"Víš, že ve světě nadpřirozených bytostí je nová tělocvična?" informovala mě Zuzka. "Včera jí začaly stavět."
"Tak to je super. Těším se, až si zacvičíme" odpověděla jsem.
Se Zuzkou jsme šli mezi stromy do školy. Měly jsme na sobě obě černou bundu a kšiltovku, já červenou a Zuzka bílou.
"Prý tam budou křehké keramické sloupy, které mají udržet tělocvičnu než ji dostavějí. Kdyby je někdo rozbil, celá budova by spadla,"
"Dobře, dobře. Dám si pozor, Zuzko."
"Radši se kolem ní vůbec nemotej."
"Jasně, budu od té tělocvičny nejmíň deset metrů daleko. Konec debaty, jo?"
"Dobře, ale už bude osm. Pojď, rychle přeběhnem přes ten přechod a jsme ve škole, nebudeme to zdržovat."
Utíkali jsme směrem k přechodu. Měli jsme štěstí, protože jak jsme doběhli tak blikla zelená. Pak už jsme jen proběhly kolem keřů, kde jsem se obvykle s Martinem líbala, a byly jsme ve škole. Pak už nám zbývalo jen pět minut do zvonění, tak jsme se rychle nachystali a sedla si do lavic. Pak už jen zazvonilo a přišla učitelka.
Začala nudná hodina matematiky.
Byla to vážně nuda, a tak jsem vytáhla nějaký papírek který se mi válel v lavici a napsala jsem Zuzce psaníčko. Přece jen byla nuda a já jsem měla chuť si s ní povídat.

Nuda, co?

Pravda.

Šprte!

Nejsem šprt. No dobře, obvykle dostávám jedničky ale třeba z včerejšího testu jsem dostala čtyřku. Nech toho, Moniko Marková.

Ha ha.

Umíš stojku?

Jo, umím.

Nevím co ti napsat. Včera jsem z fyziky dostala dvojku.

Šprte, víš kolik je...

Jo, vím. A nejsem šprt.

Jsi.

Ha ha.

Vraťme se k tomu příkladu. Tak kolik to je, když to víš, šprte?

Ještě jsi mi ani nežádala ten příklad. A nejsem šprt.

Pardon, šprte.

Nech těch vtípků a řekni mi ten příklad.

Budeš ho na 100% vědět?

Jo. Sama mi říkáš že jsem šprt.

Dobře, tak kolik je 13574357 : 4754677 ?

Ha ha. A teď už mě nech být, pokud sis nevšimla tak počítáme z učebnice.

A sakra. Znervózněla jsem a rychle jsem otevřela učebnici.
"Jaká to je strana?" zašeptala jsem Tomovy.
"Čtyřicet dva."
Nalistovala jsem stranu čtyřicet dva a radši už jsem dávala pozor.
Pak jsem se podívala na naše psaníčko. Často se tam objevovala věta Ha ha.
Uvažovala jsem, že si to psaníčko nalepím do deníčku, ale v tom mě učitelka vyvolala a já musela počítat.
O přestávce jsem přiběhla za Zuzkou, která si chystala český jazyk na příští hodinu a přitom poslouchala hudbu v sluchátkách.
"Proč jsi si že mě dělala srandu?" řekla.
"Ále, nudila jsem se tak jsem si z tebe trošku vystřelila."
"To jako... What?!"
"OMG, ty to nechápeš? Byl to vtip."
"Jo aha..."
"Jsi naštvaná, viď? Jde to vidět podle tvého tónu hlasu. Radši tě nechám být."

Odešla jsem vedle k Martinovy. Měli šedé dveře a poměrně velkou třídu.
Martin seděl vzadu a něco tam ukládal. Podívala jsem se na něho a když si mě všiml, usmála jsem se na něho. On tam ještě něco dodělal a šel za mnou.
"Jak je?" zeptala jsem se ho.
"Dobře."
"Co jsi to tam ukládal?"
"Ale nic, jen nějaké papíry z fyziky."
"Vy jste měli fyziku? To musela být ještě větší nuda, než u nás v matice."
"Jo, měli. A máš pravdu, i když matematiku taky nesnáším.''
"Byla to taková nuda, že jsme si se Zuzkou psali, heh!'' Vytáhla jsem naše psaníčko a ukázala ho Martinovy.
Ten se na konci konzervace zasmál.
"Víš, taky si myslím že je Zuzka šprt," pošeptal mi.
Pak zazvonilo, a tak jsme šli do svých tříd. Mě začala hodina hudební výchovy. I ta bývá místy nudná, však víte, všechny ty zbytečné noty a akordy...