Celé ráno Snížka přemýšlela o snu, který jí sdělil Hvězdný klan. Nikdy nepřemýšlela o tom, že by zrovna jí sdělil Hvězdný klan celkem důležitou zprávu. Také si vzpomněla, že měla jít na ranní hlídku s Hnědým flekem, ale toho v táboře nikde nenašla. Možná odešli bez ní, ale proč by to dělali? Zrovna když se Temní snaží získat část našeho území? Snížka si jen odfrkla a rozběhla se do léčitelského doupěte.
„Fialko? Jsi tu?” zakoktala Snížka „Ano! S čímpak by jsi chtěla pomoct?” přiběhla mladá učednice léčitelky. Posadila se ke Snížce a trošku si kýchla.
„Neobdržela jsi nějaký sen od Hvězdného klanu?” až se z toho Snížce začaly klepat tlapky. „Ne. Proč?” zamrkala zmateně Fialka. „Ále...j-jen taaak....” znervózněla Snížka. „Jinak jak se máš?” zeptala se Fialka. „Já? Ujde to” vyhrkla Snížka. „A ty?” zeptala se na oplátku. „Já se mám pěkně, ale všimla jsem si něčeho divného” řekla Fialka.
„Vážně? Co by se mělo stát zrovna teď divného? Ale už si nechci opakovat příhodu s liškou, to vážně ne!” prskla Snížka naštvaně. „Ale povídej” pobídla.
„Víš jak vždycky obcházím kočky ve školce, tak při cestě tam jsme zahlédla Skálu, připadla mi strašně divná, a vyplížila se k východu tábora” vylíčila Fialka. „Na tom není nic divného” řekla Snížka celkem podrážděně, protože čekala nějaké vzrušující zprávy. „A-ale vždyť to je divné, teďka musí chodit víc jak dvě kočky mimo tábor! Proč by to zrovna ona porušovala? Zrovna ta, o které jsem si myslela, že dodržuje velitelovi rozkazy?!” řekla Fialka. Na tom ale něco je. Proč by zrovna Skála tajně opouštěla tábor? Zrovna teď, když je míň koček v táboře, jelikož hlídají hranice obzvlášť s Temným klanem. Teďka by měla pomáhat schánět potravu na dobu bezlistí, která je tu co nevidět? Tolik otázek najednou a ještě k tomu ten sen. Snížka zatřepala hlavou.
„Ale jinak díky za informace, něco na tom bude” zapředla Snížka a rozloučila se s Fialkou. Vyběhla ven z doupěte léčitelky a rozhlédla se kolem. K ní jak na přivolanou přiběhl zástupce velitele Mlžný oblak. „Ahoj Snížko” řekl laskavě šedý kocour.
„Jen ti chci vzkázat, že Hnědý flek toho má na dnešek hodně. A taky mě poprosil, jestli by s tebou nešel někdo trénovat” zapředl. „Jeeee, mohla bych jít trénovat s Mývalkou a Veverkou? Je s nima strašná zábava” řekla unáhleně Snížka.
„Ne ne. Ty mají hodně práce se zabezpečováním školy, ale našel jsem pro tebe vhodnou kočku” mňoukl.
„Vážně? Kdo kdo kdo kdo kdooo? Budeš to ty? A nebo dokonce velitel?” poskakovala kolem něj Snížka. „Něco lepšího. Bude to Temná erupce” usmál se Mlžný oblak.
„C-c-co-cože?” řekla Snížka tak ohromeně. Temná erupce?! Proč zrovna ona? Je pravda, že její učedníci se stali vážně silnými válečníky, ale proč zrovna ona?! Snížce se z toho podlomily nohy. Mlžný oblak se jen pousmál a odběhl pryč seskupit loveckou výpravu.
„A-a-ale? P-proč? A kde je vlastně Hnědý Flek?” koktala Snížka, ale Mlžný oblak byl už pryč. Rozhodla se vstát že země a porozhlédnout po táboře. Vyděla jen Tigřici, jednu ze starších. U školky viděla Jantarku s jejíma třema koťatama, která si hrála vedle ní. Koukla se o kousek dál a uviděla tam jantarově-hnědé svítící oči, které patřili právě Temné erupci. Do liščího bobku! „Proč zrovna já?” zanaříkala Snížka tichounce. Erupce vylezla ze stínů větví stromů a vydala se směrem ke Snížce. Ach ne! Hvězdný klane pomoc! Já nechci zemřít takhle mladá!

„Udeř mě pořádně ty kotě slabé!” prskla Erupce a uskočila od Snížky. Ta ležela na louce úplně vyčerpaná.
„Začali jsme při východu slunce a ty už jseš vyčerpaná?! Vždyť slunce teprve zapadá! Tímhle tempem se nikam nedostaneme!” znovu prskla Erupce. Sníža se postavila na všechny čtyři a přikrčila se do bojové pozice. Erupce udělala to samé. Snížka napjala svaly na zadních tlapkách a skočila po Erupci. Ta však uskočila a drápla celkem hluboko do Snížčina boku. Ta zaskučela, ale nechtěla slyšet, že je kotě a tak se vší silou Erupci skočila na záda a zakoušela se jí do ramene. Erupce jen trochu něco zamumlala a následně svalila Snížku na zem. „Tentokrát si i přes únavu a bolest překonala meze a udělala mi malý škrábance na rameni” pokusila se usmát Erupce. Snížka údivem vykulila oči. To je snad poprvé co vidí Erupci se nějak usmívat! S vykulenýma očima se posadila, a umyla si ránu na boku kterou jí udělala Erupce.
„Ale i tak bojuješ jak kotě!” prskla Erupce což od ní bylo typické. Snížce se ulevilo, když slyšela pokřikovat Erupci po celém lese jaký je kotě.
„Tak, dáme si pauzu a půjdeme k jezeru” rozkázala Erupce a rozběhla se směrem k místu shromáždění. Snížka se unaveně postavila a utíkala za ní.

