Jael klesal stále hlouběji. Jeho mozek už nedokázal dokončit ani jedinou myšlenku. Vždy ho něco napadlo, ale nenávratně to zmizelo v hlubinách. Už se sotva zmohl na nějaký pohyb, nechal se jen táhnout do prázdné temnoty. Jako by i Stíny zmizely, snad i na ně tady bylo příliš nehostinno. Už dávno nepřekračoval žádné hranice. Už tady žádné nebyly. Jako by neexistoval čas ani prostor. Jael se snažil něčeho uchytit, snažil se něco najít v jezeře, snažil se počítat, aby měl pocit, že alespoň něco existuje. Jediné, co cítil, bylo jeho vlastní tělo, a i to jen velmi vzdáleně, jako by se pokoušel lapit jakousi podivně hustou mlhu.

Jen jedinou věc věděl jistě. Bohové tu byli s ním. Nenechají ho zemřít, nenechají ho stát se Stínem. Měl pocit, jako by je uvnitř sebe cítil. Dokonce měl pocit, že se někde při něm vznáší vůně karamelu. Karamel si pamatoval z dětství, vždy mu ho dávali za odměnu. Byl pro něj něčím příjemným. Věděl ale, že to, co cítí, není skutečný karamel. Byla to boží přítomnost.

Bylo mu tak příjemně, že se mu zavíraly oči. Nevěděl proč, ale něco mu říkalo, že nesmí usnout. Nepamatoval si, proč vlastně klesá ke dnu nějakého jezera, ale někde v jeho mysli byla uložená informace, že je to důležité. Stejným způsobem pak věděl, že nesmí pustit krabičku, kterou stále pevně svíral. K čemu ale vlastně byla? Řekl mu to vůbec někdo? Lanna? Převozník? Maira? Mola?

Hlavou se mu míchalo mnoho tváří a jmen, ale ani trochu netušil, co znamenají. Potřeboval se nadechnout. Vzduch. Kyslík. Jeskyně. Jeskyně? Co vlastně znamenalo slovo jeskyně a co to mělo společného s dýcháním? Tlak. Ano, cítil tlak. Nejspíš ho z toho bolela hlava, ale on tu bolest necítil. Věděl jen, že tam někde je. Ale co to vlastně bylo, ta bolest? Čas. Ubíhal čas. Vteřiny, minuty. Dlouhé minuty. Ale co to ovlivnilo? Jak vůbec fungoval takový čas?

A pak se to stalo. Jeho nohy se něčeho dotkly. Bahno? Jaelovi se náhle trochu projasnila mysl. Bahno. Dno. Dorazil na dno. Kámen, mihlo se mu myslí. Co to mělo být? Pak mu pohled spadl k jeho nohám. Jistě. Zatřepal prsty, aby nad nimi získal kontrolu, a začal odvazovat provaz. Tedy, snažil se o to. Provaz byl nasáklý vodou. Znervózněl a plíce znovu zoufale zaprosily o vzduch. Rozhlédl se kolem sebe. Někde před ním byl jakýsi tmavý flek. To byla ta jeskyně? Chtěl připlout blíže, ale kámen byl příliš těžký a on neměl sílu ho nadzvednout. Nemohl se ani pohnout. Vzpomněl si sice, že to měl udělat až v jeskyni, ale v zoufalosti otevřel krabičku. Osahal tu věc. Pak ucítil nějaký podivní pocit na ruce. Pochopil. Byl to nůž a on se řízl.

Jistěže mu ho dal Převozník do krabičky, jinak by se při potápění minimálně hodně vážně zranil. Snažil se co nejrychleji přetnout provaz. Nůž byl naštěstí ostrý a dost velký, aby se mu to po chvíli podařilo. Vyrazil k jeskyni. Všechno ho tak neskutečně bolelo a cítil se vyčerpaný jako ještě nikdy. Co by se stalo, kdyby se položil na dno a prostě si odpočinul?

Vzápětí si však za tu myšlenku vynadal. Měl nějaký úkol, i když si nemohl vzpomenout, jaký. Plaval k jeskyni a pomalu se propadal do své vlastní temnoty. Ztrácel vědomí. Jeho tělo na ten stav zareagovalo přesně tak, jak se bál. Spustilo přirozený reflex a Jael se nadechl. Vdechl trochu vody, ale tu stihl rychle spolknout, než mohla putovat do jeho plic. Zarazil se. Neměl jí vdechnout mnohem více? Neměl zemřít?

Zastavil se a pomalu se zkusil nadechnout. Bylo to, jako by dýchal přes nějakou hrubou tkaninu, ale povedlo se mu to. Pak už to ale nevydržel a nasál tolik vzduchu, kolik jen dokázal. Divoce lapal po dechu a dusil se, ale fungovalo to. Kouzlo se zdařilo. Jakmile nabral dost ztraceného vzduchu, ucítil, jak moc jeho tělo trpělo. Ta bolest byla nesnesitelná. Vyčerpaně klesl na kolena na podlahu zatopené jeskyně a začal se dávit. Jeho obsah žaludku se ve vodě volně vznášel kolem něj, což mu způsobovalo ještě větší nevolnost. Když už neměl co zvracet, zvracel tekutiny.

