Jael a Siela pokračovali v cestě za kouzelníkem. Mladý muž to nechtěl přiznat, ale už teď byl unavený. A to se slunce teprve klonilo k západu. Jak to bude vypadat po náročné noci strávené v lese? Spát venku už si vyzkoušel cestou od svého domu k čarodějnici a přísahal si tehdy, že se to už nikdy nebude opakovat. Nyní však věděl, že bude muset. Nebylo to poprvé, co zapochyboval o svém poslání, ale přišlo mu, že tohle je od něj až příliš velká oběť. Ne snad nepohodlí ani únava, ale spíše to, že dělal něco, co je tak vzdálené jeho srdci. On nebyl cestovatel.

Kromě toho, nemohl se ubránit myšlence, jestli je onen čaroděj opravdu tak mocný, jak dívka tvrdila. Nebo je to jen další lež, stejně jako její moc. Nechtěl však na toto téma nic namítat, všiml si, jak zadržuje slzy. Předstíral, že si jich nevšiml, hádal, že si stále chce udržet iluzi té, která je nade všechno povznesená, bez ohledu na to, v jakém stavu ji dnes viděl. Najednou ho něco napadlo. Zastavil se a natáhl k ní ruce. Povytáhla obočí.

„Ne."

„Můžeme na to pak zapomenout. Chci ti pomoct, fakt. Nejsem tak zlý, jak si všichni myslí."

Dívka zavrtěla hlavou. „Vím, že nejsi zlý. Ale skuteční čarodějové nepotřebují obejmout, nepotřebují utěšit. Čerpají sílu ze své magie, nepotřebují tak hloupé věci jako vy smrtelníci."

Jaela to překvapilo. Bránila se tímto přístupem svým emocím? Nebo se bránila tomu, aby je doopravdy viděl? „Fajn," odpověděl jen nakonec s pousmáním, napůl ironickým, napůl soucitným. „Jenom je mi tě líto."

Čarodějnice na něj upřela pohled. „Dám ti poslední radu, Jaeli." Krátce se odmlčela. „Nezajímej se o mne. Já už se o tebe také nezajímám. Po dnešním dni se již nikdy neuvidíme."

„Počkej, počkej, to jakože zdrhneš nebo jak? Máme spolu přece dojít k tomu čarodějovi!"

Dívka se opět dala do kroku. Její společník ji napodobil. „Za touto zákrutou už uvidíme kopec, na kterém je jeho sídlo."

Jaelovi trvalo dost dlouho, než tu myšlenku zpracoval. „Blbost. Přešli jsme tak dva kopce, ještě nemůžeme být tam. Kdybych věděl, že máš tak špatný orientační smysl, nikdy bych s tebou nešel. Mohlas mi říct, že nevíš..."

„Vydal ses na cestu s čarodějnicí. Mohl jsi předpokládat, že se do toho přimotají nějaká kouzla." Viděla otázku v Jaelových očích, proto ji hned zodpověděla. „Je to druh přemisťovadla. Připadá ti, že prostě kráčíš dále, ale ve skutečnosti se přesouváš mnohem rychleji, než by tomu bylo bez kouzla. Představ si, jako bys měl naši cestu nakreslenou na papíře, a vyřezával z ní určité úseky a zahazoval je. Tak takhle to funguje. Používá se to například při cestách velmi složitým terénem, nebo když nemáš času nazbyt."

„Ale my přece čas máme! A terén taky není nejhorší, až na ty ostré kameny," namítl Jael. Samozřejmě za to byl rád, ale nechápal, proč něco takového použili, když to nebylo nutné. „A mimochodem..."

„To si jen myslíš," hlesla dívka. Z jejího pohledu poznal, že k tomuto už mu neřekne ani slovo. Obvykle by naléhal, ale napadaly ho i další otázky.

„Myslel jsem, že tak těžké kouzla ty nezvládáš. Takže nejsi zase tak bezmocná, že?"

