Muž s povzdechem obrátil loď. Toto místo bylo pro něj příliš temné a on to věděl. Myslel si, že je na něco takového připravený, ale nebyl. Nikdo nemohl být. Avšak nemohl jen tak odejít. I kdyby ho k jezeru nic nevázalo, někdo přece musel pomoct všem těm lidem, kteří se chtěli dostat na druhý břeh. Navíc, co jiného by dělal? Bylo to přece jeho poslání, jinak by se sem ani nedostal. Někteří se mu kdysi za ten názor vysmívali, ale on si tím byl naprosto jistý. Proto by ani neměl myslet na to, jak ho to ničí. Osudu se nedalo vzdorovat.

Ale on se těm myšlenkám po mnoha letech, co tady byl, nemohl ubránit. Nevěděl, jestli patří jemu nebo Stínům, ale vlastně na tom ani nezáleželo. Kéž by si alespoň mohl zpívat, jako to dělával kdysi. Jenže to nešlo. Mohl si zpívat akorát tak v duchu, a to pro něj postrádalo smysl. Nezahnal by to děsivé, ohlušující ticho.

Nicméně, jedna věc mu na tváři vykouzlila alespoň malý úsměv. Věc, pro kterou to všechno dělal. Světlo vzdálené lampy. Jediné světlo v této bezútěšné temnotě, ve které se vše dříve nebo později rozplynulo. Na každé straně břehu stála jedna tato modravá lampa. Nikdo ji nemusel rozsvěcovat. Rozsvěcovalo se světlem duší, které sem přišly, protože v každé lidské duši muselo být alespoň trochu světla, aby sem vůbec dorazila, aby vložila svou poslední naději do jeho rukou. Nikdy nenašel odvahu, aby zkusil, jestli je ještě i v té jeho.

Jedno takové světlo v temné mlze zářilo i nyní. Zrychlil. Když zde byl sám, plul velmi pomalu. Ne proto, že by musel šetřit síly, jen nemělo smysl plout rychle. Odevzdal toho hodně, ale také něco získal. A jedna z těch věcí byla i jistá neúnavnost. Nenáviděl to. Kdysi velmi miloval spaní. Nyní ho nebyl schopný a někdy mu ten pocit, schoulit se a propadnout se do snů, chyběl. Ale nechtěl, aby lidé na břehu museli příliš dlouho čekat. Navíc se těšil na kontakt s nimi, i když byl jednostranný.

U břehu vyskočil ze své bárky. Kolem kotníků se mu ovinul chlad, který by nezpůsobila ani ta nejledovější voda. On si ho však už dávno nevšímal. Přešel k netrpělivě přešlapujícímu muži. Nemohl si nevšimnout, že u jeho nohou ležel obrovský kámen. Unesl ho vůbec? A co s ním chtěl dělat? Narovnal se, aby ve svém dlouhém hábitu působil důstojně. Když se tak necítil, alespoň o tom musí přesvědčit ostatní. Sotva znatelně na muže kývl.

„No to je dost, že jsi tady," spustil příchozí už nepřiměřeně nahlas. Převozník sebou trhl. Byl zvyklý na téměř šepot. „Ty asi budeš Převozník, co?" Jmenovaný jen lehce přikývl. „Jsem Jael. Podal bych ti ruku, ale nevím... pochop, jestli třeba nemáš místo ruk jenom kosti. To by se na tohle místo hodilo, kdybys byl kostlivec, ne?" Převozník na něj s úžasem hleděl. Lidé zde chodívali zlomení a někdy trvalo celé hodiny, než pověděli jediné slovo. Jael zřejmě mluvil dost za všechny, kteří tady kdy byli. „No... Převozník se ale asi nejmenuješ, že? Jakože, rodiče nevěděli, že právě tohle budeš dělat, a taky by rozhodně nechtěli, abys skončil na tomhle jezeře, že jo."

Převozník mu raději pokynul rukou, aby nastoupil na loď. Ještě předtím ukázal na kámen a také na zem. Ani to se však neobešlo bez Jaelových doprovodných slov. „Ne, ne, pochop, já ten kámen potřebuju. Trvalo by mi moc dlouho, než bych se dostal na dno tohohle zatraceného jezera." Převozníkovi svitlo. Chtěl se snad utopit? Zatímco Jael mu něco povídal o smrti své ženy, on pátral pohledem po dně bárky. Nakonec našel to, co hledal.

Popadl jediný kus papíru, který mu zůstal. I za to musel zaplatit vysokou cenu, ale jinak to nešlo. V tomto světě nic nemohlo vydržet, rozpadlo se to v prach, pokud to v sobě neneslo světlo. Naštěstí to mělo i výhodu. Všechno, co na papír napsal, za nějaký čas vybledlo a zmizelo, takže ho svým písmem nikdy zcela nepokryl.

Sebevrazi tady nemají co pohledávat, napsal, a podal vzkaz Jaelovi, který se nad ním zamračil.

„No to je teda dobré, ty jsi němý. To mi neřekla," zamumlal Jael a protočil oči. „No fajn. Ty to prostě nechápeš. Já se nechci zabít. Bohové, teď mě máš za nějakého zoufalce... tam dole je moje žena, rozumíš? Já ji musím zachránit!"

Mrtví se už nikdy nevrátí nazpět.

„Ale ne, ona... já ji nechci oživit. Teda, chci, ale vím, že to nejde. Čarodějka říkala, že..." Jael nad tím mávl rukou. „To je jedno. Prostě mi musíš pomoct!" Převozník měl pocit, že už slyšel dost. Bylo mu jasné, že chce někoho oživit, jen se to snažil zamaskovat, protože v hloubi duše věděl, že to není správné. Proto tedy Převozník nebyl. On mrtvé nevracel. Nekompromisně semkl rty a zavrtěl hlavou.

