Jednu noc na obloze zářila stříbrná kožešina tak moc, jak nikdy před tím. Ve školce byl rozruch. Nechyběla tam i léčitelka, když v tom do keře vešel kocour. Keř byl obtočený různými rostlinami, aby tam bylo teplo a jen tak by se tam někdo nedostal.
„Co se to tu tak naléhavého děje?” zeptal se bílý kocour s všebarevnými fleky. Přistoupila k němu léčitelka.
„Matky našly ve školce cizí kotě, ale jde cítit pachem Ohnivých” odpověděla léčitelka. Přistoupila blíž ke kotěti a pečlivě ho prohlédla.
„Je zdravé a je to samice” řekla nakonec a koukla se na velitele. Pár matek si vyměnilo pohledy. Velitel po chvíli přemýšlení odpověděl „Jedna z matek si to kotě vezme na starost a výchova, do té doby než se z ní stane učednice” řekl a ještě dodal. „Její jméno bude Sněženka, podle barvy jejího kožíšku” dořekl a odešel ven ze školky. Pohlédl na oblohu a uviděl stovky hvězd blikat na obloze. Tohle nikdy v životě neviděl! Nedokázal od toho odtrhnout oči. Ani myši by si nevšiml. Po nějaké době, hvězdy začaly blednout do jejich původního, půvabného svitu. Velitel zatřepal hlavou. Chvíli ještě stál na místě a jen tak koukal na oblohu. Pak šel zpátky k sobě do doupěte a únavou náhle usnul.

Maličké koťátko se tisklo k jedné z matek. Léčitelka si ji ještě jednou prohlédla a ujistila se, jestli ještě někdo něco nepotřebuje. Kočky zavrtěly hlavou. Léčitelka vyšla ze školky a podívala se na oblohu. V tu chvíli se před ní rozprostřelo černo. Ocitla se úplně jinde, někde kde jí to bylo povědomé. Stala uprostřed místa, kde se všechny čtyři klany setkají v míru, kde si vykládají o novinkách, či jiných věcech. Uslyšela výkřik, otočila se tam odkud ho slyšela. Uviděla jak se k ní blíží sněhová vánice. Vánice ji polapila a vířila jí kožíšek. Slyšela další a další výkřiky bolesti a utrpení. Zmateně se otáčela na místě. Najednou se zastavila, uviděla ve vánici nějakou kočku. Byla to bílá kočka posetá hvězdami. Šla k léčitelce čím dál tím blíž. Léčitelka sebou vyděšeně cukla, ale nešlo se jí hnout, jako by měla tlapky přikováné k zemi. Bílá kočka k ní přišla co nejblíž. Kolem ní pořád foukala sněhová vánice. Léčitelka byla v rozpacích, vůbec nevěděla co se děje a co má dělat. Neznámá kočka jí cosi šeptla do ucha a náhle zmizela stejně tak s vánicí.
„Ořeško!” vykřikl za ní povědomý hlas. Léčitelka zatřepala hlavou a podívala se za sebe.
„Právě jsi měla vidění od Hvězdného klanu,” hlesla trochu nervózně osoba, která byla její učitelkou. Ořešce přejel mráz po zádech. Vůbec netušila co se to pravé stalo, ale vzkaz od kočky si zapamatovala. Přistoupila blíž k její bývalé učitelce a jen si povzdechla. Skalní voda jí začala utěšovat a doprovodila jí k léčitelskému doupěti. Tam se s ní Ořeška rozloučila a s únavou si lehla do pelíšku. Co to mělo být? Její první vidění muselo být takhle děsivé? Chvíli ještě přemýšlela o tom co se stalo, ale pak ji přemohla únava a usnula.

Taaakže, doufám že se prolog líbí. Sice krátký, ale snad dobrý. Další kapitolu bych vydala až si ju pořádně překontroluji a předepíšu další kapitoly napřed. Jinak mám teď ve škole trošku napilo. Takže první kapitolu pravděpodobně očekávejte někdy kolem příštího pátku.
Mějte se fanfárově a
😻Čauky mňauky😻