„To není mé kouzlo."

„A čí? Protože jestli je tu ještě nějaký čaroděj, proč jdeme někam do tramtárie, když ho máme přímo před nosem?

„My ho ovšem přímo před nosem, jak se vyjadřuješ, nemáme. Nevyptávej se již na nic, jsou věci, u kterých je lepší, když se o ně nebudeš příliš zajímat." Jael chtěl něco namítnout, ale ledový chlad v jejích očích ho paralyzoval.

Hodnou chvíli vedle sebe šli mlčky. Jael po chvíli začal myslet na svou ženu a na to, co ho u jezera čeká. I když získá kouzlo, je vůbec naděje, že to zvládne? Je vůbec naděje, že se opravdu stane to, co si přál? Že duše jeho ženy se rozptýlí do vesmíru a opravdu se za miliony let stane další hvězdou? Vysvobodí ji od Stínů, které zabraňují tomu největšímu poslání, které člověk má, a to stát se dalším hvězdným bohem? A pokud to zvládne, co bude pak? Najde si vůbec ještě někdy někoho? Bude ji milovat stejně jako svou ženu? Budou spolu někdy mít děti, které budou mít další děti a tak dále, až nějací jeho potomci budou ukazovat na hvězdu tam nahoře, která díky její silné víře bude zářit jasněji než mnoho jiných, hvězdu, která bude jen a jen její? Budou vědět, jak byla ta hvězda pro jejich předka důležitá?

„Tam bydlí," vytrhla ho čarodějnice z myšlenek. Nejprve mu vůbec nedocházel význam jejích slov, v mysli byl o několik milionů let v budoucnosti. Když se však vzpamatoval, uvědomil si, že se nacházejí zhruba uprostřed posledního kopce a můžou odsud dobře vidět čarodějovo obydlí. Byl to zkrátka jen malý nenápadný dům. Jael si odfrkl.

„Čekal jsem od tak mocného čaroděje něco víc. Chápeš, nekonečné schodiště, které má prokázat, jestli vůbec můžeš vstoupit k němu, nějakou magickou obranu, zdobené zdi, nějaké strašidelné nápisy..." Uvědomoval si, že v tomto rozpoložení jeho slova nevyznívají tak, jak by vyznívala normálně, ale doufal, že si toho dívka nevšimla.

„Tak tomu kdysi bývalo," odvětila. „Ale lidé se nás nyní bojí. A sám jsi dnes dobře viděl, co se stane, když nás odhalí." Jael nenamítal, že si jen dělal legraci. Zmohl se jen na chabé přikývnutí.

Jak si po chvíli uvědomil, nebylo to jen těmi myšlenkami na budoucnost. Něco neviditelného, avšak téměř hmatatelného, se vznášelo ve vzduchu. Točila se mu z toho hlava, ale zároveň mu bylo zvláštně příjemně. Bál se toho, ale zároveň se toho chtěl co nejvíce nabažit. Byl jako omámený. Chtěl se tomu bránit, ale nemohl klást nejmenší odpor. Podíval se na dívku. Podle jejího trochu nepřítomného výrazu to na ni působilo také.

„Co je to, to všude kolem nás?" otázal se a doufal, že to pochopí.

„Magie," odvětila. „Velmi silná magie. Říkala jsem ti, že je mocný."

„Teď už tomu věřím," hlesl. „U tebe to nebylo. Teda, trochu, ale došlo mi to až teď, že to tam bylo nějaké divné."

„To dává smysl. Magie mé matky musela dávno vyprchat."

„Co se s ní stalo?" zeptal se. Neodpověděla. Jael se na to chtěl zeptat znovu, ale něco se mu otřelo o nohu. Vylekal se. Když se však podíval dolů, nic už tam nebylo.

