Malá kočička se probudila. Ucítila vedle sebe kožíšek své sestry a matky. Zvedla hlavu a podívala se na její matku. ,,Kde je táta? Nikde ho tu nevidím." Mňoukla zmateně. Když její matka odtrhla pohled z nebe viděla, jak má zaslzené oči. ,,Víš... Táta se už nevrátí.... už je nahoře. V nebi." Fňukla její matka. ,,Cože?..." Rozplakala se. Přitulila se k sestře a matce a snažila se usnout. Po chvilce usnula a měla noční můru. Všechno to viděla. Viděla to jak nějací tuláci bojovali s jeho otcem a nakonec ho zabili. Probudila se s hrůzou v očích a všimla si že její sestra je už taky vzhůru. ,,Za dva dny vás přinesu lidem." Mňoukla její matka a začala je umývat. ,,A jak se jmenujeme?" Vypískla její sestra. ,,To rozhodnou vaši lidé." Vysvětlila jim matka. ,,Pojďme se projít, ukážu vám nová místa." Mňoukla jejich matka a zvedla se na packy. Ona i její sestra se zvedli také a vydali se za jejich matkou. Procházeli ulicemi, až dorazili do lesa. Vešli tam a užívali chládek a křupání spadaného listí a malé vrstvy sněhu. Najednou s před nimi objevil jeden z tuláků. Když se chtěli otočit aby utekli tak se za nimi objevil druhý. Její sestra se přikrčila a začala se třást. Ona s její matkou se naježili ale její matka že vzteku- ona ze strachu. Tuláci napadli její matku ale ta se uhla a jednomu z nich roztrhala rameno. Druhého srazila k zemi a roztrhala mu hrdlo čím ho zabila a druhý ji srazil k zemi a roztrhal jí břicho. Jejich matka zavříska bolestí a shodila ho ze sebe a pak mu zlomila vaz. Zvedla se přišla ke koťatům. ,,Musím... v-vás odvést k lidem už teď... nepřežijete tady v přírodě samy... p-pojďte..." ale jen to dořekla a těžce upadla na zem. ,,Mami? Mami...? Mami...?! MAMI..?! MAMI! MAMI!! VSTAVEJ! PROSIM!..." Plakala. ,,Pojď... musíme jít." Mňoukla smutně její sestra. ,,NE! NEMUŽU JI TU NECHAT..." Plakala dále. ,,Je mrtvá, sestřičko... Nech ji tu být." Ušklíbla se na ni smutně sestra. Otočila se od jejího těla a odešli na místo kam jim ukazovala matka kde budou žít. Rozešli se spolu a potom se zastavili u dvířek lidského obydlí. Její sestra se pod nimi podplazila a počkala na ní ale ona nikam nešla. ,,Haló! Sestřičko jsi tu?" Zavolala na ni sestra a sedla si. ,,Nikam nejdu! Jdu žít do lesa a zesílím!" Zavrčela. ,,Myslíš si že tam přežiješ? Jsi jenom nula. Nemůžeš tam přežít!" Zasyčela na ni sestra. Co že to řekla? Já jsem nula...? Tyhle slova ji ranili. Rozběhla se směrem do lesa a doufala se svou sestru už nikdy nepozná.

Takže úvodíček hotový, je sice krátký ale já úvody většinou mám kratší než normální kapitoly. No co si o tom myslíte? Musela jsem svojí Rysičce udělat nějaké trauma z minulosti, nemyslíte?

To je asi vše, papa <3