Na vědomost se dává, že náš milovaný princ Frederick dosá- bla... bla... bla... Tyhle slova nesnáším od doby co tento dopis vznikl. Tyhle slova které nemají v podstatě žádnou váhu. A těhle prázdných slov bude plná selekce. Selekce.... Jako by to bylo včera kdy ten návrh přišel, přitom už to budou dva týdny. Rodiče na tom prostě trvali. Potřebuješ manželku.. uděláš tím službu království... stejně jsem v této věci neměl na výběr. Proč nemůže král vládnout sám? Takhle by alespoň ukázal soběstačnost. Potřebuješ potomky.. jo tato věc, existuje adopce ne? Musí být královské krve.. k čertu s těmi hloupými pravidly.
Právě teď sedím na zahradě pod stromem. Je hezký slunečný den, lehký letní vánek si hraje s mými tmavými vlasy a já čtu knihu. Nebo se o to snažím. Myšlenky se mi stále stáčí k selekci a nedokážu se soustředit na děj knihy. Selekce se mi prostě usadila v mysli a nenechá mě dělat jakoukoliv činost, aniž bych o ní nepřemýšlel. Ani nevím o čem ta kniha je, a to jsem v polovině.
,,Copak princátko, nad čím přemýšlíte" ozve se pichlavě známý hlas. Zvednu hlavu a přede mnou se objeví známá tvář s dlouhými nazrzlými vlasy. Visí hlavou dolů a zasměje se mému zaskočení. ,,ahoj, ále... nad ničím" podívám se zase do knihy a snažím se číst, její pohled mě však znervózňuje.
,,Co to čteš?" Zeptá se a prostě mi tu knihu sebere. Obrátí si ji tak, aby jí měla správně. Přihmouří oči.
,,To je kuchařka?" zeptá se když neodpovídám.
,, Jasně že ne" obořím se ,,je to..." vlastně ani nevím jak se ta kniha jmenuje. Možná že jsem si opravdu vzal kuchařku, což je však vysoce nepravděpodobné.
,,Takže jen bezmyšlenkovitě čteš," usoudí z mé nevědomostí ,,takže nad čím přemýšlíš?" Zaklapne knihu, ale stále ji má v pevném sevření.
,, Florencie... Vrať mi tu knihu," snažím se o káravý tón. ,,a slez z toho stromů, nebo spadneš.'' Florencie. Dcera paní Dewkinds, učitelky etikety a historie. Je to velice přísná žena -někdy mi připomíná spíše ježibabu- a určitě by se jí nelíbilo že její dcera leze po stromě.
Zaupí a zahodí knihu. ,,Nechovej se jako moje matka" odfrkne si, ale přesto se pustí stromu. Moje rychlé reakce opět nesklamou a s mírnou obtíží ji stihnu chytit do náruče dříve než spadne. Povzdechnu si.
,, Florencie" zamračím se a ona se jen posměšně ušklíbne a vstane na své nohy.
,,Zvládla bych to sama, ale děkuji za výpomoc" poupraví si sukni a vlasy.
,,Takže, nad čím jsi přemýšlel?" Někdy je opravdu otravná, každý by od ní čekal jen to nejlepší chování. Jenže ona dělá pravý opak.
,,Selekce," utrousím bezmyšlenkovitě. ,,Dnes se rozeslali dopisy"
,,Hm... Vím, taky mi jeden přišel. Asi se přihlásím, abys tam nebyl tak sám" uchechtne se.
,,Nedělej si srandu" řeknu lehce naštvaně a natáhnu se po knize. Nemůžu uvěřit že tu jde o mojí budoucí partnerku a ona tu vtipkuje že se přihlásí.
,,S tebou je dnes ale sranda" zamumlá. ,,Tak já jdu princátko" řekne a prostě si odejde.
Povzdechnu si a podívám se na oblohu. Za týden již budu vědět účastnice. A jedna z nich se stane mojí manželkou.
Zvednu se a odejdu do zámku. Vydám se do svého pokoje a nehodlám nad tím už lámat hlavu.

~~~

Posedávám u psacího stolu v mém pokoji. V rukou držím propisku a pohrávám si s ní. Nejraději bych přestal myslet. Chtěl bych aby se mé myšlenky roztříštili a rozplynuly společně s mlhou. Kdyby to šlo tak bych to udělal. Mé hluboké přemýšlení o tom proč se vůbec zaobírám myšlenkami přeruší ostrý hlas.
,, Takže teď nějaké přírodní katastrofy. Nějakou si vyber a řekni mi její definici" jeho slova doplňují dokonale načasované kroky.
,,Ta soutěž bude katastrofa" utrousím trochu drze. Klapot podrážek bot o podlahu na moment přestane a uštědří mi pohlavek.
