Jednou jeden král,

potkal na honu laň,

Byla bílá jako sníh,

a on po ní střelil svůj šíp,

 Náhle stanul před tím hříchem,

co zdál se možná bytí smíchem,

Na zemi místo laně ležela dívka,

která však byla krásná, milá,

 A ač zraněná byla,

vůbec se ho neštítila,

To ten jeho šíp jí zranil,

kterým chtěl tu laň zabít,

To jen jeho šíp mohl za to,

že si vybrat tak krutou daň,

Protože to ona dívka,

byla tou laní,

Ke které se teď král jen sklání,

Protože to ona měla ten dar,

 a on se do ní hned zamiloval,

A tak jí odvezl zraněnou na svůj hrad,

aby se tam mohla jeho ženou stát,

Protože právě díky té láni,

našel svou pravou lásku,

Pro kterou by dal klidně i svůj život v sázku,

A tak tam ona dívka s ním šťastně žila,

a jenom láska jí obklopila,

Protože to právě král jí zbavil prokletí,

které už jí děsí snad staletí,

Protože to díky neopětované lásce,

stala se laní,

A teď se k ní jen její milý sklání,

Protože dříve,

 když jednoho ženicha odmítla,

tak zaplatila kletbou,

A proto jí už pak tak dlouho tváře blednou,

Ale teď se k ní znovu vrátila láska,

A díky králi a jeho šípu,

teď už muže být jen šťastná...