Dvě tři hodiny před obědem sešel Callan dolů. Uhnízdil se na druhém konci místnosti, opřený o zeď naproti vězni. Eric nejprve hledal důvod jeho příchodu – další zvelebení by se mu hodilo stejně jako nové zprávy o jeho pevnosti. Ocenil by i procházku, ale v tu nedoufal. Včera mu mladší slíbil, že ho oholí, až to bude třeba.

Po chvilce bývalý král pochopil, že si blonďatý přišel pouze popovídat. Asi nesnáší dobře samotu nebo ticho.

„Jak se vlastně jmenuješ?" naoko s nezájmem pokračoval Eric v konverzaci, když druhý zmlknul. Dnes poprvé se do ní začal angažovat, jeho hlídač si toho všiml. Představil se a usmál se při zmínce, že podle lidí to k němu sedí. Callan.

„To jméno zní dobře pro někoho jako ty," posoudil znalecky Eric, „pro někoho, kdo rád válčí."

„Já války ale rád nemám," ohradil se Callan a zavrtěl hlavou.

„Vždyť jsi válečník, troufnu si říct dobrý," uznal s vyhýbavým pohledem ke straně Eric. Cítil se slabší, když přiznával že Callanovi něco jde. Jako by to jeho vlastní hodnotu automaticky snižovalo. Nebyl si jistý, proč to vůbec nechal projít svými ústy. Nevzpomínal si na posledního člověka, kterému se takto poklonil.

„Děkuju," uchechtl se trochu polichoceně mladší, ale nic dalšího nenamítal, proto se slova ujal znovu Eric.

„Určitě lžeš," dloubl si do něj, skoro jako by byli přátelé – což nebyli, „přece jen sis prolhal cestu až ke mně." Narážel na jejich vůbec první setkání. Muselo to být něco přes dva týdny, přesto se to zdálo skoro jako měsíc věznění.

„K tomu stačila jen jedna lež," nenechal se přemluvit Callan. Zněl, jako kdyby víc než jedna lež bylo zbytečné úsilí.

„Urážíš mě?" ušklíbl se vyzývavě Eric, čímž donutil Callana zavrtět hlavou.

„Možná," potvrdil napůl mladší v nesouladu se svým předešlým gestem. Vyslovil to jen polohlasem.

„Určitě rád bojuješ, nehraj si na nevinného," přešel to Eric, patrně ve snaze si nenechat vzít dobré naladění. Navíc ho opravdu zaráželo, že by zrovna Callan na boji nelpěl.

„Nehraju si na nic, boj pro trénink mě baví, zlepšovat se v něm také, ale válkám se vyhýbám. Jsou zbytečné, umírají při nich lidé, kterých se to ze všech nejmíň týká," vysvětlil blonďák vážně. Tmavovlasý chvíli četl v jeho obličeji.

„Musí bránit krále a zem," mykl rameny. To dá rozum.

„A pokud mají chudou zem a špatného krále?" s lehce naléhavým podtónem vyslovil otázku Callan. Na moment zavládlo ticho, provázené jen jejich očním kontaktem. Pak se Ericovi stáhlo obočí. A už byl napučený. Zavřel oči a srovnal si hlavu na polštáři, asi že bude raději spát. Světlovlásek si ho jen prohlížel, obočí též nevědomky lehce pokleslé. Pak se zvedl s tím, že je čas na oběd.

Při jídle se Eric zase trochu uvolnil, takže se bavili, jen ne o bojování a válčení. Staršímu začínalo pomalu docházet, kolik se toho člověk o druhých dozví, když jim věnuje trochu času a pár slov. Bylo to zvláštní. Stejně jako Callanova výdrž. Věci, za něž by bývalý král vyžadoval krev a bolest provinilého, nechal tento hoch jen tak plavat. Nikdy se nenaštval. Ačkoliv se zrovna tento den nepohodli a Eric to bral vyloženě jako hádku, k jeho údivu blonďatý po obědě převázal jeho pouta tak, aby se mohl dokonce posadit. Vězeň si všiml, jak jemně se pokaždé choval. Ne křehce, s jemností. Když upravoval pouta a pomáhal mu se posadit, byl trpělivý, a pokud mluvil, tak tišeji. Uklidňujícím hlasem, který Erica zarážel. Byl zmatený a nevěděl co si o tom všem myslet. Dosud poznal jen přátele a nepřátele. Přátele, kteří dříve či později stejně skončili jako jeho protivníci. Vlastně už králi zbyli jen jeho poddaní, kteří nedostali na výběr.

.

„Přinesl jsem dvě věci," přivítal se sám Callan, protože Eric ještě pospával, „našel jsem deku, můžeš si ji dát pod sebe, abys už neležel na studeném."

„Hmh," zabručel spáč, aniž otevřel oči.

„Většinou se říká děkuji," napomenul ho s mírným úsměvem Callan, položil složenou přikrývku vedle a prohlédl si jeho rozcuchané tmavé vlasy. Sám sebe musel pochválit, jak hezky ho ostříhal. Eric byl navíc oholený a umytý, takže najednou vypadal docela k světu. Mladší mu sice nechal pásku na očích po dobu, kdy pracoval s ostrými nástroji, ale na mytí mu ji sundal. Nevadilo mu, že si Eric viditelně prohlížel koupelnu. Callan ho rozhodně nehodlal nadosmrti držet jen dole v podzemí s jedním smutně skromným okénkem.

„Přečtu ti zprávy, tak poslouchej," získal si konečně jeho plnou pozornost a sedl si na zem. Začal se prokousávat jednotlivými slovy a Eric dával bedlivý pozor. Pravděpodobně si už zvykal na pomalé tempo nynějšího života, protože necítil potřebu popohánět čtenáře ke zrychlení. Dozvěděl se, že jeho synovec uzavřel několik mírových smluv, což mu samozřejmě lezlo na nervy. Navíc toho hňupa všichni prý oslavují. Erica nikdy nikdo neoslavoval, alespoň ne doopravdy...

Callan využil zprávy, aby znovu navázal na jejich konverzaci o rodině. Tentokrát se Eric tolik neškubal a pověděl mu o svých příbuzných trochu více. V jednu chvíli poměrně nekrytě naznačil, že si jako malý prošel čirým peklem, ale suverénně to zaobalil do pýchy nad svými úspěchy. Pravda, díky své kuráži, bezohlednosti a cílevědomosti původně ohroženou skomírající zemičku rozšířil působivě rychle. Ani teď se nehodlal spokojit se vším, co dobyl. Za jakou cenu, to byla zase jiná řeč.

Když se mu zdálo, že už trochu přehání, že mluví moc dlouho, zeptal se společníka zase na jeho rodinu. Nemohl než dívat se na něho svrchu. Kluk s milujícími rodiči a také mladším bratrem, s nímž se pokaždé rádi znovu vidí. Usmíval se, když o těch lidech mluvil. Jako z pohádky. Ale Eric na pohádky nevěřil. Věřil jen na sílu a boj. Na nemilosrdné osudy a muže, kteří se jimi proderou až ke slávě, nebo na ty, kteří zeslábnou a zahynou. To byl podle něho svět. Byl to jeho svět.