Jael netušil, co by měl dělat. Slíbil Převozníkovi, že se vrátí, ale podle toho, co se od něj dozvěděl, netušil, jestli to vůbec má cenu. Pro zoufalý nedostatek lepším nápadů se vydal znovu k čarodějnici. Když už nic, alespoň se vypovídá z toho, že už nevěděl, co má dělat, a navíc, i přes to všechno, co se nedařilo, chtěl čarodějnici vidět znovu, aby ji mohl vnímat jinýma očima. Myslel si, že je to mocná čarodějnice, ale nejspíš to byla jen mladá nezkušená dívka s drobnými magickými schopnostmi. Ale hlavně, hlavně chtěl získat to poslední, co mu mohlo pomoct splnit slib.

Došel až k jejímu obydlí. Něco se mu na něm dnes nezdálo, něco bylo jiné, ale netušil, co by to mohlo být. Možná to, že zde nepřicházel s nadějí, ale s odevzdaným zoufalstvím. Jinak si to neuměl vysvětlit. Zaklepal. Dlouho čekal, ale nikdo mu neotevíral. Příliš neoplýval trpělivostí, a proto se rozhodl zkusit, jestli je otevřeno. Bylo. To mu přišlo zvláštní, ale možná se pohybovala někde venku v blízkosti nebo dělala nějakou činnost, která vyžadovala časté otevírání dveří, i když ho zrovna žádná taková nenapadala.

„Hej," čarodějko!" zavolal, když stál uvnitř. Protože se žádná odpověď neozývala, začal se rozhlížet po známé místnosti. Police podivně zely prázdnotou. Slyšel rámus, jako by snad někdo celý její dům bořil. Uklízela snad? Stěhovala se? Aby dostal alespoň nějakou odezvu, mluvil dále. „Ty se stěhuješ? Jestli chceš poradit, přestěhuj se někam do údolí. Kdo má k tobě pořád chodit přes tyhle zatracené kopce!"

„Mlč," zarazil ho její příkrý hlas. Konečně ji viděl. Byla snad ještě bledší, než jak před pár hodinami viděl Lannu. A pravděpodobně opravdu dělala nějaký úklid, až na to, že velmi podivným způsobem. Všechny svoje jistě pracně vyrobené lektvary vylévala před práh a vše včetně nádob po nich pálila v obrovském krbu. „Jsi pryč. Již ti nemůžu být nápomocná."

Jael nakrčil nos. „Co to tady vlastně děláš?" Žádné odpovědi se mu nedostávalo. To ticho, které následovalo po některých jeho otázkách, opravdu nesnášel. Připadalo mu ponižující. „Proč jsi mi vlastně neřekla, že se u toho zabiju? A že mě taky vezmou Stíny. Chceš přece lidem pomáhat, ne? Ne je ničit. Vím, že nejsi tak silná, jak se snažíš hrát, ale to neznamená, že musíš být i zlá." Odmlčel se. „Těsně než jsem vystoupil z lodě, Převozník mi napsal něco o nějakém lektvaru, se kterým vydržím dýl pod vodou. Prý je zbytečný o to žádat tebe, ale..."

„U všech bohů!" zaúpěla čarodějnice a přešla přímo k němu. V očích se jí třpytily slzy, což ho zarazilo. „Nemůžu ti teď dát žádný hloupý lektvar ani kouzlo, i kdybych ho měla. Už nikdy sem nechoď. Našli mě a já..." zlomil se jí hlas. Rozplakala se. Jael ji opatrně dovedl k posteli, aby si sedla. „A jestli rychle neuteču, upálí mě. A nedotýkej se mě." Udiveně ji pustil.

„Myslel jsem..." Náhle však uslyšeli kroky. Zděšeně na sebe pohlédli. „Možná je to nějaký zákazník," zašeptal.

„Je jich snad deset. Tolik lidí pohromadě sem nikdy nechodí," odvětila mu ve slzách. Jael musel uznat, že má pravdu. Na několik vteřin tam jen bezmocně seděli a čekali na jistou smrt, ale poté muže něco napadlo.

„Lehni si do postele," zasyčel. Dívka byla příliš vyděšená, než aby se na něco ptala. Jael přes ní přehodil všechny přikrývky, které kolem sebe viděl. Všechno, co by ji mohlo, s výjimkou několika málo lahviček, usvědčit, bylo spáleno. Nechal oheň hořet, jen do polic nacpal všechny nevinně vypadající knihy, aby nebyly tak prázdné. Ty, co se tvářily čarodějnicky, vhodil do ohně. Musel být kouzelný, protože v něm shořely vmžiku. Pytel s čarodějčinými věcmi vsunul k ní pod přikrývky. Na nic více nebyl čas. Kroky zesílily.

