Jael byl stále dost otřesený, ale chtěl dokončit to, co začal. Čarodějka chvíli pokračovala s ním, ale v jedné chvíli se ohlédl a už ji neviděl. Z nějakého důvodu ho to vyděsilo. Přítomnost lemety po jeho boku ho sice alespoň trochu uklidňovala, ale na druhou stranu i znepokojovala. Neměl nejmenší tušení, co přesně má za úkol a jestli se ho v příští vteřině nepokusí sežrat. Ale alespoň si měl s kým povídat.

„To jsme to dopadli, co?" začal a usmál se na bytost. Myslel si, že na něj nebude vůbec reagovat, ale otočila k němu hlavu. „Nejraději bys byla u čaroděje s ostatníma lemetama, já vím. Ale z nějakého důvodu tě poslal se mnou. Taky o tebe nemám kdovíjaký zájem." Lemeta na něj chvíli hleděla, ale poté odvrátila své obrovské žluté oči.

„Jsem zvědavý, kdy tě budu otravovat tak moc, že mě poškrábeš, ale třeba to máš zakázané. Víš... musím zachránit svoji ženu. Je tam dole v jezeře. A konečně jsem od tvýho pána dostal to kouzlo, takže teď se můžu potopit, proplout tu jeskyni a najít její tělo, a pak už jenom..." Jael náhle zmlkl. „A do háje." Zastavil se a zbledl. Lemeta na něj tázavě mňoukla, ale on se chytil za hlavu a začal si mumlat všechny možné nadávky, jaké znal.

Lemeta si sedla a začala si olizovat srst. Nechápala, co tomu bláznovi, kterého musela doprovázet, přelétlo přes nos, ale ona byla trpělivá. Prostě počká, až se vzpamatuje. Nezdálo se však, že by se to mělo stát v dohledné době. Sedl si na nejbližší kámen a schoval tvář do dlaní.

„Já jsem fakt idiot," zaúpěl. „Tolik jsem se soustředil na to kouzlo, že jsem zapomněl, že bych měl umět pod vodou i mluvit. Tvůj pán to určitě věděl... ale pochybuju, že by mi dal dva kouzla jenom tak a ještě když jsem ho o tohle ani nepožádal. Už vím, proč za to ni pořádného nechtěl. Věděl, že se mi to stejně nepovede." Chtělo se mu plakat a nechal slzy stékat po tváři. Nebyl tu nikdo, kdo by ho za to odsuzoval. „Nikdy ji nezachráním. Protože čaroděje už znovu nenajdu"

Lemeta se jen líně protáhla, ale cítila se nesvá. Jednak proto, že už chtěla zase vyrazit, a jednak ji znepokojovala síla jeho emocí. Byla zvyklá na klidného a chladného čaroděje, ne na něco takového. Netušila, co by měla dělat, aby zase vyrazili. Takové instrukce nedostala. Nakonec se přiblížila k muži a znovu na něj mňoukla. Se smutným úsměvem a očima plnýma slz k ní natáhl ruku. Couvla. Chtěl jí snad ublížit?

„Promiň. Nejsi kočka, já vím." Stáhl zase ruku a otřel si slzy. Nemělo to však smysl, z jeho očí hned vytekly další. Cítila z něj hlubokou beznaděj. To nebyly pocity člověka, který by plánoval jí udělat něco špatného. Ale ona musela vědět, co ta ruka měla znamenat. Bylo to riskantní, ale přiblížila se k němu a jemně mu do ruky drcla. Poté zase rychle uskočila. Jael se usmál.

„Nevím, co jsi právě udělala, ale bylo to docela kočičí. Pojď ke mně." Nasadil tak něžný tón, že neodolala. Udělala pár váhavých kroků. Sice věděla, že by neměla, ale měla pocit, že když to udělá, rychleji zase vyrazí na cestu. Jael se jí dotkl. Trhla sebou, ale pak si uvědomila, o co mu jde. Hladil ji. Kdysi se o to pár lidí u čaroděje pokusilo. Sice se mu to nelíbilo, ale pamatovala si, že jí samotné to bylo příjemné. Ohnala se jen proto, aby svého pána potěšila. Tentokrát ale tady pán nebyl. Nechala ho hladit ji dokonce asi půl minuty, než se zase vzdálila. Cítila, že znovu posmutněl, ale už to nebylo tak hrozné jako předtím. Povzdechl si.

