Jael seděl u Převozníka v bárce. Konečně se mu povedlo pořádně vysvětlit, že chce svou ženu pouze zachránit ze spárů Stínů, že jí nechce zachránit život. Napjatě čekal na odpověď, ale muž si dával hodně načas. Jael byl v pokušení ho popohnat, ale věděl, že by to situaci, ve které se ocitl, nepomohlo. Převozník vzal konečně do ruky jeho jediný papír, ze kterého už dávno zmizela všechna slova, která předtím napsal. Jael neodolal a ukázal na prázdný list.

„Jak jsi je smazal?"

Převozník na něj dost nevrle pohlédl, ale napsal mu odpověď. Na tomto jezeře a v jeho okolí nelze nic vytvořit. I pouhá slova se rozplynou jako mlha.

Jael povytáhl obočí. „Takže kdybych si třeba na břehu postavil přístřešek..."

Po malé chvíli by spadl, bez ohledu na to, jak dobře bys ho vytvořil.

„To je dost divný." Převozník nějak nereagoval. Jaelovi došlo, že si nepotrpí na řeči okolo. On sám je potřeboval, rozhovor byl tak pro něj přirozenější. Ale nechtěl ztratit Převozníkovu ochotu mu pomoct, ať už se vzala kdekoli.

„Tak k věci," pronesl. „Pomůžeš mi ji zachránit?"

Převozník ještě jednou krátce zaváhal. Co patří Stínům, to už se zpět nevrátí.

„Ale čarodějka by mě tu neposlala, kdyby to nešlo."

Ona existuje jedna cesta, psal muž ze zjevným váháním. Sledoval, jak se Jaelovi rozzářily oči. Skoro mu bylo líto, že ho musí zklamat. Ale pro tebe nemožná. Když se tam totiž potopíš, zemřeš.

Jael se zamračil. „Nejdu sem nepřipravený. Trénoval jsem. Dokážu zadržet dech na čtyři minuty. Teda, skoro, ale myslím, že bych ty čtyři zvládl, akorát bych pak asi byl dost vyčerpaný a tak."

To je obdivuhodné, ale nestačí to, odvětil Převozník. Musíš se potopit, odvázat si kámen z noh a připlout k jeskyni, kterou musíš celou prozkoumat. Musíš tam nalézt její tělo a provést jeden magický rituál. Což ovšem není možné, protože k tomuto rituálu potřebuješ svou řeč a pod vodou, pokud je mi známo, smrtelníci mluvit nedovedou. To je i jeden z důvodů, proč tam nemůžu plout já. Němý bych nebyl ničemu platný. A i kdyby se ti to všechno nějak povedlo, nad tebou bude strop jeskyně. Nevrátíš se včas.

Jael se zachvěl. Čarodějnice sice zmiňovala, že by mohl zemřít, ale nevěděl, že to není jen jedna z možností, že je to zkrátka skutečnost. A koneckonců, on by i byl ochotný při tom ztratit svůj život, ale tušil, že by to ničemu nepomohlo.

„Kdybych tam čistě teoreticky umřel, Stíny by si mě vzaly taky, že jo?" zeptal se Převozníka. Ten vážně přikývl.

Stíny si vezmou každého, kdo zde zemře nebo není pod mou ochranou. A nejen to. Abys ji zachránil, musíš ji dostat až ke mně a být přitom naživu.

Jael pocítil hněv k čarodějnici. „Řekla mi, že ji můžu zachránit! Kdybych to věděl, ani bych sem nešel! Všechno je pěkně v pytli!" Zatímco se rozčiloval, Převozník mu znovu podstrčil svůj papír. První slova, která v tomto rozhovoru napsal, už dávno zmizela. Sám nevěděl, proč to Jaelovi všechno vysvětloval. Nejspíš se bál, že když mu nepomůže, bude hledat jiný způsob a propadne Stínům. A přesně tomu chtěl zabránit.

Čarodějnice je příliš mladá. Ještě přesně nerozumí tomu, jak to v tomto světě škodí. Snaží se ti za každou cenu pomoct, ale nedocházejí jí konečné důsledky.

To prohlášení Jaela dočista šokovalo. „My-myslel jsem, že je to nejlepší čarodějka v okolí."

Je poslední. Lidé se jich bojí a proběhlo příliš mnoho procesů, než aby zůstali opravdu dobří čarodějové. Její nezkušenost ji alespoň trochu chrání před odhalením.

Jael se nezmohl na slovo. Myslel si, že si pro svůj úkol vybral tu nejpovolanější. A nyní mu Převozník tvrdil, že tomu, co dělá, ani zcela nerozumí. Vždyť ona by ho nechala zemřít a dovést všechno už k úplné zkáze! Byl znechucený a nahněvaný. A také smutný. Copak vážně není v jeho silách přetvořit osud?

Nezlob se na ni. Dělá všechno, jak nejlépe dokáže, zjevovala se na papíře další slova. Stále můžeš jít domů. A věř mi, že je to nejlepší nápad. I kdybys to všechno pro její záchranu dokázal, není vůbec jisté, že bych to dokázal dokončit.

Jael pevně semkl rty. Možná měl Převozník pravdu, ale on jí slíbil, že ji zachrání. A sliby se měly plnit. Vždy odsuzoval ty, kteří to nedokázali. Navíc se nemohl vzdát. Ne po tom všem, co pro splnění svého cíle už udělal.

„Kdybych ještě víc trénoval, vydržel bych pod vodou dýl. A pak jenom vyřešit nějak ten problém s mluvením a bude to.