„Nevím, co chceš dělat, ale jestli tě tu najdou taky, zabijí tě, protože mě kryješ," zašeptala k němu dívka.

„Já vím," přikývl. Stejně nemohl utéct.

„Jménem zákona a z vůle hvězd jste obviněni z čarodějnictví! Proces proběhne zítra!" křičel jeden z mužů, sotva vtrhli dovnitř. Jael položil dívce dlaň na čelo a zamumlal něco o vysoké horečce. Sledoval její zmatený ohled, ale nereagoval na něj. Poté se uprostřed slova zarazil, jako by mu konečně došlo, co se děje, a snažil se nasadit ten nejnevinnější výraz.

„Prosím, co... co se stalo?" hlesl.

„Jménem zákona a z vůle hvězd jste obviněni z čarodějnictví," zopakoval muž dost netrpělivě. Jael si všiml lan, kterými nejspíš měli být svázáni. Stach ani nemusel předstírat.

„Z čarodějnictví?" zopakoval nevěřícně.

„Ona je čarodějnice. A ty jí pomáháš," vysvětlil příchozí a málem už pokynul svým mužům, aby je zajali.

„Čarodějnice?" zopakoval znovu Jael. „Moje žena přece není žádná čarodějnice! Myslíte si, že kdyby byla, tak by se sama nevyléčila? Víte, urážíte mě tím, že ji obviňujete z tak strašných věcí." Ostatní začali prohledávat dům. Jael se modlil k hvězdám, aby nic nenašli.

„Z čeho by se podle vás měla vyléčit?" zeptal se vůdce skupiny.

„To snad vidíte, ne?!" vyjel po něm Jael. Už nehrál. Zcela se s tou rolí sžil. „A teď odejděte z mého domu! Moje žena potřebuje klid!" Dívka jako na povel bolestně zasténala. „To nic, moje drahá," hlesl Jael, přešel k ní a láskyplně ji pohladil po vlasech.

„A čím trpí?" zeptal se muž. Jael na něm viděl, že se ho jen snaží přistihnout při činu, že mu nevěří, ale on přesně v takové vyptávání se doufal. Horší by bylo, kdyby je neposlouchali a odvedli je. A koneckonců, možná to ani udělat nemohli. Možná si museli být naprosto jistí, koho zajali.

„Bílá smrt," hlesl se sklopenou hlavou. „To nevidíte tu promodralou kůži?" Vzpomínal, co ještě Lanna o nemoci vyprávěla, ale představivost muže očividně zapracovala a o několik kroků od čarodějnice ucouvl. Bílá nemoc byla až příliš děsivou hrozbou, než aby něco riskoval.

„Hele, lektvary!" zvolal jeden z mužů náhle a ukázal na zbytek toho, co zůstalo v policích. S tím Jael počítal.

„Prosím vás, jaké lektvary? To je medicína." Přešel k mužovi a náhodně na lahvičky ukazoval. „Proti vysoké horečce, proti kašli, proti bolesti, pro lepší dýchaní..." Muž si lahvičky prohlédl, ale čarodějnice si je díkybohu popisovala jen nějakými zkratkami, které nejspíš chápala jen ona. Jael byl rád, že nepoužívá čarodějnické runy nebo něco podobného.

„Ale ať tvrdíš cokoli," promluvil znovu jejich vůdce. „Poslali nás sem se zaručenou zprávou, že tu sídlí čarodějnice." Jael se chystal něco namítnout, ale vtom se odněkud jeden z mužů s úsměvem vynořil s jediným, ale zato děsivým, předmětem v ruce. Byla to magická hůlka. Jael vrhl na dívku v posteli zoufalý pohled. Ona zavřela oči. Bylo po všem.

„Kvůli tomu si hodně lidí myslí, že jsem čarodějka," pronesla náhle dívka chraplavým hlasem. Všichni včetně Jaela na ni překvapeně pohlédli. „Ale tak to není. Ta hůlka je..." rozkašlala se. Jael pochopil, že hraje o čas.