„Vrať se k čaroději. Můj smysl končí. Jenom zajdu oznámit Převozníkovi, že jsem to zkazil. Pak se vrátím domů a..." Protřel si obličej. „Už chápu, proč šla Lanna do toho chrámu. Tohle nezvládnu." Zvedl se a se sklopenou hlavou se vydal k jezeru, které bylo jaksi ještě blíže než předtím. Lemeta ho následovala. Nevěděla, co by měla dělat, proto dále plnila svůj úkol, i když vlastně netušila, jaký by nyní měl být. Jezero se přibližovalo a atmosféra houstla.

Nakonec dorazili k jeho břehu. Světlo nad jejich hlavami zazářilo. Jael se nevesele usmál a sedl si. Opřel se o lampu a zavřel oči. Všechno bylo ztracené. Lemeta si sedla vedle něj, ale hned zase vstala a začala pochodovat kolem. Byla neklidná. Jael k ní znovu natáhl ruku.

„Taky se mi tu nelíbí," zašeptal. Lemeta k němu přišla. Podrbal ji za uchem. „Neboj, za chvilku půjdeme pryč." Viděl už přibližující se bárku. Sevřel se mu žaludek. Kdyby byl chytřejší, mohl už by mít vyhráno. Mohl by být tak blízko svému cíli. Podíval se na jezero a zase se ho zmocňoval pláč. Před Převozníkem si ovšem plakat zakázal a o to více ho ty pocity drtily. Neměl ani sílu chovat se jako obvykle, se sklopenou hlavou přišel k muži.

„Je konec. Jenom jsem ti to chtěl oznámit, i když je ti to asi úplně jedno." Převozník povytáhl obočí. „Mám kouzlo, které mi dovolí dýl zadržet dech, ale při tom všem jsem zapomněl, že musím dokázat i pod tou vodou mluvit." Převozník jen pokrčil rameny. Jael si to vyložil tak, že nerozuměl, proč ho s tím tn smrtelník obtěžuje. Sice navždy ztratil svou ženu, ale to už nebyl jeho úkol. Sklopil oči k papíru. Nejspíš mu jen chtěl vysvětlit, že prohrál. Prohrál.

Jaelem zmítaly vlny bolesti, ale jedna byla mnohem silnější. Nebyla totiž jen psychická, ale i fyzická. Vykřikl. Převozník odtrhl zrak od papíru a podíval se na Jaela. Držel se na hrudi a kolena nořil do bahnitého dna. Lemeta zděšeně mňoukala, ale jí se to netýkalo. Ona byla před prokletím jezera chráněna silnými kouzly. Jael byl chráněn jen Převozníkem. A jeho moc tak daleko nesahala. Věděl, co se děje. Stíny si braly jeho duši. A on tomu nemohl zabránit.

„Převozníku!" zvolal zoufale muž. Oslovený netušil, jestli ještě bude moct číst, ale jediné, co pro něj v tuto chvíli mohl udělat, bylo vysvětlit mu, co se děje. Možná se mu tak bude alespoň o trochu lépe umírat. Snažil se psát stručně a rychle. Jaelovi se jeho slova rozmazávala před očima, ale dokázal je vnímat.

Ztratil jsi všechnu naději a nevidíš žádný únik. Nemůžu ti pomoct, Stíny si tě vzaly. Možná potkáš svou ženu, ale nebudete k sobě již nic cítit. Je mi to líto.

Nad těmito slovy byla ještě nějaká vytrácející se, ale na ta už Jael neměl sílu.

Jael Převozníka bezhlesně prosil o život, ale věděl, že je to marné. Možná to tak mělo být. Stejně si neuměl představit, že se vrátí domů s vědomím, že to celé zkazil. Zavřel oči. Bolelo to, ale to mu bylo jedno. Všechno ztratil. Úplně všechno. Poslední, co viděl, byl jakýsi záblesk světla. Už ani nestihl domyslet, z jakého zdroje pocházel. Ztratil vědomí.

Po hodné chvíli otevřel oči. Kolem vládlo světlo, což ho zmátlo, ale bylo to jedno. Možná ještě přemýšlel jako člověk, ale brzy nebude. Byl přízrakem. Natáhl před sebe ruce. Stále byly lidské, ale brzy nebudou. Slyšel mňoukání, ale byl to snad jen pozůstatek jeho lidských vzpomínek. Stejně jako dotek srsti na jeho paži. S námahou pootočil hlavu. Viděl stále svou lemetu. Ačkoli se mu chtělo spát, nezavíral oči. Chtěl si její obraz udržet co nejdéle.