,, Žádné kousavé poznámky" upozorní. Lehce se zamračím a hledím do stěny přede mnou. Učivo přírody už je pár let za námi a nevím jak bych si na to mohl vzpomenout. Snažím se marně z mé mysli vymámit nějaké informace o přírodních dějích. Má mysl nakonec něco zoufale vyplodí a já musím odpovědět, jinak si poslechnu další projevy svého extrémně empatického otce, kterých se chci ušetřit.
,, Bouře..." Povzdechnu si. ,,...je...soubor atmosférických jevů, vznikající... V oblacích?" Má odpověď byla nejistá což můj otec není jistě rád. Ani se nemusím otočit abych viděl jeho tisíckrát se opakující reakci. Jak jeho ostře řezaná čelist otočí ke mně a jeho pronikavě oči mě propíchnou pohledem. Má v nich zkamaní. A bojím se že ho bude mít ještě víckrát než by si přál. ,,A co blizard?" Zeptá se stále ještě trpělivě.
,,Je to.... Silný studený vítr se sněhem..." Už nevím co více bych řekl. Mohl bych, ale to bych si musel toto učivo pamatovat. ,,A dál? Kde se nejvíce vyskytuje, jak rychlý je" popostrčí mě.
,, Nejčastěji je v.... Illey a rychlost má většinou....30m/s" nemám tušení kolik by to mělo být, ale tou Illeou jsem si jist.
,,Patnáct" povzdechne si. ,,Tak mi tedy řekni něco o-" chce na mě určitě vytáhnout nějaké další téma, o kterém jsem slyšel před rokem naposledy, ale přeruší ho otevření dveří a vtrhnutí osoby dovnitř. Neotáčím se abych si prohlédl tu osobu. Pokud začne hovořit, tak jí dle hlasů poznám.
,, Fredericku, už máš zařízené všechny věci na selekci?" řekne stejně ostrý hlas jako od otce, až na to že je ženský. Zaúpím. Slovo selekce jsem přidal do svého slovníku zakázaných slov a nikdo ho v mé blízkosti nesmí vysvětlit. Sice za to není dán trest, ale je to o úctě a pochopení. A oni ho ke mně asi nemají. Zavazuji se, že to slovo už ani v mysli nezmíním.
    ,,Ne" odseknu a z toho jistě pozná že nemám nic. Matka se prudce nadechne, asi jí to mírně rozhněvalo. Pak ale vydechne a její hlas se klidný.
   ,,Měl by ses o to trochu starat, přece jen, ovlivní to tvůj život v dosti značné míře." Dojde ke mně a doprovází ji klapot podpatků.
,,Nechci se o to starat" byla tak blízko, že jsem ucítil jak zátka všechny svaly.
   ,, Nemohu uvěřit že máš takovýto přístup. Nechápu že i potom všem co jsme pro tebe udělali nemůžeš se starat o svoji a naší budoucnost. Království pro tebe musí být nejdůležitější. Proč se nemůžeš alespoň snažit.... Alespoň trochu" zní zoufale a já se dívám zarytě do stěny. Asi bych měl toho litovat, omluvit se a udělat co se ode mě očekává. Jenže já se nenechám jen tak snadno psychicky vydírat. Nebo možná ano. Možná že je nechci sklamat. Ne, to mi problém nedělá, jsem jejich zklamáním již od mala, tak proč je vždycky poslechnu? Někdy sám sobě nerozumím. Stoupnu.
   ,, Jistě" alespoň nebudu muset odpovídat na tyhle otázky, které mi na nic nebudou. Protože budu králem. A na co by král potřeboval podrobně vědět co je bouřka. Otec by měl argument: král ne, ale ty ano. Já ano. Já musím vědět vše. Někdy se mi zdá že chce si přes mě splnit věci, které za mlada nesplnil. Jako mít dokonalé vzdělání. On sám ho měl minimální, protože nepocházel z vysoké kasty. To matka byla královnou. Měl bych ji brát jako vzor. Jako rodiče který je přísný, mám z něj respekt ale i pochopení. Jenže nic z těch pocitů k ní nepociťuji. Spíše jí pohrdám. Ani se nesnaží. Oba rodiče jsou mi téměř cizí. Jsou to pro mě náhodní lidi z ulice kteří mě nějakou absurdní náhodou vychovávají. Otočím se ke dveřím a pomalými kroky se vydám se vztyčenou hlavou ze dveřím.
Jakmile zajdu za roh, tak se rozeběhnu do spletitých chodeb paláce. Copak si myslí že je budu poslouchat? Nemají mě omotaného kolem prstu. Možná se to může zdát jako malá věc, neuposlechnout prosbu rodiče, jenže pro mou osobu je to značně velká rebélie. Pak se zastavím a vydechnu. Co jen napíšou další řádky mého života?