Prudce jsem se probudila. Rozevřela oči do tmy. Něco bylo jinak. Nevěděla jsem co, ale cítila jsem to. Mrkla jsem do strany a s úžasem zůstala zírat na tělo mého přítele, které vedle mě klidně oddechovalo, zatímco já ho viděla do nejmenších detailů, i když v ložnici panovala černočerná tma. Zatěkala jsem pohledem po pokoji. Všechno se zdálo o tolik větší. Dokonce i Patrik. Bylo to hrozné. Odporné. Chtěla jsem odhodit peřinu, vyskočit a bez ustání ječet. Jenže moje ruce jaksi nebyly mé. Vykřikla jsem. Tedy, kdyby vše bylo, jak mělo, stalo by se to. Místo toho mi z úst vyšlo tiché zamňoukání. Vytřeštila jsem oči. Co to? Cože? To se nemohlo dít... nemohla jsem přece být kočka?!Jenže přímo před obličejem se mi vysmívala vlastní chundelatá packa.

Tohle bylo strašnější než moje nejhorší noční můra. Pozpátku jsem spadla z postele. Samozřejmě, že jsem dopadla na všechny čtyři. Ohromeně jsem vydechla. To nemůže být pravda! Najednou jsem však ucítila, jak se mi nastražily uši. Zaslechla jsem něco z velké dálky. Po chvíli se mi to konečně povedlo rozeznat. Mňoukání. Mě samotnou by vůbec nenapadlo se hnout, ale mé tělo kočky se nastražilo a aniž by se mě ptalo na názor, rozeběhlo se a vyskočilo z okna. Já uvězněna v padající smršti chlupů ječela a křičela, že se zabijeme. Nikdo to však neslyšel, zatímco jsem plachtila nočním vzduchem a modlila se přinejmenším za padák. Když už jsem se viděla přinejlepším rozplácnutá a mrtvá, lehce jako baletka jsem dopadla z otočky na zem. Nestačila jsem ale ani vydechnout a už to mnou smýkalo dál temnou uličkou.

Cítila jsem, že budu zvracet. Počkat, budu vůbec zvracet normálně nebo to bude padat do těla kočky, honilo se mi naprosto šíleně hlavou, abych zapomněla na tu vůbec nejstrašnější hrůzu toho všeho. Uvěznění v těle zvířete by mě tolik neděsilo, kdyby se nejednalo zrovna o kočku. Z těch jsem měla totiž strach odmala. Nevím, co to způsobilo, ale kdykoli jsem nějakou viděla, utíkala jsem, nebo okamžitě přecházela na druhou stranu. Ty jejich oči mě děsily i ve spánku a při otírání o nohy jsem střídavě ječela a omdlévala. Kamarádky dávno věděly, že mě musí při sebemenším podezřením na tyto šelmy rovnou odvléct, nebo dostanu hysterický záchvat. I můj přítel brzy pochopil, že „kočičku" si domů opravdu nepořídíme.

Hnala jsem se dál, skákala do vzduchu a pohybovala se zcela instinktivně, až jsem se dostala na skládku. Vedlo mě sem mé kočičí tělo, já osobně bych si určitě našla voňavější místo. Zvědavě jsem se kolem sebe rozhlížela, ale to už se ze všech možných koutů začaly objevovat další. Kočky. Hodně moc koček. Já uvnitř úplně znehybněla. Pohledem jsem těkala od jedné k druhé. Být ve své kůži se dvěma nohama a rukama, tak zdrhám o sto šest. Takhle mi šlo jen o to být co nejmenší.

Ani nevím, jak dlouhou chvíli jsem tam strávila. Nevzpomínám si, jak jsem se dostala domů. Každopádně, když jsem se ráno probudila, sídlila jsem zase ve svém těle. Nikdy jsem nebyla vděčnější. Vyfoukla jsem zadržovaný vzduch a vrhla se do sprchy. Jako šílená jsem ze sebe drhla každý možný chlup, který na mě mohl zůstat. Přičemž jsem se snažila přesvědčit sebe sama, že se mi to všechno jenom zdálo.

S nově nabytým klidem jsem vtančila do kuchyně a objala Patrika. Pak jsem si naproti němu sedla a pustila se do snídaně. Překvapeně na mě pohlédl.

„Všechno v pořádku?"