Vzápětí si však všiml i spodku jakési stavby, a když přesměroval pohled výše, uvědomil si, že není u jezera. Tyčil se před ním chrám. Ale to znamenalo, že je naživu. Nebo ne? Natáhl ruku k lemetě. Cítil ji. Jen na ni bylo něco zvláštního. Jeho zpomalené mysli nedocházelo, co to je, hned, ale po chvíli si to uvědomil. Modře světélkovala. Opatrně se k ní natočil.

„Ty... ty jsi mě sem přemístila?" Lemeta se o něj na souhlas otřela. Jael nechápavě zavrtěl hlavou. „Ty jsi mě zachránila. Ale proč?" Odpovědi se ale samozřejmě nedočkal. Pokusil se vstát, ale nedokázal to. Byl příliš slabý. Něco mu však v té chvíli došlo.

„Jdi odsud, sakra! Tohle je chrám, poznají, že jsi očarovaná! Zabijí tě!" Lemeta se skutečně rozutíkala od něj. Vydechl si, ale ne nadlouho. Běžela totiž přímo do chrámu, přímo do jámy lvové. „Hej," vykřikl, ale už byla pryč. Znovu se ho zmocnila beznaděj a tentokrát i nesmírný zmatek. Ano, nechala se od něj pohladit, ale přece to nemohlo znamenat tolik. Proč ho teď chránila? Dostala nějakým způsobem nové příkazy? Ale proč? To byl vážně pro čaroděje tak důležitý? Sevřelo se mu srdce. Nechtěl, aby kvůli němu ta lemeta přišla o život. Nemohl se však ani zvednout, aby tomu zabránil.

Náhle se vyřítila ven a za ní se hnalo několik ichariů. Lemeta však neutekla daleko, zůstala v blízkosti Jaela. Vyděšeně zavrtěl hlavou. „Je to čaroděj!" vykřikl někdo. „Ta příšera je jeho!" Jael neprotestoval. Unikl smrti jednou, ale takto umře rád. Nemá už pro co žít a když nebude navždy bloudící přízrak, smíří se s tím. Někde zahlédl záblesk nože. Jen zavřel oči a čekal na nevyhnutelné.

Ne!" uslyšel však někde známý hlas. „Počkejte, on není čaroděj! Já ho znám!" Zamžoural na dívku. „Jaeli, co se stalo?!"

„Lanno," oslovil ji a zavrtěl hlavou. „Nech to být."

„Ale..."

„Měla jsi zůstat v nemocnici," ozval se jeden s ichariů a položil dívce ruku na rameno. „Do tohohle se nepleť."

„Ale on není čaroděj."

„Má u sebe příšeru, která nemohla vzniknout jinak než magií. Podívej, dokonce ještě svítí. Jdi nazpět, bude se dít něco ošklivého."

„Nevím, proč má u sebe tu příšeru. Ale můj úkol je starat se o nemocné. A on se nemůže ani pohnout. Vezměte ho do nemocnice. Já vám řeknu všechno, co vím."

„Lanno, ne," hlesl Jael. „Celý jsem to zkazil. Už ji nezachráním. Nech je mě zabít a všechno bude v pořádku." Dívka na něj vyděšeně pohlédla.

„Prostě ho zlikvidujeme jako všechny ostatní čaroděje. A tu holku taky. Věděla jsem, že není potomkem hvězd," prohlásil někdo a ozvaly se souhlasné odezvy.

„Ne," zakročil však ichari, který předtím mluvil s Lannou. „Nebudeme zabíjet nemohoucího, když si nejsme jistí, co je zač. Zavřeme ho do nemocnice, a pak se uvidí. Kromě toho, možná se dozvíme něco nového." Blýskl pohledem směrem k Lanně, které se sevřel žaludek. Musela to ale udělat. Jael čekal protesty, ale všichni sklopili hlavy. Onen ichari zjevně měl docela vysoké postavení. Cítil, jak ho nějaké ruce berou a někam odnášejí. Někde v polovině cesty znovu ztratil vědomí.

Ano, opravdu jsem nechala postavy, aby Jaelovi dvakrát zachránily život, ale snad se mi to povede později vysvětlit. A ano, opravdu jsem vydala skoro po půl roce další kapitolu. Co na ni říkate? Jak si myslíte, že bude příběh pokračovat?