Pak si ovšem něco uvědomil. Slyšel, jak se dáví. To znamená, že fungovalo i druhé kouzlo. Mohl mluvit. Jako první slova mu vytanula v mysli jakási říkanka. Kde se spojuje den s nocí, kde život i smrt jsou v moci, přejdi, duše, na odvrácenou stranu, překroč, duše, zapovězenou hranu. Netušil, co je to za verše, ale roztřeseným a chraplavým hlasem je vyslovil. Pak si uvědomil ještě další věc. On v té vodě něco viděl. Sice to bylo něco velmi nechutného, ale viděl to. Předtím neviděl nic. Rozhlédl se kolem sebe, a pak zpozoroval ten zdroj světla. Byla to ta krabička. Zamračil se, připlul k ni a sebral ji. Co ještě skrývala? Zavřel ji a zase otevřel, ale stále jen vyzařovala světlo. Nerozuměl tomu.

Pak si ale uvědomil, že se nemůže zabývat nějakou kouzelnou krabičkou. Měl jen velmi omezený čas. Na co vlastně? Maira, blýsklo mu myslí. Ano, musel přece zachránit svou ženu. Stále mu ještě bylo zle, ale na tom nezáleželo. Rozbušilo se mu srdce. Už byl u cíle. Pomalu proplouval jeskyní. Několik mrtvých těl potkal. Kupodivu ho to ani neděsilo. Byl na to připravený. Žádné tělo ale nebylo její. Zatím nikam neodbočil, ale začal přemýšlet, jak v jeskyni najde cestu ven.

Naštěstí ale po chvíli zjistil, že jeskyně není nijak velká a nikde se nerozdvojuje. A pak ji uviděl. Mairu. Převozník měl pravdu. Voda její tělo dokonale zakonzervovala. Vypadala spíše, jako by spala. Jael k ní dorazil a dotkl se jejích vlasů. Vždy, když si tuto chvíli představoval, myslel si, že bude cítit hluboký smutek, ale cítil úlevu. Konečně to dokázal. Splnil svůj slib, který ji dal. Je po všem.

Na chvíli ještě zaváhal, ale pak se vedle ní téměř položil a vtiskl jí polibek na mrtvá ústa. Raději ani nijak zvlášť nepřemýšlel nad tím, jak je to nechutné, chtěl se s ní rozloučit. Napůl čekal, že se probudí jako princezna z pohádky, ale nebyl zklamaný, když se tak nestalo. Samozřejmě si přál, aby byla Maira naživu, ale uvědomil si, že už ji vlastně nemiluje. Ne tím způsobem, že by ještě někdy mohla být jeho. Byla jen vzdálenou vzpomínkou na štěstí a jeho kotvou, která ho poutala ke dnu tohoto prokletého jezera. Měl nový život, změnil se, a věděl, že jednou zase prožije to, co prožíval s ní. Věnoval jí poslední úsměv.

Náhle si však uvědomil, že měl udělat ještě něco. Ale co vlastně? Věděl, že to nějak souvisí se slovy, ale jak? Začal pomalu plavat kolem těla a zachvacovala ho úzkost. Je možné, že po tom všem prostě zapomněl, co má dělat? Všechno to, co dokázal a obětoval, bude zničeno jen proto, že zapomněl pár slov?

„Mai," promluvil zoufale. „Já... nevím, co mám dělat. Prosím tě, pomoz mi." Jeho mrtvá žena neodpovídala. Začal jí vyprávět, co všechno se stalo od doby, kdy zemřela. Vyprávěl a vyprávěl, až nakonec neměl co dalšího říct. Na okamžik zmlkl, ale pak ho něco napadlo. „Víš," pronesl. „Když jsem doplul sem, v hlavě se mi zjevila taková divná básnička." Zamyslel se, jak ta slova zněla. Podivné na tom bylo, že je v hlavě slyšel vyslovené Lanniným hlasem. „Kde se spojuje den s nocí, kde život i smrt jsou v moci, přejdi, duše, na odvrácenou stranu, překroč, duše, zapovězenou hranu. Nevíš, co to je za říkanku?"

Maira mlčela, ale jezero ne. Cítil, jak se nemůže pořádně nadechnout. Naposledy vtáhl vzduch do svých plic. Pochopil, co se stalo. Ztratil zase oba kouzla. To ale nebylo to nejdůležitější, co se událo. Voda divoce zavířila a mihlo se kolem něj něco temného. Stín. Ale neublížilo mu to. Spíše se zdálo, jako by se ho to bálo. Pak mu to došlo. Ty verše zlomily kletbu. Jeho žena byla volná. Tělo zůstane navždy pohřbené v jezeře, ale její duše mohla odejít do světa mrtvých jako každá jiná. Usmál se, jak to jen se zadržovaným dechem šlo. Dokázal to.