Dojatě jsem se usmála. Vypadal tak starostlivě. Tolik jsem ho milovala.

„Ano, už ano."

Nejspíš čekal, že mu vysvětlím to už, ale já si tím nehodlala kazit náladu, a tak když se žádné reakce nedočkal, pustil se znovu do snídaně. Zatímco já si celý den do hlavy úpěnlivě cpala, že to všechno byl pěkně hnusný sen a nic víc. Opakovat se to nebude!

Co ale čert nechtěl, hned další noc se to stalo znovu. Byla jsem zničena. To prostě ne. Vždyť mě mohlo klidně i zabít to, že jsem byla znovu kočkou. Jenže to očividně nikoho nezajímalo, a tak mi nezbývalo nic jiného, než se v tom nepohodlném těle toulat městem a „užívat" si jejich namlouvání a nechutné cpaní se vším možným.

Další den jsem vypadala jako zombie v posmrtné depresi. Tak ráda bych Patrikovi všechno řekla, vybrečela se mu na rameni. Jenže ve chvíli, kdy jsem otevřela ústa, jsem je zase zavřela. Vždyť by mi to nevěřil. Myslel by si, že se mi to jen zdá, nebo že blázním. A já sama pořád byla na vážkách, jestli to tak vážně není. Přece nemohlo být normální se proměňovat v něco, z čeho mám hrůzu. To mi nikdo nevysvětlí. A tak jsem dál mlčela a trpěla.

Uběhlo několik dní, během nichž jsem se každou noc měnila v kočku a prožívala s ní další a další životní dobrodružství. Někdo by si možná myslel, že to nakonec bude ku prospěchu, že se tak odnaučím strachu a budu jim víc rozumět a chápat je. Opak byl pravdou. Jakmile jsem přes den nějakou potkala, s pláčem jsem utíkala. Můj strach narostl do obřích rozměrů.

Patrik si všiml, že něco není tak, jak by mělo. Vzhledem k tomu, jak jsem sebou neustále trhala a byla nevyspaná. Jemně mi sevřel ruku a otázal se:

„Všechno v pořádku?"

Pohlédla jsem mu do ustaraných očí a chtěla vyhrknout všechno, co se mi dělo. Tak strašně moc, ale znovu jsem mlčela. K ničemu by to nevedlo, proto jsem zaševelila:

„Jistě. Proč by nemělo?"

„Opravdu? Vypadáš příšerně."

„To ti teda děkuju," pokusila jsem se to obrátit v žert, ale moc se to nepovedlo.

Stále se tvářil podezřívavě a nevypadal, že by mi věřil. Několik následujících dní jsem viděla, jak mě neustále nenápadně sleduje. Když jsem zalévala kytky, věšela prádlo, nebo mi psal, kde jsem. Bylo to vážně zvláštní. Většinou mě zase tak nesháněl. Na druhou stranu to bylo skvělé, protože by přece mohl odhalit, co se mi děje v noci a byla bych osvobozena. Jenže jako na potvoru zrovna v tu dobu si bezstarostně spal. Najednou!

Došla jsem dokonce tak daleko, že jsem se ho jednou pokusila vzbudit, aby si všiml mě jako kočky a prázdného místa a došlo mu to. Jenže, když se mi to konečně po třech neúspěšných pokusech podařilo, jenom mě ze spánku odmrštil na zeď. Zasténala – zamňoukala jsem a on znovu klidně usnul. Ani si přitom nevšiml volné poloviny postele. Ale toho, že mám monokl, ano.

„Co si prosím tě prováděla?" vyhrkl, když jsem ráno vyšla z koupelny, kde jsem se to snažila očividně marně zamaskovat.

Měla jsem chuť mu sarkasticky říct, že to on mě uhodil. Ten by zíral. Svatoušek jeden. Než jsem se k tomu však dopracovala, vzal moji tvář do dlaní s takovou něžností, až se mi zadrhl dech. V očích se mu usídlila nezměrná starostlivost a v tu ránu jsem to prostě nezvládla. Bylo toho na mě moc. Nechtěla jsem v tom být sama. Každý večer se třást a bát se usnout. Tolik jsem se děsila toho, že to takhle zůstane už navždy. A tak jsem se mu zhroutila do náručí a štkavě ze sebe všechno vyklopila i s tou nejhorší myšlenkou na to, že se klidně nechám zavřít a polykat prášky. Hlavně, když tohle všechno zmizí.