Teď půjdeš domů, napsal mu poslední vzkaz a jednou zabral pádly, aby se znovu ocitli u břehu. Jael se samolibě usmál.

„Tak to teda ne. Čarodějka říkala, že mi pomůžeš. Takže, moje žena se utopila tady v tomhle jezeře. Ne schválně, ona se s tebou nechtěla zaplést, proto to chtěla přeplout sama, ale Stíny si ji vzaly a..." Zmlkl, protože si všiml, že Převozník opět něco napsal. Všiml si také, že první napsaná věta začala pomalu mizet, ale považoval to za vadu pera, kterým němý muž psal.

Tak to zde chodí. Co Stíny vezmou, to se již nevrátí.

Následně udělal něco, co Jael ani v nejmenším nečekal. Prudce vstal a za paži Jaela strhl do vody. Připadalo mu, jako by se ponořil do ledu. Vyrazilo mu to dech, a to nejen doslova. Ještě nikdy se nesetkal s někým, kdo by měl takovou sílu. Než se stihl vzpamatovat, Převozník už byl dávno pryč. Jael po něm vztekle hodil kámen, ale nedohodil. Odplivl si. Jeho sliny se hned vypařily. Nechápal, jak je to možné, když je zde taková zima, ale příliš se nad tím nezamýšlel.

„Počkej!" zakřičel. „Ty jsi moje jediná šance! Moje žena..." Ztichl, když si uvědomil, že už ho Převozník nemá šanci slyšet. „To by ji ubylo, kdyby mi alespoň řekla, že nemluví? To je celkem podstatný fakt, víš, čarodějko," mumlal si pro sebe, hlavně proto, aby ho neobklopilo tíživé ticho. „Prý že si mě alespoň vyslechne. Jo, to tak. Vždyť jsem mu ani nestačil říct, proč tady jsem. Ale co teď? Nemůžu prostě odejít. Musím ji zachránit. Vždyť jsem jí to slíbil u jejího hrobu! Vždyť..." Náhle uslyšel kroky a znělo to, že jsou dost blízko. Lampa nad jeho hlavou se rozzářila. „Super, a vsadím se, že tohohle vezme. Protože já jsem jenom..."

Z mlhy se náhle vynořila dívka. Její hnědé vlasy zdobené rudou stuhou zářily, jako by snad ona sama byla světlem.

„Ty jsi holka," vyhrkl překvapeně. „Co ty děláš na takovém místě, to fakt nechápu. Ale aby bylo jasno, povídal jsem si s tou lampou. Mluvit sám se sebou je divné." Dívka se ani neusmála. „Chápeš, on mě tady prostě nechal! Myslel si, že se chci zabít, a pak, že ji chci oživit, ale já..."

Plavovláska se zamračila. „Podívej, mě to vůbec nezajímá. Nevím, kdo jsi, ani co tady děláš, ale vědět to nechci. Buď tak hodný a prostě mlč, než připluje Převozník."

„Jsem Jael," natáhl k ní ruku.

„Lanna. Ale nepřišla jsem se seznamovat," stiskla mu dívka dlaň, protože nechtěla být neslušná.

„Chci zachránit svoji ženu. A ty?"

„Nepřišla jsem se seznamovat," zopakovala a odvrátila se od něj.

„Nejsem tvůj typ?" usmál se.

„U všech bohů," protočila oči. „Mlč, prosím tě. Na světě jsou důležitější věci, ale to ty nemůžeš pochopit. Pro tebe je tohle jezero sranda a myslíš si, že oživovat mrtvé je hračka. Ale takhle to nefunguje."

„Ale já přece..."

„Už ani slovo." Něco v jejím hlase ho přimělo poslechnout.

Nejspíš by to dlouho nevydržel, ale to už se vrátil Převozník. Překvapeně na něj pohlédl, ale pokynul jen Lanně, aby nastoupila. Jael se chystal začít protestovat, ale poté se stalo něco, co ho udivilo. Převozník nějak zvláštně posunul ruce a ukázal několik gest. Lanna přikyvovala, jako by mu snad rozuměla. Když mu stejným způsobem odpověděla, pochopil, že se dorozumívají znakovou řečí. Ještě nikdy se necítil tak odstrčený jako v té chvíli. Poté se dívka obrátila k němu.

„Jestli nemáš fakt závažný důvod, proč tady zůstáváš, odejdi. A nemyslíme si, že bys ho měl. Mrtvé oživit nejde."

„Ale já ho mám!" namítl. „Nechci ji oživit. Teda..."

„Odejdi, věř mi. Buď rád, že máš tu možnost."

„Ale já nemůžu," hlesl.

Lanna mu věnovala poslední chladný pohled a loď začala odplouvat. Pochopil, že prohrál. Ale on to nemohl vzdát. Ne teď, když se dostal k samotnému cíli cesty. Věděl, že nemůže zůstat. Stíny se po něm skrze jeho zoufalství začaly sápat. Ale přesto si sedl na prašný břeh bez jediného stébla trávy a složil tvář do dlaní. Proč ho to ani nenechali vysvětlit a hned ho odsoudili jako lehkovážného sebevraha a následně nekromanta? On nebyl ani jedno z toho. Jen složil slib, který chtěl splnit. Slíbil, že ji pomůže se vrátit zpět na správnou stranu. Že ji nenechá napospas Stínům. Ale nyní prohrával a už neměl žádné karty, se kterými by to mohl zvrátit. Snad jen jedinou, ale nevěděl, jestli na ni chce všechno vsadit.