Když dorazily k potůčku, tak se Snížka sklonila a napila se ledové vody. Přichází čas bezlistí. Stromy už nemají žádné listy, nebe je zatažené temnými mraky a vítr vane studený. Snížka nasála vzduch nádherného pachu vody.  Snížka se otočila na Erupci která stále pila. Poté zvedla hlavu a náhle skočila na Snížku.
„Musíš být pořád ve střehu! Jinak budeš mrtvá..."malé kotě" Jo, budu ti říkat malé kotě” uchechtla se Erupce a slezla ze Snížky. Ta vstala a umysla si kožíšek. „Ha, ha, moc vtipné” zavrčela Snížka.

Zpátky při cestě do tábora nalovily spolu potravu.
Jakmile vlezly do tábora hned za Snížkou přiběhla Zlatka. „Ha! Teď si vůbec nebyla s Flekem a já jo! Ty ukňourané kotě!” prskla Zlatka. Snížka jen svěsila hlavu s sklopila uši. Najednou nad ní projel stín. Byla to Temná erupce která Snížku přeskočila a skočila na Zlatku. Přišpendlila ji k zemi.
„Jestli tě ještě jednou uvidím, jak si dovoluješ na slabší a mladší, tak ti vyškrábu oči! A jestli to zkusíš na Snížce, tak ti podříznu hrdlo!” prskla naštvaně Erupce a slezla ze Zlatky. Ta se hned rozutekla pryč z tábora. Snížka s údivem otevřela tlamu. Sice jí všechen úlovek spadl, ale to jí bylo jedno. Všimla si i spoustu jiných koček, které stejně jak Snížka pozorovali s otevřenou tlamou Erupci. Ta jen na ostatní prskla a odnesla úlovky na hromadu. Pak si vzala pěnkavu a odešla si lehnout na její stinné místo, kde si jí skoro nikdo nevšiml. Snížka udělala to samé, akorát místo pěnkavy si vzala tučného hraboše. Odnesla si ho poblíž doupěte učedníků a pak ho s radostí snědla. Od ranního úlovku nic neměla, a proto byla ráda za tak tučného hraboše. Všimla si, že se skupinka s Hnědým flekem, Noční tváří, Rysíkem, Safírem a Březinkou vratila. Březinka s Rysíkem vzali svoje úlovky starším a ostatní je dali na hromadu. Flek se rozeběhl k Snížce a následně si k ní přisednul. „Tak jak to šlo s Temnou erupcí” mňoukl Flek. „Koukni se na můj bok, tlapku, ucho, břicho a náprsenku. To ti napoví” zašklebila se Snížka. „Jsou to celkem hluboké rány, měla by si jít za Ořeškou” mňoukl líbezně Flek. Snížka pokrčila rameny.
„Tak jo” zvedla se Snížka a běžela k léčitelskému doupěti. Flek jí byl v patách. Z očí mu šlo lehce vyčíst že byl šťastný. Snížka spolu s Flekem vstoupili do doupěte plné různých bylinek. Fialka a Ořeška k nim přicupitali. „Ajéje, ty rány máš celkem hluboké” zapředla Ořeška laskavě. „Přinesu pavučiny” nabídla Fialka a bez žádné odpovědi se rozběhla k místu, kde si schovávaly bylinky. Ořeška se opatrně rozhlédla a náhle se přitiskla k Flekovi. Ten jí to opětoval a začal jí umývat obličej. Fialka přiběhla a jen protočila očima v sloup. „To si nemůžou dávat větší pozor?!” zaprotestovala Fialka tiše tak, aby to slyšela jen Snížka. „Myslím si, že o jejich vztahu víme jenom mi dvě” řekla Snížka soucitně. „Tohle by léčitelka dělat neměla, porušuje tím zákoník!” prskla tiše Fialka a položila pavučiny na Snížčiny rány. Fialka odkráčela pro další bylinky, ale to už byla Snížka natolik unavená, že si lehla do jednoho pelíšku v léčitelském doupěti. Opřela si hlavu o tlapky a zavřela oči. Ucítila jen štiplavý pocit na boku, ale ten byl od mastičky, kterou jí Fialka mazala na rány.

Taaakže, doufám že se vám kapitola líbí. Za gramatické chyby se omlouvám, ale prostě mi to nejde(zase xd).
Jinak, kam si myslíte že šla Skála? A proč Flek nechtěl Snížku na ranní hlídku? Proč se ranní hlídka protáhla na celý den?
Klidně napište do komentářů UwU
Mějte se hezky a
😻 Čauky mňauky 😻