„Žádný strach," pronesla Siela. „Jak jsi hovořil o té obraně, tak tady přece jen nějaká přirozeně je. Říká se jim lemety a jestli se ti podaří je zahlédnout, možná ti budou připomínat kočky. Jsou ale začarované, aby lépe sloužily svému účelu. Obvykle mají za úkol nenápadně navštívit příchozí a čaroději oznámit, kdo sem jde a za jakým účelem. Umějí totiž číst myšlenky. Ale nám se ukázat mohou, čaroděj už o naší přítomnosti ví."

Jael na to nedokázal nic odpovědět. Cítil se tak ztracený a hloupý v tomto čarodějnickém světě. Nakonec se zmohl jen na jedinou otázku, která ho zajímala ze všech nejvíce. „A není to... no, nemorální, očarovávat zvířata?"

„Nezajímej se o to, věř mi."

„Ale mě to zajímá."

Dívka si povzdechla. „Velmi krátce, ne všichni čarodějové si myslí, že by se měli ohlížet na to, co je morální a co ne. Ti, kteří se na to neohlížejí, často dosahují lepších výsledků. Jaké to bude mít důsledky, to je druhá věc, ale krátkodobě je to ta lepší možnost."

Jael se zastavil. „Tak jak víš, že nám nic neudělá?"

„U všech bohů, protože se velmi dobře znal s mou matkou. Musíš mi věřit, Jaeli. Já nemám jinou možnost." Povzdechla si. „Nebo prostě odejdi. Stále je cesty zpět."

Jael po krátkém zaváhání zavrtěl hlavou. „To nemůžu."

„Tak musíš pokračovat. Slibuji ti, že to dopadne dobře."

„To nemůžeš slíbit," odpověděl, ale pokračoval s ní. Na okamžik i zahlédl, jak jedna z lemet vypadá. Od kočky se lišila hlavně štíhlejším tělem, delším krkem a ocasem, většíma očima a především většíma, protáhlýma ušima. Když je strakatá lemeta sklopila, sahaly jí až k předním nohám. Podívala se na něj. Kočky měl rád, takže se mu líbila i tato bytost, ale pohladit ji se raději nepokoušel. Došli až k onomu malému obydlí. Siela se zhluboka nadechla a zaklepala na dveře. Otevřely se zanedlouho. Vrásčitý čaroděj už je očekával. Nesmírná moc sálala přímo z něj.

„Vítej, Sielo," promluvil hlubokým hlasem. „Znal jsem tě jako malé děvče, nyní jsi velmi zkrásněla. Vítej, cizinče."

„Jsem Jael," představil se a chtěl mu podat ruku. Čaroděj si jí však snad ani nevšiml. Čarodějnice nenápadně zavrtěla hlavou. Polkl raději všechny poznámky a společně vstoupili dovnitř. Okamžitě se zachvěl, jak zde byla síla magie silná. Rozhodl se, že raději ponechá slovo dívce. Sice to tady vypadalo podobně jako u ní doma, atmosféra však byla úplně jiná. Temná, dusivá, ale svým způsobem velmi příjemná. 

Čekal, že mu Siela začne všechno vysvětlovat, ale čaroděj jen počkal, až se usadí. Starý muž považoval za povinnost se o dívku postarat. To, co se stalo mezi ním a její matkou, nešlo jen tak zapomenout. A pokud se měl postarat o ni, musel pomoct i jejímu příteli, ať to byl kdovíkdo. Pohlédl na něj. Cítil, že má dobré úmysly, že ho ani dívku nechce oklamat.

„Vytvořím pro tebe tvé kouzlo," pravil. „Ovšem pod jednou podmínkou." Nemohl si nevšimnout, jak Jael nasucho polkl. Vezmeš si s sebou jednu z lemet."

Jael vykulil oči. „Ale proč?"

