Následujícího dne Lannu probudil jakýsi hluk a neklid. Bylo to zvláštní, protože chrám byl obvykle až podivně klidný. Nejprve se chtěla překulit na druhý bok a nenechat se tím rušit, ale i v únavě po chvíli rozpoznala slova, která několik ichariů volalo.

„Kde je?!" ptala se nějaká žena.

„Nevím! Chtěl jsem ji svázat ruce, ale jenom jsem se obrátil pro šátek a už byla pryč," drmolil odpověď jakýsi muž. Znělo to jako omluva. „Nechápu to, nemohla stihnout utéct!"

„Hlupáku! Je to čarodějnice! Stačila jí vteřina tvojí nepozornosti. Jak můžeš být tak nezodpovědný a..." Hlasy se ztratily, ale hnědovlásce to stačilo. Ostatní v místnosti to také vzbudilo, ale ona jim nevěnovala téměř žádnou pozornost. Nezdálo se, že by chtěli budit spící, takže se celá přikryla, včetně hlavy, a nenápadně k sobě vtáhla vak s věcmi, se kterými sem přišla. Jediné použitelné věci, které ji v něm nechali, byla cestovní lahev a civilní oblečení, ale i to jí celkem ulehčilo práci.

Poté téměř vyskočila z lůžka a spěchala napříč chrámem. Několik ichariů se jí ptalo, co se děje, jiní ji zase varovali, že se děje něco, kvůli čemu by měla zůstat v bezpečí, ale ona je neposlouchala. Vtrhla mezi nemocné až k Jaelovi. Prudce rozrazila dveře. Ještě spal.

„Jaeli, jdeme," oznámila mu a zatřásla s ním. Zamžoural na ni, což ji z nějakého důvodu naštvalo. „Hned!"

„Čekal jsem tě milejší," usmál se. „Uklidni se, dobře? Řekni mi, co se děje."

„U všech bohů, Jaeli, ten ichari to řekl! To o Siele. Asi jim utekla, ale... Pojď prostě pryč, zklamal mě a já už tady nebudu ani vteřinu."

„No..." Pomalu vstal. „Ale já u sebe nemám věci..."

„Kašli na věci, nějak to půjde i bez nich. Bojím se, co udělají, jestli tady ještě zůstaneme. Co když nás chytí a budou si taky myslet, že jsme čarodějové a..." Jael se postavil a položil jí dlaň na rameno.

„Klid. Už jdu." Společně vyšli z místností pro nemocné a pak i ven z chrámu téměř bez povšimnutí. Pospíchali však dále, dokud neměli jistotu, že je nikdo nesleduje a nedostihne. Poté Jael ukázal na tak velký pařez, že se na něj mohli posadit oba. „Tak jo. Teď pomalu. Co se stalo?"

Lanna si konečně oddechla. „Prostě mě probudil nějaký hluk. Volali na sebe něco o tom, že jim ta čarodějnice utekla nebo co a..." Náhle si složila tvář do dlaní. „To ne. Můžu za to já..."

„Lanno..."

„Nepokoušej se mi to vyvracet. Sám víš, že je to pravda. Budou ji hledat a pak ji budou mučit a pak..."

„Ale varovala jsi ji. Možná se jí povedlo utéct jen díky tomu, že byla připravená. Kdo ví, co by s ní jinak udělali."

Dívka se zhluboka nadechla. Tímto způsobem nad tím nepřemýšlela. „Myslíš?"

„Jo. Takže klid. A hlavně že už jsi odtamtud pryč." Lanně až nyní došlo, co vlastně udělala.

„Ale ne. Co teď budu dělat?!" Začala se jí znovu zmocňovat panika. Jael mlčel. Netušil, jak jí v tomhle pomoct. Nevěděla, jestli to ocení, ale dal ruku za záda a stiskl jí její dlaň.

„Jsem tady s tebou. Já vím, že nejsem kdovíkdo a hlavně nejsem Mola, ale... snažím se." Obrátila se k němu. Vycítil to a napodobil ji. Ocitli se tváří v tvář. Lanna mu pořádně onu pomocnou ruku, kterou ji symbolicky a skutečně nabídl, sevřela.

„Bez tebe jsem to vůbec nezvládala. Kdybys odešel a já ne... všechno by to bylo jenom horší. Díky," řekla mu. Vzápětí však zničeně zavrtěla hlavou. „Jsem tak hloupá, že jsem tomu icharimu věřila. Jenom by mě zajímalo, jestli to takhle plánoval od začátku, nebo byl na mě prostě hodný, protože chtěl." Jael semkl rty. Neměl na to co říct. „Já... teď fakt nevím, co mám dělat."

„Já vím. Ani já ne. Celý jsem to zkazil."

Lanna pochopila, že je stejně zoufalý jako ona. „Možná ne. Co kdybys zkusil jít znovu za Převozníkem a zeptal se ho, jestli ještě není nějaká cesta..."

„Ne. Já jsem to prostě celý zkazil, Lanno. Nemůžu se tam vrátit."

„Protože jsi selhal? On tě nebude soudit, on..."

„Ale mě nezajímá jeho názor," zaúpěl. „Jde o to, že..." Odmlčel se. „Když si mě málem vzaly ty Stíny, něco ve mně se změnilo. Nic není v pořádku."

Hnědovláska povytáhla obočí. „Jak přesně to myslíš? Myslela jsem, že už ti je líp."

„Jo, to jo. Ale... blbě se to vysvětluje. Jako by mi část mě vzali. Bojím se, že... i když jsem to přežil, že mě to časem zabije. Je to... jako obrovský tlak tady." Sáhl si na srdce. „A zhoršuje se to."