Pak si však uvědomil, že jako Stín může skončit i on, jestli se brzy nevrátí nad hladinu. Teď už však byl o tolik klidnější. Vyplul z jeskyně a zamířil vzhůru. Stoupání mu přišlo příliš pomalé, ale věděl, že by to měl zvládnout. Teď už to přece nemohl pokazit, to by bylo hloupé. Nedokázal mít prázdnou mysl, tak alespoň přemýšlel o pěkných věcech. O obchodě a všelijakých zákaznících, kteří do něj chodili. O malebném a bezpečném jezeru, kde trénoval potápění. O Maiřinině krásné tváři, kterou měl šanci ještě naposledy spatřit. O kouzelné krabičce, která ho zachránila, ať už vznikla jakkoli. O Lanně.

Z nějakého neznámého důvodu o pár metrů výše znovu otevřel krabičku. Světlo už nebylo potřeba, ale zajímalo ho, co dalšího skrývá, pokud něco. A opravdu, cosi v ní bylo složené. Jednou rukou a nohama se udržoval ve stejné hloubce, aby znovu neklesal, druhou rukou tu věc vytáhl. Trčela z ní nějaká šňůra. Zatáhl za ni. Když to udělal, zvětšila se do obrovských rozměrů. Byl to jakýsi nafukovací plovák. Pochopil. Chytil se ho a stoupal k hladině o něco rychleji. Prošla jím vlna obrovské naděje.

Stoupal a stoupal, a dostal se na to místo. Zřetelně to cítil, ten bod zlomu. Bylo to, jako by vylezl ze chřtánu nějaké obrovské příšery. Nad ním sice ještě byly metry a metry vody, ale připadal si, jako by už byl na hladině. Nakonec se tak opravdu stalo. Vynořil se a radostně se nadechl bez omezení. Bylo mu fyzicky nesmírně špatně, ale na tom nezáleželo. Opřel se o plovák a vyhlížel bárku. Pak mu však došlo, že to, že on uvidí je, neznamená, že oni uvidí jeho.

Vytáhl nad vodu krabičku. „Hele, krabičko," zašeptal a zasmál se sám sobě, že mluví s neživými věcmi. „Asi by ses zase nechtěla rozsvítit, co?" Otevřel ji, ale nic se nedělo. Byla prázdná. Zázraky si nejspíš vyčerpal na hodně dlouhou dobu dopředu. Znovu se rozhlédl kolem sebe. Pak si uvědomil, že vlastně není moc daleko od břehu. Mohl by to zvládnout doplavat. Tam se nad ním rozsvítí lampa a bude všechno v pořádku. Pustil se do  a plovák mu hodně pomáhal. Chvílemi měl pocit, že asi na hladině usnul, ale nakonec do dokázal. Světlo zazářilo. Zanedlouho přilákalo bárku. Ukázal už na dálku Převozníkovi i Lanně zdvižené palce.

Když loďka dosáhla břehu, dívka z ní téměř vyskočila a chtěla Jaela prudce obejmout, ale Převozník ji zachytil za pásy stuhy, kterou si stále dávala do vlasů. Zavrtěl hlavou. Když zmatenou dívku pustil, něco Jaelovi hodil. Byl to jakýsi podivný neforemný háv, ale byl suchý. Vděčně přikývl. Pak Převozník podal Lanně kus papíru. Rychle ho prolétla očima.

„Prý že je rád, že jsi to zvládl. A že se tě nemám dotýkat, dokud na sobě máš tu vodu z jezera, protože já proti ní nejsem chráněná." Jael přikývl. To dávalo smysl. Chtěl se co nejdříve převléknout při nejbližším stromě, ale věděl, že jakmile odsud odejde, už se sem nikdy nevrátí. Naposledy věnoval dlouhý pohled jezeru a rozloučil se s ním. Pak se podíval na Převozníka.

„Hm," začal, protože netušil, co říct. „Asi... díky za všechno." Převozník mu to oplatil kývnutím a pak se usmál. Ne trochu, ale širokým úsměvem. Vzápětí se odvrátil zády a odplul se svou lodí pryč, ale Jaela i ten krátký moment zahřál u srdce.

„Tak pojďme," zašeptala Lanna a upravila si stuhu. Došli k onomu stromu a otočili se k sobě zády. Jael se rychle převlékl. Své staré oblečení už na sobě nechtěl mít ani sekundu. Nechal ho pod stromem.

„Můžeš," řekl Lanně. Otočila se k němu.

„Vypadáš v tom trochu jako ichari."

Jael protočil oči. „Já se vrátím z prokletého jezera a ty mi řekneš tohle?"

Lanna se usmála a sklopila hlavu. „Nevím, co ti říct. Já..."

„Tak..."

„Tak?"

Jael potřásl hlavou. „Pojď ke mně." Přistoupili k sobě a on ji k sobě pevně přitiskl. Když ji cítil při sobě, bylo už úplně všechno v pořádku.

Právě jste dočetli poslední kapitolu Kotvy ze slibů. Snad se vám líbila.