„Já... v noci se měním na kočku. Vím, že to zní šíleně. Taky bych něčemu takovému nevěřila, kdyby se to nedělo mně samotné. Ale je to prostě tak. Já... prostě to nemůžu ovlivnit, jsem v jejím těle a je to příšerný! Moje nejhorší noční můra! Pořád dokolečka. Mám pocit, že jestli si tím dneska zase projdu, už to prostě nezvládnu. Já nevím, co mám dělat. Klidně... vždyť já se jich bojím i v jejich vlastním těle. Prosím, musíš mi pomoci. Nevím jak, ale prostě nějak. Nějak to udělej, ať to skončí! Klidně mě nech zavřít do blázince. Cokoli."

Po tomhle výbuchu jsem čekala všechno možné od výrazu prostého jakékoliv emoce až po nevěřícnost, zlost a odpor, ale co mě ani nenapadlo, bylo, že uvidím na jeho tváři úlevu. Šokovaně jsem zamrkala, ale to už se ke mně vrhl a objal mě.

„Díkybohu, už jsem si myslel, že to nevyšlo."

Muselo mu přeskočit. Jiné vysvětlení neexistovalo. Jistojistě. Přece se nemohl radovat z toho, že se měním v kočku. Ještě chvíli jsem se nechala jako hadrová panenka objímat, než jsem se probrala a rázně se mu vymanila.

„Co to meleš? Z čeho se raduješ? Copak ti přijde normální se měnit v kočku? Já jsem naprosto vyděšená! Nenávidím to, sebe i kočky. Prostě všechno!"

„Ale no tak, lásko, určitě se to během toho už zlepšilo. Když tomu dáš čas, tak brzy uvidíš, jak jsou milé a..."

„Milé? Jako čím? Že skákají z oken, že zabíjí myši a perou se? A vůbec, tobě nepřijde divné, co se mi děje? Jak to, že mi věříš? Copak tobě se to snad někdy taky stalo? Proto si tak v klidu? Bože, copak je tahle postel prokletá?"

Měla jsem v hlavě zmatek. Tohle vůbec neprobíhalo, jak jsem čekala. Už dávno jsem měla být v kazajce a nadopovaná prášky, zatímco tady to spíš vypadalo, že brzy odvezou jeho. Usmíval se jako šílenec, když mě objal.

„Nepřijde mi to divný, lásko. Protože jsem to zařídil já," a řekl to takovým tónem, jako kdyby byl na sebe patřičně hrdý.

Nechápavě jsem na něj zírala.

„Zařídil? Jak jako zařídil? Cože?"

„No, víš, už jsem se nemohl dívat na to, jak tě ten strach z koček omezuje. Tak jsem se rozhodl, že ti s ním pomůžu."

„Jak jsi mi jako chtěl pomoct? Čím?"

„Tím, že se vžiješ do jejich kůže a uvidíš, jak jsou fajn a ne žádné vražedné bestie..."

Musela jsem si sednout. Začínalo toho na mě být moc. Měla jsem pocit, že sebou brzo seknu.

„...takže jsem zašel za tou milou obchodnicí a koupil ten lektvar..."

„Lektvar? Copak jsme v minulém století? A u koho sakra?"

„U té čarodějnice, která ho prodávala v obchoďáku ve slevě. Říkala, že pomůže s tím, aby ses seznámila se svým strachem a překonala ho. Dlouho jsme o tom diskutovali. Neboj, nevzal bych jen tak něco. Dobře jsem si to prověřil."

„To nemyslíš vážně, ne?"

„Samozřejmě, že myslím! Jen je pravda, že jsem nečekal, že se začneš přeměňovat v kočku a ještě k tomu v noci. Upřímně už jsem si začínal myslet, že mi prodala nějaký šunt, když se nic nedělo. Pořád jsem čekal, až se jednou vrátíš domů a řekneš, že už se koček nebojíš. No, nebudu lhát, ulevilo se mi, že to opravdu funguje."

„Tak tobě se ulevilo?!"