„No, a není to prostě jenom kvůli tomu, co se teď děje? Že jsi ztratil naději?"

Pustil Lanninu ruku a trochu se odtáhl. „Chápu. Nevěříš mi to." Dívka se zarazila.

„Ty jsi si tím tak jistý?"

„Jo, Lanno. Do háje, já prostě vím, že umírám. Pomalu, ale... mám strach." Hnědovláska se ho rozhodla brát vážně, i když nebyla stále přesvědčená o tom, že jen nepřehání.

„No, a není to o důvod víc, proč jít zpátky k tomu jezeru? Tentokrát už tě Stíny nevezmou. Máš naději, když ne v tom, zachránit svou ženu, tak zachránit alespoň sebe, Jaeli.

„Ne. Neblbni, já fakt nechci umřít."

„Jak myslíš. Ale jestli cítíš, že se něco s tebou děje, bylo by lepší, kdybys měl alespoň nějakou možnost to přežít." Jael překvapivě neodpověděl. Chvíli jen seděli v tichu a pozorovali vycházející slunce. Snad to mohlo značit nový začátek, ale ani jeden z nich to nevnímal jako něco pozitivního.

„Tak," nevydržela to dívka po chvíli. „Co teď budeme dělat?"

Jael pokrčil rameny. „Možná bychom se měli pokusit žít alespoň trochu jako předtím."

„No, a co jsi vlastně dělal, než ses vydal na tu cestu za záchranou tvojí ženy?" otázala se Lanna.

Jael se pousmál. „Prodával jsem v takovém malém obchůdku se smíšeným zbožím. To víš, potraviny, řemeslnné výrobky, prostě všechno dohromady."

Lanna se zasmála. „To jako fakt? Čekala jsem od tebe něco většího."

„Jo. Já jsem nikdy ani nic velkýho nechtěl. Je štěstí, že ten obchod vede můj strýc a můžu se tam asi vrátit. Jenom nevím, jestli to dokážu."

„Určitě. Teda, asi to bude chtít čas, ale bude to v pohodě."

„Jo," kývl Jael, ale příliš tomu nevěřil. „A co jsi dělala ty?"

„Když Mola onemocněla, byla jsem jediná, kdo se o ní mohl starat, takže jsem dostávala peníze a nepracovala. Ale předtím... jsem byla v takové knihovně. Ne až tolik u pultu, komunikovat s lidmi není nic pro mě, ale starala jsem se o to, aby byly všechny knihy v dobrém stavu, kupovala nové a tak podobně. Líbilo se mi tak, miluju knihy... ale moje poslání to zřejmě nebylo."

Jael se pousmál. „Možná přece jenom nic jako poslání neexistuje. A hlavně, když to tak vezmeš, tím, že se staráš o knihy, lidem taky pomáháš. Rozšiřuješ jejich vzdělání."

Lanna se nad tím zamyslela. „To jo. Ale možná bych měla lidi léčit. V chrámu to nebylo zase tak zlé. Možná je to nejsprávnější možnost, jak lidem pomáhat. Možná..."

„Z toho, jak mluvíš, je jasné, že tohle pro tebe není."

„No, to je jedno. Stejně jsem z té knihovny odešla. A hlavně, připomínalo by mi to Molu."

„Knihovny jsou i jinde. Ale chápu."

Opět nastalo dlouhé ticho a opět ho nakonec přerušila dívka. „No... a myslíš si, že by existovala možnost dostat se do nějaké tam u vás? Asi bych byla schopná i mluvit s lidma."

Jael zaváhal. „Možná jo, musela bys to zkusit. Ty... si myslíš, že bychom měli jít ke mně?"

Lanna na něj zoufale pohlédla. „Nemám kde bydlet. Nemůžu se vrátit domů. A ty tam máš práci. Říkali jsme, že zůstaneme spolu."

„Jo, já vím, a nic proti tomu nemám. Jenom... nevím, jestli se zvládnu vrátit domů já. Víš, kdybych věděl, že jsem to dokázal, že už není ve spárech Stínů, nebyl by to problém, ale takhle... prostě nevím."

„Jaeli, já si prostě nemyslím, že jsi ztratil všechnu naději. Měl by sis ještě jednou promluvit s Převozníkem. Pomůžu ti, aby ti řekl fakt všechno. Klidně za tebe půjdu i k jezeru, pokud bys tam fakt nechtěl. Určitě je ještě nějaká cesta."

„Já nevím," povzdechl si.

„Přece nechceš žít venku. Je to nebezpečné a nepohodlné. A přece to všechno, o co jsi usiloval, nechceš jenom tak zahodit. Ne dokud nebudeš úplně určitě vědět, že už není šance. Prosím, Jaeli. Podívej, já už prostě vím, že je to ztracené. Mola je mrtvá a já musím začít znovu, protože už je můj starý život prostě pryč. Ale ty se k tomu budeš stejně v myšlenkách pořád vracet, protože jsi to jakoby... neukončil. Nemůžeš si být jistý, že to nejde. A ty víš, že mám pravdu, vidím to na tobě."

Jael se trochu pousmál. „Tak takový proslov bych od tebe nečekal."

„Doufám, že tě to alespoň přesvědčilo. Jinak mě to fakt naštve."

Jaelův úsměv se rozšířil. „Tak dobře. Dobře, půjdeme teď ke mně domů a až se odhodlám, zkusím to. Ale nemyslím si, že by ten pokus ještě něco změnil."

Nyní se usmála i Lanna. „Díky bohům. Tak jdeme?" Jael ji místo odpovědi prudce objal. Věděl, že to, co pro něj nyní udělala, jí nikdy nezapomene.