Šerotlapka vyšla z tábora. Uplynulo už pár měsíců od doby, kdy byla její koťata ještě slepá. Teď, když už vyrostla, mohla je konečně vzít i mimo tábor. Koťata za ní cupitala v předu s Půděnečkou.

,,Je pro vás dobré, aby jste poznali naše území a zjistili, kde jsou hranice." spustila jejich matka.

,,Byla bych ale ráda, kdybyste se drželi blízko mě." pokračovala.

,,Venku to může být nebezpečné"kývla směrem k nim.

Koťata se zastavila a poslouchala matku. Všechna byla bystrá a učenlivá a ráda si vyslechla její radu. Šerotlapka si ovšem nebyla jistá, jestli se jí budou držet.

Prošli bránou z kručinkových keřů a zamířili do okolního lesa. Koťata lehce znejistěla, neboť neznala jiné pachy než koček z jejich klanu a ulovené kořisti. Ovšem teď, když byla mimo tábor, se pachy kolem nich mísily a byly pro ně nové.

Koťata se snažila držet krok s matkou. Občas musela trochu popoběhnout, aby své sourozence a matku dohnali. Po chvíli chůze došli k velké, tlapkami udusané mýtince.

,,To je cvičiště učedníků."

,,Až budete starší, budete zde se svými učiteli trénovat boj, obranu, ale i běh a jiné důležité dovednosti válečníků."

Koťata přikývla na souhlas a s nadšením si prohlížela cvičiště.

,,Mamí, obejdeme celé území?" pískla Sněženinka.

,,Území našeho klanu je příliš velké."

,,Nedokážeme ho projít celé!"

Sněženinčin zachmuřený obličej ukazoval její zklamání.

Ale nesmutnila dlouho a vydali se znovu na cestu. Tentokrát se už koťata trochu opozdívala. Po chvíli jejich cesty se les začal měnit a smíšený les čím dál tím víc nahrazovaly listnaté stromy. Až nakonec zmizely úplně a před nimi se rozprostřela sluncem ozářená louka.

Koťata, jako by znovu nabrala sílu se rozeběhla po louce a vesele si hrála.

,,Au!" vykřikla najednou Půděnečka.

Matka k ní v rychlosti přiskočila a chytila jí ještě než se rozplácla na zemi.

,,Co se stalo" zeptala se jí starostlivě matka.

,,Šlápla jsem v běhu na kámen a uklouzla jsem" začala fňukat Půděnečka.

Ostatní koťata se přiběhla podívat co se stalo.

,,Hele, je to nešika!" spustil Ohníčeček a ostatní se na jehu stranu přidali.

,,Ani chodit neumí" přispěl urážkou tentokrát Paprseček.

Šerotlapka je přísně okřikla při pohledu na Půděnečku, která vzlykala schoulená do klubíčka.

,,To se neumíte ani chovat!"

,,Pro Mlžný klan, vy jste tedy pěkná kvítka!"

V tu samou chvíli koťata zmlka a rozhlížela se, jako by se jich matčina slova netýkala. Šerotlapka si odprskla a pohladila Půděnečku po hřbetě.

,,Budu muset jít do lesa nasbírat něaké byliny, takže vy tady pěkně počkáte s Půděnečkou!"

Matka ani nečekala na jejich odpověď a rozběhla se do lesa, shánět vše potřebné, aby mohla svému kotěti ošetřit zranění. Koťata na louce zůstala sama.

,,Pojďme se trochu porozhlédnout!"navrhla Přesličička.

,,Ale máma říkala že tu máme čekat na ní" nesouhlasila s ní Sněženinka.

,,Blbost, nic se nám stát nemůže!" pohrdavě si prosadil  Ohníčeček.

Chvíli se hádali, ale nakonec se shodli na tom, že  u Půděnečky zůstane Sněženinka a Proudeček. Ostaní vyrazili k lesu. Skupinu vedl Paprseček. Dávali si pozor aby se nepřibližovali k pachu své matky a proto se museli prodírat mezi ostružinovými keři.

_Přesličička_

Každou chvíli jsem se zadrhla v trnovém porostu kožíškem a srst se na několika místech poškrábala od trnů. Moc mě to nebavilo.  Chvíli jsem přemýšlela jsetli se nevrátím na louku, ale už jsem si nepamatovala na cestu zpět.

Pak jsem si všimla zvláštní věci. Byla to díra pod starým dubem. Nevěděla jsem, jestli mám opustit skupinku sourozenců, ale nakonec jsem to riskla. Košla jsem až k díře, kde jsem zaznamenala známý pach. Jednou jsme to zvíře jedli v táboře. Tenhle pach byl ovšem mnohem silnější a lákal mě. Před sebou jsem zaznamenala pohyb a instinktivně jsem se zastavila a přikrčila se. Přede mnou, skoro až u té zvláštní díry byla myš. Tu jsem poznala moc dobře, jelikož jsme ji jedli často. Jak se loví jsem neměla  ale ani zdání. Napadlo mě, že kdybych jí vehnala do té díry, povedlo by se mi jí třeba chytit. Zkusila jsem to. Vyskočila jsem z úkrytu a to malé stvořeníčko vběhlo rovnou do díry.