„Nic dalšího po tobě nechci," zahřměl. Zvýšil hlas, ale nekřičel. „Jestli si nepřeješ, abych si to rozmyslel, tak nic dalšího neříkej." Jael byl trochu uražený, ale přikývl. Chce ho snad sledovat? Ale k čemu mu to bude? Aby si byl jistý, že kouzlo využije, jak má? Nebo za tím bylo i něco dalšího? Starý muž už se mu více nevěnoval. Obrátil se k Siele. Jael se snažil k sobě nějakou lemetu nalákat tak, že před sebe natáhl ruku. Kočky by za ním přišly, ale tohle kočky nebyly.

„A co se týče tebe, děvče," pravil čaroděj. „Rád bych tě nechal zde, ale myslím, že mne brzy také najdou. Když už tě jednou viděli, z dalšího setkání bys už žádným způsobem nevyvázla."

„Ale... prosím. Já opravdu nemám kam jít." Jael měl pocit, že se Siela každou chvíli rozpláče, tak jako když opouštěli její dům.

„Jedna možnost mne napadla," pravil. Dívka na něj s nadějí pohlédla. „Musíš si vybrat. Buď zemřeš, nebo se staneš ichariou." Oba mladí cestovatelé na něj překvapeně pohlédli.

„Ale to přece nejde. Ichariové jsou zrovna ti, kteří nás zabíjejí," namítla.

„Nikdy jsi neslyšela přísloví, že pod svícnem je ta největší tma? Tvé poslání je pomáhat druhým. Když tě zabíjí, v tomto životě již nepomůžeš nikomu. Najdi si jiný způsob, jak své poslání činit. Zapomeň na kouzla, zapomeň na magii. Toto už nemůže být tvá cesta. Vyléč lidi, modli se za svět, uč děti, možností je mnoho. A všechny ti je poskytne Chrám hvězd." Dívka si vzpomněla, jak přesně tuto možnost nabídla Lanně, prakticky také z důvodu, že neměla kam jít, také aby pomáhala ostatním. Ale tohle byla přece úplně jiná situace. Ona nemohla.

„Neodhalí tě právě proto, že se staneš jednou z nich," pravil čaroděj. „Myslím si, že máš dost silnou víru, aby tě to mohlo naplňovat, i když některé věci, které hlásají, jsou samozřejmě holé nesmysly. Rozmysli si to dobře, ale sám bych to udělal, kdyby ze mě hned neucítili mou moc." Ta poslední věta Sielu kupodivu přesvědčila. Stejně nikdy nebyla dobrá čarodějnice, jen se v kouzelnickém světě trápila. Její slabost ji znovu může zachránit. A koneckonců, měla snad jinou možnost?

Tahle kapitola měla vyjít už dávno, ale vlastně vás chci i poprosit, ať se mnou máte trpělivost. Částečně nevyšla proto, že jsem si nechala sešit s první verzí této části na koleji a dostala se k němu až včera, částečně proto, že jsem minulý týden kvůli začátku semestru byla úplně nepoužitelná, a částečně... no, stala se taková jedna událost, která mě psychicky velmi zasáhla a úplně to nezvládám. Teď už je to lepší, jinak bych tu kapitolu nenapsala, ale nemohla jsem spát, nemohla jsem s nikým mluvit, nemohla jsem existovat. Takže všechny věci, které jsem tady na Wattpadu měla v plánu, se tak nějak odsouvají z dohledné doby na doby neurčitou, jsem ráda, že se zvládám každých pět minut nehroutit. Ale já se z toho dostanu, jen to chce ještě pár dní/ týdnů, alespoň pokud to dopadne dobře. Takže nevím, kdy bude další část, ale doufám, že to nebude moc velká pauza. 

No, ale aby tohle nebylo jen takové tlachání, myslíte si, že se Siela a Lanna potkají? Jaký vůbec máte názor na celé to setkání s kouzelníkem? A proč si myslíte, že Jaelovi vnutil onu lemetu? Snad se vám kapitola líbila a mějte se krásně. Mám vás ráda.