„Zlato, vždyť to vypadalo, že jsem jí dal peníze úplně zbytečně. Jasně, že jsem rád, že to něco dělá. Že to za ty peníze stálo." Když si ovšem všiml, jak jsem po něm metla rozzuřeným pohledem, dodal:

„Na druhou stranu samozřejmě nejsem rád, že to na tebe působí zrovna takhle. To jsme si nedomluvili." A rozhodil rukama.

„Proč jsi to udělal? Proč ses mě aspoň nezeptal, jestli s tím pitomým nápadem souhlasím? Jde přece o můj strach a život!" zařvala jsem rozzuřeně.

„To byl můj dárek k tvým narozeninám, že se už nebudeš bát koček. Mělo to být překvapení," pronesl nadšeně a zároveň kajícně.

„Tak to ti opravdu děkuju. Doufám, že příště zapomeneš, že mám narozeniny, protože mám pocit, že kvůli tvému experimentu zešílím. Navíc se těch zatracených koček bojím ještě víc než předtím a tebe mám chuť zabít! Chci, aby to okamžitě skončilo. Hned! Je mi jedno, jak to zařídíš, ale dnes v noci budu spát ve své posteli a podobě."

„A nechceš tomu dát ještě šanci? Třeba to chce jen čas, než se sžiješ a..."

„Ne!" zaječela jsem jako naprostá hysterka a následně popadla vařečku a přiložila mu ji pod krk. „A jestli to teď hned nezrušíš, tak ti jako kočka v noci podrápu obličej do krve!"

A s tím jsem odhodila vařečku a zabouchla se v koupelně. Opřela jsem se o umyvadlo a zhluboka dýchala. To snad není možné. Musel přece vědět, že je to úplná blbost! A když už tak se mě měl nejdřív zeptat, to bych ho taky hned poslala s tím nápadem někam a nikdy se tohle nedělo. Vždyť on mě tím svým „dárkem" málem přivedl k šílenství.

„Miláčku, otevři! Máš pravdu, byla to hloupost. Hned to napravím. Nezlob se na mě."

„Otevřu, až to zařídíš. Dřív mě neuvidíš."

Chvíli jsem napjatě naslouchala, jestli bude pokračovat v litaniích a já budu hrdinně odolávat, ale kupodivu se zdálo, že mě opravdu poslechl. Přeběhla jsem ke dveřím koupelny a uslyšela vzdálené bouchnutí dveří.

S úlevou jsem se sesunula na zem. Zabít ho bylo málo. Jak jen si mohl myslet, že mi něco takového pomůže? Dlouho jsem se tam z toho vydýchávala, než jsem začala pochodovat po bytě a čekat na jeho návrat. Netrpělivě jsem pozorovala hodiny. Čím víc se blížil čas spánku, tím víc jsem byla nejistější. Co když to nezvládne a já budu muset znovu prožít ten teror? Musí to přestat. Prostě musí! Sedla jsem si na postel a dala hlavu do dlaní.

Když konečně zachřestily klíče v zámku, zbývala mi slabá půlhodinka. Jako na drátkách jsem se vrhla ke dveřím. Záchrana.

„Nebuďte tak nervózní, chlapče. Je to nepříjemné."

„Tak se nemáte loudat. Mohli jsme tu být už před půlhodinou, kdybyste si nemusela kupovat tu speciální čokoládu."

„Bez té by to nešlo. Když mám kouzlit, vždycky potřebuju mít dostatek sladkostí v krvi."

To už jsem rozevřela dveře na chodbu a vtrhla tam.

„No, kde jste? Už jsem myslela, že to nestihnete, než se proměním!"

„To jsou mi móresy. Snad je slušnost nejdřív pozdravit, děvče, ne?" odsekla mi starší žena v dost šíleném oblečení. Vypadala spíš jak nějaká kartářka nebo bych si ji uměla představit v Harrym Potterovi jako učitelku věštění.

„Dobrý den. Takže to jste vy ta, která mě takhle šíleně zaklela? Jak se jmenujete?" zareagovala jsem na její výtku a měřila se s ní z očí do očí.

Žena mi oplatila pobouřeným pohledem a pak kolem mě proklouzla do obývacího pokoje. Beze slova.

„Osobo! Já čekám!" vyjekla jsem a hned za ní běžela.

Nevzrušeně si sedla do křesla.

„Na to se vám stačí zeptat tadyhle mladýho. Měl by vědět od koho, co kupuje."