Smrtelníkovi po pěti minutách bez kyslíku začne odumírat mozek.

„To je mýtus," hlesl, ale věděl, že alespoň protentokrát prohrál. „Vrátím se sem. Dokážu to. Slibuju." Převozník jen zavrtěl hlavou, ale věděl, že když mu takto svítí oči, nepřesvědčí ho. Zamířil ke břehu, aby ho vysadil, ale poté u druhého břehu zahlédl zář lampy. Zaváhal, ale nakonec usoudil, že nemůže nechat dalšího člověka čekat. Na lodi to bude bezpečnější. Doufal, že se za jednu plavbu přes jezero s Jaelem navzájem nezabijí.

Nic neslibuj, nevyplácí se to, věnoval mu Převozník poslední větu a zamířil k opačnému břehu. Jael se chvíli tvářil zmateně, a nejspíš se chystal i něco namítnout. Pak ovšem také spatřil světlo a pochopil, že Převozník tam nechtěl nechat čekat.

„Představuješ si někdy, kdo to bude? Muž, žena? Proč sem přišel nebo přišla? Kdybych já byl převozník, byla by to v tomhle zapadákově asi moje jediná zábava." Převozník na něj trochu překvapeně pohlédl. Nemohl mu ty otázky mít za zlé. Nikdo nemohl pochopit svět na odvrácené straně života, dokud se nestal jeho součástí. Navíc, nerad to přiznával, ale kdyby ho takové představování si napadlo, možná by mu to pomohlo, alespoň ze začátku, jako když mu pomáhal zpěv. Jael však pokračoval. „Nebo je tady i jiná zábava? Hele, můžeš třeba komunikovat s mrtvýma nebo tak? Musela by to být sranda, i když někteří mrtví jsou asi dost naštvaní, co?" Převozník se neubránil jemnému úsměvu. Jael byl otravný a naivní, ale byl za to nějakým zvláštním způsobem rád. Pokračoval ve svých řečech až do okamžiku, kdy se přiblížili k břehu se zářící lampou.

Jael přimhouřil oči. „To je Lanna!" vykřikl. Převozník vážně přikývl. On to poznal už dávno. Zastavil u ní a rychle jí ukázal informaci o tom, že s Jaelem bude muset zvládnout jen jednu plavbu. Lanna jen přikývla. Bylo jí to už jedno.

„Dostal, co chtěl?" zeptala se Převozníka skrze znakovou řeč. Mohla klidně mluvit nahlas, alespoň by předešla Jaelovým protestům, kterými je zásoboval, ale ona to ráda dělala takto. Vyjadřovala tím soucit s Převozníkovým osudem.

„Dostal odpovědí." Už si myslela, že toho muž více nepoví, ale on po chvíli pokračoval. „Víš, že se o to většinou nezajímám, ale ty opravdu nepůsobíš dobře. Je Mola v pořádku?"

Dívka chtěla odpovědět, ale do očí ji vstoupily slzy a odpověděly za ni. Odvrátila se od obou mužů, ale cítila na sobě upřené jejich pohledy. Jael ničemu nerozuměl, ale všiml si, že promnula v prstech rudou stuhu. Náhle mu to došlo.

„Já už vím," pronesl. Lanna sebou trhla. Zvuk jeho hlasu jí přišel tak hlasitý. „Mola umřela, že jo? Šla jsi za ní, a pak se vrátila v tomhle stavu." Lanna nechtěla dát najevo, jak ji ta věta ranila. Mola umřela. Bylo to tak definitivní. Ale nový proud slz jí dokázal, že to moc nevyšlo.

„Po-potřebuju se dostat na... na druhou stranu," prohlásila a snažila se znít věcně, což bylo těžké, když u toho vzlykala. „Na druhou... než kde bydlím."

Oba muži se zatvářili zmateně a Jael jen vyslovil, na co i Převozník myslel. „Ale ty léky už... nepotřebuješ. A navíc, čarodějka očividně není tak super, jak jsme si mysleli. Převozník říkal..." Druhý muž si slíbil, že už Jaelovi nikdy nic neprozradí. Naštěstí ho však Lanna přerušila.

„Je mi jedno, co říkal o čarodějce. Já už ji nepotřebuju. Jdu jinam."

„A kam?" zajímal se Jael. Zavrtěla hlavou. Neplánovala mu odpovědět.

„Odpusť, ale i já bych to rád věděl," postřehla však Převozníkova slova. Povzdechla si.

„Do Chrámu hvězd."

„Tam?" reagoval Jael. Přesně to očekávala. „Ale ty přece vůbec nevěříš."

„Ne. Ale je to jediné místo, kde mohu pomáhat lidem. Léčit je, víš."

„Počkej, počkej. Ty chceš být taková ženská v modrým hábitu, co se furt modlí?"

„Říká se jim icharie," zavrčela. Vůbec se jí tento rozhovor nelíbil. „Nikdy to nemůžeš pochopit."

Jael chvíli mlčel. „Ale jo, já to chápu. Jenom mi nepřijde, že jsi na to ten nejpovolanější člověk. Nemáš v sobě ani trochu víry."

„A ty v sobě nemáš ani trochu inteligence," urazila ho poněkud dětinsky, ale on se tomu jen zasmál. Nedivila se tomu, ale zároveň ji to popudilo. Ale nehádala se s ním, věděla, že za pár minut se s ním rozloučí a už ho nikdy neuvidí. Jen netušila, proč se v ní ozývá malý hlásek, kterému je to líto.