„Nevidíte, jak ji vysilujete?" obořil se na muže. Poté pokračoval. „Našli jsme ji jednou při procházce v lese. Vzali jsme ji, ale pak jsme zjistili, jak pitomé to bylo. Chtěli jsme ji zničit, ale báli jsme se, že to spustí nějakou kletbu. Tak jsme ji vrátili zpátky do lesa, ale ona se tu v tomhle domě za pár dní zjevila znovu." Nyní se mu jeho oblíbené vyprávění strašidelných historek hodilo. „Ale asi nás proklela i tak." Ztišil hlas. „O chvíli později žena onemocněla. Být váma, nedotýkal bych se toho." Muž magický předmět zděšeně hodil na zem.

„Vezmeme to sebou a zničíme," odpověděl mu muž. Jael spolkl poznámky o tom, že neví, jak by to chtěli bezpečně udělat, kdyby byla skutečně prokletá. Ale možná měli své prostředky. Uvědomil si totiž, že je přesvědčil. Nechápal jak, ale začínali mu věřit.

„A teď už nás necháte v klidu?" pokusil se jejich odchod urychlit. Muž zaváhal.

„Veliteli, tahle není čarodějka. To poznám na sto honů, prohlásil jeden z jeho podřízených. Jael stěží potlačil úšklebek. „Má pravdu, že kdyby byla, tak už by se dávno sama vyléčila."

„Ještě se sem vrátíme," pravil velitel. „Pokud máte něco společného s čarodějnictvím, potřebujeme získat více důkazů. Pojďme!" Postupně celá skupina opustila dům. Kroky se vzdalovaly. Oba si konečně odvážily vydechnout.

„Když donesl tu hůlku, myslel jsem, že jsme fakt v háji," zašeptal Jael. „Mimochodem, promiň, že jsem ti ji nedokázal získat zpátky."

Dívka nad tím mávla rukou. „Stejně bych ji už nemohla mít, když na mě přišli. Stejně odsud budu muset odejít a schovávat se nebo... vlastně nevím. Ale každopádně děkuji!" Vyhrabala se zpod přikrývek, vstala a pevně ho objala. „Nejspíš jsi mi právě zachránil život."

Jael se nervózně zasmál. „A sobě."

„Ano. A sobě." Odmlčela se a pustila ho. „Něco takového by mě vůbec nenapadlo."

„Nějak jsem improvizoval."

„Byla to hra o život. A vyšlo ti to." Z nějakého důvodu se začala smát. V té chvíli Jaelovi připadala nejlidštější za celou tu dobu, co ji znal.

„Jo. Vyšlo," zasmál se taky.

„Jsme naživu," pokračovala ona a protřela si tvář. „Naživu. Ani jsem si nemyslela, že zvládnu utéct včas, a ty jsi tady přišel a... jsme naživu." Jael na to nedokázal nic říct, proto ji jen znovu objal. Chvíli tak jen stáli beze slov.

„Co chceš vlastně dělat?" zeptal se jí nakonec a odtáhl se.

Pokrčila rameny. „Na druhé straně hor sídlí jeden čaroděj, kterého ještě neodhalili. Je mocný, myslím doopravdy mocný, ne jako... jako jsem se snažila být mocná já. Snad mi poradí, co dále."

Jael krátce zaváhal, ale věděl, že to musí udělat. „Půjdu s tebou."

Dívka na něj zmateně pohlédla. „U všech hvězd, tobě toto nestačilo. Ohrozíš svůj život. Sám jsi viděl, že tě nezachráním."

„Já vím. Ale on by mi mohl dát ten lektvar na dýchání pod vodou."

„Kouzlo. Je to kouzlo. Není vůbec jisté, že ti ho dá. Spíše o tom pochybuji."

„Ale já to musím zkusit."

„Proč tolik riskuješ?" zeptala se ho naléhavě. „Pro jeden slib."

Odvrátil tvář. „Milovala jsi někdy někoho? Myslím tak moc, že bys pro něj i zemřela." Dívka neodpovídala, což mu stačilo. „V tom případě to nemůžeš pochopit."

„Milovala. Svou matku. A máš pravdu, že možná i já jsem slíbila něco, co nikdy nemůžu splnit."

Jael se zamyslel. „Tohle všechno? To, proč jsi čarodějka?"

„V podstatě. Jestli ještě stále chceš jít se mnou, vysvětlím ti to." Jael s úsměvem přikývl, onen úsměv však vůbec nebyl radostný.

Tohle je moje oblíbená kapitola, opravdu hrozně mě bavila psát, hlavně to Jaelovo „divadelní představení", tak snad se i vám líbila. Myslíte si, že jim onen čaroděj pomůže, popřípadě že tam, kde má být, opravdu bude?