Můj pohled se nasměroval jeho směrem a on hlasitě polkl.

„Kunhuta Kouzelná," skoro to jen zašeptal.

„Jako vážně? A to ti přišlo věrohodný? Někomu s takovým jménem jsi svěřil můj strach?"

„Tak, když jsem potřeboval kouzelný lektvar, nikdo lepší to být nemohl, přece. Už podle jména bylo jasné, že bude vědět co a jak. Podle mě jsem vybral skvěle."

Na tom něco bylo. Z hlediska Patrikovy logiky to asi opravdu vypadalo dobře. Z mého už tak ne. Vzhledem k tomu, čím jsem si kvůli těm dvěma prošla.

„Dobrá, pominu fakt, že bylo naprosto zbytečné něco takového řešit. Můj strach se díky vašim hloupým nápadům a lektvarům akorát zhoršil. Takže vám oběma děkuju," ubezpečila jsem je a pak dodala:

„A teď ty účinky lektvaru ze mě nějakým kouzlem dostaňte, protože za dvacet minut už budu všude pobíhat jako kočka, a to nehodlám dopustit."

Kunhuta se zadívala na svoje šíleně pokreslené ruce.

„A jste si jistá, že to ještě nechcete zkusit? Přece jenom jste tomu nedala dostatek času, aby se ve vaší mysli mohlo něco změnit. Ani na chvíli jste tomu nedala šanci. Pak je jasné, že to nemůže fungovat."

„Nechci! Takhle zle mi snad nikdy nebylo. Nehodlám to podstoupit už ani jednou."

„Ale s tímhle přístupem se toho strachu nikdy nezbavíte."

„Co se dá dělat, holt s tím budu muset žít," odsekla jsem a ťukala nohou o zem. Jenom mě zbytečně zdržovala těmi svými otázkami a mluvením.

„To je ale špatný přístup. Takhle se nikdy nic nezmění."

„No, to se nezmění, ani když se budu každou noc měnit v kočku. Prostě jste zvolila špatný postup. Smiřte se s tím a konečně to napravte!" odpinkla jsem a pobídla ji několikerým máchnutím rukou.

Čarodějka si povzdechla, jako kdyby ji rozhovor se mnou úplně zničil.

„Nu, dobrá, jak chcete. I když si myslím, že je to velká škoda. Takový zbytečný lektvar, když se doopravdy nevyužije. No nic. Tak tady máte a vezměte si to. Oba a jdeme na to."

A s těmi slovy po nás hodila dvě košile. Ohromeně jsem tu svoji zachytila a nevěřícně ji rozdělala. Moje obočí vystřelilo do oblak.

„Cože? Proč bychom si měli brát noční košili z roku raz dva? Navíc snad stačí nějaký další lektvar na zrušení, ne?"

„Žádný lektvar na zrušení není. Musíme udělat velice náročné kouzlo, ke kterému je zapotřebí právě těchto posvátných košil," ujistila mě smrtelně vážně.

„Ale já nemusím, ne? Vždyť nejsem prokletý."

Po těch slovech jsem po něm vrhla smrtící pohled. Proto vyhrkl:

„No, ale co bych pro svoji milovanou neudělal, že?"

Spokojeně jsem pokývla. Nebudu tu v tom trapčit sama. Ani omylem. Hbitě jsem se převlékla, protože hodiny nemilosrdně tikaly a blížil se čas, kdy jsem se stávala kočkou. Patrikovi jsem do toho taky dost nešetrně pomohla, aby nezdržoval. Pak jsme se postavili do kruhu a chytili se za ruce.

„Tak jdeme na to."

„Šup, šup, máme posledních deset minut."

„To je úplně v klidu," ujistila mě ta dobrá duše.

A já se rozhodla jí věřit. To jsem ale netušila, s kým mám tu čest. O pět minut jsem se už opravdu potila a zaříkávala hodiny, aby zpomalily, protože žena byla stále u vyjmenovávání toho, co se nesmí právě teď udělat a zaklínadlo nebo cokoli tomu podobnému ještě ani nezmínila.

„Tak už sakra začněte! Nebo vás jako kočka zabiju zatraceně drastickou smrtí!" zaječela jsem na ni už totálně vystresovaná.