Postavila jsem se před ní a čekala až se tvoreček vrátí. Netrvalo to dlouho a myš mi vběhla rovnou do tlapek. Pevně jsem jí sevřela i když to moc nefungovalo. Nevěděla jsem co mám dělat, tak jsem si na ní prostě lehla. Zvířátko podemnou se chvíli škubalo, ale po chvíli jeho pohyby přestaly. Usoudila jsem z toho, že myš je mrtvá. Vzala jsem jí do tlamičky a podle pachů, které ještě nerozfoukal vítr jsem běžela po stopě sourozenců.

_ Paprseček_
Usítil jsem, že se mi zaryl trn do ouška. Nebylo to nic hrozného, ale musel jsem si ho vyndat. Při té příležitosti jsem se ohlédl za sebe, neboť jsem už delší dobu necítil pach Přesličičky. Měl jsem pravdu, v naší skupince už nebyla. Nejspíše se musela oddělit cestou porostem.
Když jsem zastavil, trhl sebou i Ohníčeček.

,,Ségra někam zmizela!"

Ohníčeček kývl na Paprsečka

,,Myslím že by jsme se měli taky rozdělit."

,,Dobře" odpověděl mu  sourozenec.

Rozběhli jsme se každý jinou cestou. Já jsem zamířil do hustšího lesa. Ve vzduchu bylo cítit mnoho pachů a já jsem si to patřičně užíval. Po chvíli jsem se ale zarazil, neboť jsem před sebou spatřil velké zvíře. Bál jsem se, ale vyskočil jsem z úkrytu a zvíře se mě leklo a uteklo. Na místě kde předtím bylo zústaly dvě čerstvě ulovené myši.

Zaradoval jsem se z úlovku, ale došlo mi, jak je to v lese nebezpečné. Vždyť to zvíře, kdyby se neleklo, ho mohlo klidně sežrat. Otočil jsem se a vydal se zpátky.

_Ohníčeček_

Vyrazil jsem do lesa s jasným cílem. Od starších bojovníku jsem trochu odkoukával způsob lovu. Zhluboka jsem se nadechl a nasál pachy lesa. Jednoznačně jsem zaznamenal pach myši. A pak jsem jí spatřil. Byla malinká a krčila se v trávě.

Plížil jsem se, jak jsem to viděl u učedníků a pak jsem vyskočil a vytasenými drápky. Měl jsem dobrou taktiku, ale myš mi těsně proběhla mezi drápky. Odprskl jsem si naštvaně do trávy. Mrzelo mě, že jsem jí nechytil.

Chvíli jsem se ještě procházel po lese a pak jsem se rozhodl to zkusit znovu. Nadal jsem do čumacku pachy a ihned zavětřil dalšího hlodavce. Opět to byla myš. Tahle byla větší a vypadala dokonce i chutnější. Přikračil jsem se abych se mohl přiblížit na dostatečnou vzdálenost a pak zaútočil. Pohyb byl přirozený a přesný. S dobrým pocitem jsem vzal myš do zubů. Těšil jsem se až se pochlubím sourozencům. Rozhodl jsem se, že je nebudu hledat a vrátím se na louku.

Na louku přišel první Ohníčeček. Vítězoslavně nesl v tlamičce kořist, aby se pochlubil ostatním. Ti ho ale ignorovali. Za chvíli přiběhla na loučku i Přesličička.  Ohníčeček se už chtěl vychloubat svým úlovkem, když si všiml že i ona má v hubičce myš.

,,Ulovila jsem myš" prohlásila.

,,To je toho, já taky a větší" začal se hádat Ohníčeček.

,,Menší myš je těžší chytit, takže jsem schopnější než ty!" vřískla.

,,To já mám dvě" prohlásil Paprseček, který se pravě vrátil.

,,To není pravda, jsem lepší!" zamňoukl Ohníčeček a vrhl se na Paprsečka.

Do bitky se okamžitě přidala i Přesličička. Koťata se rvala a ani si nevšimla přicházející matky.

,,Co je to tady!" zařvala na ně.

,,Zakázala jsem vám chodit do lesa!"

,,A vy jste to riskovali."

,,Je vidět, že vám nejde důvěřovat!"

,,V táboře hodíte ty vaše myši na hromadu a já si mezitím rozmyslím trest" zavřískla naštvaně a upřela pohled na Paprsečka, Přesličičku a Ohníčečka.

Tak, je tu první kapitolka. Vím že mi to trvalo dlouho ale snad je to vidět na délce kapitoly( můj rekord ).
Vaše ebrhart ♥️