak si mu posel pokaždé stěžoval, kolik se toho natrmácí kvůli pár slovům.

Zůstal s tmavovláskem i ve chvíle, kdy ten usínal a podřimoval. V noci se sice odebral zpět nahoru, ale jen proto, že by sám neměl na čem si tam dole ustlat. Z provinilého pocitu si zapříčinil ještě lehčí spánek, než jakému čelil obyčejně. Chvílemi poslouchal, jestli Erica dokonce neuslyší dýchat. Venku však zvučně pofukovalo, takže se tím akorát vyčerpával.

Ani sám zajatec toho moc nenaspal. Vlastně se mu lépe odpočívalo ve dne, s Callanem sedícím vedle nebo naproti. Když bylo v místnosti větší světlo.

Statečně se držel při vědomí celou první noc, ale hned tu další podlehl a trubkou spojující oba muže se opět rozléhala ozvěna bolesti. Tentokrát nezaznělo jméno mladšího, jen jakési volání o pomoc. Nemožnost provést svůj rituál krále deptala. Kdyby si mohl problémy vyřešit po svém, další taková chvíle by nastala třeba až za měsíc. Drtilo ho, jak slabě a nepoužitelně se cítil. A tak křičel, že už to nezvládá, že se vzdává.

„Klid, už jsem tady!" rozrazil dveře Callan, přiklekl přímo k Ericovi a hned ho objal. „Bude to dobré, to přejde."

„Nepřejde to," ozvalo se zničeně z Callanova ohbí krku, „dokud budu živý... nezasloužím si žít, nezvládám to..."

„Ericu, uklidni se," pokusil se o konejšivý tón mladší ve snaze mu pomoct. Celé srdce dával do jednoduchého pohybu, který vytvářel na jeho zádech.

„Já nemám na to žít, chápeš?" pokračoval mdle bývalý vládce a nepřemáhal pláč, „všechno mě bolí, nejsem dost silný, abych... všechno jsem zkazil." Zněl, jako by ani nevnímal, na koho mluví.

„Je ti špatně?" strčil Callan ruku k jeho čelu, aby zkontroloval teplotu. Horečka to nebyla určitě...

„To zvládneš, jsi statečný, já to vím," přesvědčoval ho pevně a jemně zároveň. Eric mu to nevěřil. Cestu z tmavých míst vzadu v jeho myšlenkách nemohl uspíšit. Určitě ne bez nože. A klestění takové cesty stálo strašnou spoustu energie a příšerně to pálilo v místech, která měl Eric běžně zamrznutá v kus ledu. Byl to typ fyzické bolesti, který člověk nedokázal přebít, ani potlačit.

„Tak strašně to bolí," poslouchal dokola Callan, až sám bojoval se slzami, „chce se mi umřít."