Patrik se po mně pohoršeně podíval, takže jsem sekla pohledem i po něm. On se mi snad diví? Copak nechápe, že tu jde o mě? O mou proměnu?

„Nehodlám být kočkou! Už! NIKDY!"

Ti dva mě pozorovali, jako kdybych se zbláznila. Zatnula jsem ruce do pěstí a kmitla pohledem k tikajícím hodinám.

„Jak jen to zaklínadlo bylo? Jsem si jistá, že jsem ho měla napsaný na pravé noze..."

„Tak už mluvte!"

„Takhle mě jen stresujete!"

„Vy jste mě už dávno dostala do vrtule!"

Najednou mi začaly brnět konečky prstů a já věděla, že je to tady. Šlo to na mě. Tohle jsem zvládla vypozorovat i ty minulé noci. Zařvala jsem a v tu chvíli čarodějnice vyhrkla:

„Jasně, vždyť je to tady."

Cítila jsem, že se kolem mě všechno točí. Dělalo se mi zle. Ruce se mi začaly zmenšovat a chlupatit na packy, když vtom...

„Ať je z kočky zase žena a z ženy kočka, ať už nikdy není."

Motání rázem ustalo a já se dokázala nadechnout. Roztřeseně jsem otevřela oči. Opravdu jsem to byla já ve své ložnici a nikde jinde. Oddechování mi trvalo několik minut, než jsem se nejistě zeptala:

„A to je všechno?"

Kunhuta se zatvářila dotčeně.

„Všechno? Jak typický, samozřejmě, že si myslíte, že to bylo „nic", ale vy smrtelníci nevidíte všechnu tu dřinu okolo. Nevděčníci. Nevyužijete vzácný lektvar a ještě si stěžujete," zafrflala si pod nos.

Poté nám rázně nařídila, abychom se svlékli a popadla svoje vzácné košile, aby vzápětí bez rozloučení bouchla dveřmi.

Mně to ovšem bylo úplně jedno. Hlavně, že byla pryč a s ní i ta odporná kočičí podoba.

„Tak jsme to zvládli," spokojeně si zamnul ruce Patrik.

Vrhla jsem po něm vražedným pohledem a varovala ho:

„Ještě jednou měj takový pitomý nápad a spíš navždycky na gauči."

A s tím jsem odkráčela do ložnice, kde jsem se po několika perných dnech konečně opravdu dobře vyspala. Přímo s nadšením jsem se probudila do dalšího dne. Žádný smrad ulice, ani hrozivé vzpomínky na noční toulky městem mi neběhaly hlavou. Protáhla jsem se a užívala si tu chvíli. Zase jsem to byla jenom já.

V dobré náladě jsem se nechala opečovávat omluvnými palačinkami a vydala se do víru velkoměsta. Do práce. Procházela jsem ulicí a nastavovala tvář slunci. Bezstarostnost a hravost kolem mě poletovaly. Byla jsem jako znovuzrozená.

Přešla jsem most a dostala se k parku, když se přede mnou objevila kočka. Ztuhla jsem. Instinkt zapracoval. Naskočila mi husí kůže, začalo se mi špatně dýchat. Ale jak jsem na ni hleděla a ona na mě, najednou jako kdyby se něco změnilo. Strach lehce ustoupil a já ji viděla jinak. Jindy krvelačné oči ke mně promlouvaly, jako kdyby skrze ně mluvil další člověk. Někdo jako já. Donutilo mě to zarazit se a vzpomínat na to, co jsem v těle kočky prožila. Do teď každá ze vzpomínek byla zabarvená hrůzou, kterou jsem cítila, ale když mi nyní spadly klapky, viděla jsem, že celou tu dobu se nestal žádný incident, kdy by kočky vědomě zaútočily na člověka. Mezi sebou občas laškovaly, ale jinak nic.

Zhluboka jsem vydechla zadržovaný dech. Odhodlaně jsem zvedla bradu a pronesla:

„Já vím, že mi nic neuděláš. Užij si den."

A s tím se mi podařilo kolem ní projít pevným krokem a poprvé tak trošku přiznat, že možná ta hororová kočičí jízda k něčemu byla. Už jsem byla schopná se zastavit a ne jenom hystericky křičet nebo utíkat. Na rty se mi vrátil úsměv, když jsem vešla do kanceláře. Začala nová kapitola mého života.