Varování: Velmi smutná  kapitola.

Lanna téměř vyskočila z lodi. Věnovala oběma mužům, se kterými cestovala, poslední kradmý pohled. Stále byla trochu rozladěná z jejich rozhovoru o poslání, ale věděla, že má nyní důležitější úkol než se zabývat takovými zbytečnostmi jako názory jiných a vírou. Pospíchala domů za svou sestrou i s léky. Už tak se u jezera zdržela déle, než měla v plánu. Jael mezitím stihl být u čarodějnice hned dvakrát a ona by to stihla také, kdyby se tolik nebála vrátit se s léky domů. Bála se, v jakém stavu svou sestru najde. Matně si uvědomovala, že jí ta péče o sestru pomalu ničí, i proto nevěřila v to, že je to její poslání, ale co měla dělat? Nikdo jiný tady pro Molu nebyl.

Pohlédla na kopce, které ji od domova dělily. Zatnula zuby a začala stoupat na první z nich. Slíbila Mole, že jí pomůže, že ji snad jednou i zachrání, a sliby se měly plnit. Ona splnila všechny sliby, které kdy dala. Když je splnit nemohla, nedávala je. Možná byl tento trochu nad její síly, ale těšila se na ten krásný pocit, až ho dokončí. Musela ho dokončit.

Snažila se zahnat všechny myšlenky, které jí bloudily hlavou. Jakkoli. Počítala balvany, které cestou minula, pozorovala mraky a hledala v nich známé tvary, prozpěvovala si všechny možné písně, které znala. S tím posledním však brzy přestala. Vzbuzovalo to v ní lítost vůči Převozníkovi, který jí vyprávěl, jak moc mu zpěv pomáhal, když ještě zpívat mohl. Kdoví, jestli také sledoval mraky nebo něco počítal. Ačkoli, co by mohl v pustině jezera počítat? Snad jedině hvězdy. Možná byl jediným na světě, komu se noční světla opravdu podaří přesně spočítat. Byl totiž jediný, kdo na to měl dost času.

Domov už byl jen pár kroků. Sevřel se jí žaludek, ale téměř si toho nevšimla. Byla na to už zvyklá. Otevřela dveře a s napůl hraným úsměvem vešla dovnitř. „Jsem doma, sestřičko!" zvolala a snažila se o veselý tón. Odpovědi se jí nedostalo, ale to ji nerozhodilo. Někdy byla Mola příliš vyčerpaná, než aby mluvila. Nebo spala. Přešla přes několik místností k její loži. Pousmála se. Opravdu byla v říši snů. To bylo dobře. Odpočinek jí pomůže se z nemoci dostat.

Lanna se vydala do kuchyně, aby uvařila čaj, který měl Molu vyléčit. Musela u něj stát, aby měl tu správnou teplotu. Kdyby byl příliš studený, léčivé látky v něm by se neuvolnily, kdyby byl příliš horký, látky by to zahubilo. Když byl čaj hotový, přikryla ho malým táckem a vrátila se do ložnice. Znovu pohlédla na svou sestru. Byla ještě bledší než obvykle, ale zase ze spánku namáhavě nelapala po dechu. To Lannu vždy děsilo. Ještě chvíli svou sestru pozorovala. Nechtěla ji budit, ale věděla, že aby čaj v jejím těle správně zapůsobil, musí být právě tak teplý, jak se uvařil. Pohladila ji po hladkých černých vlasech.

„Ahoj, Mol," zašeptala. „To jsem já. Jak se cítíš?" Odpověď nepřicházela. Předtím, než se Mola nakazila, měla velmi lehké spaní, ale nemoc vše změnila. Přiložila jí dlaň na hrudník. Někdy se stávalo, že Mola dýchala příliš mělce, než aby se mohla probudit. To jí poté musela napomoct přístrojem s kyslíkem. Nejlepší by bylo, kdyby ten přístroj mohla používat stále, ale nemohla si dovolit stále dokupovat nové náplně.

Lanna téměř nic necítila, a proto se vydala pro přístroj. V polovině cesty si však uvědomila hrůznou věc. Přesto pokračovala. Popadla kyslíkovou bombu a co nejrychleji, jak to jen s oním těžkým závažím šlo, se vrátila ke své sestře. Nasadila jí masku a zatřásla s ní. „Molo!" vykřikla zděšeně. Sundala masku a začala s umělým dýcháním. Věděla ale, že je pozdě. Začala si všímat dalších známek smrti. Smrti. Mola byla mrtvá.

Její tělo bylo příliš ztuhlé a nehybné. Oči byly pootevřené, jako by je chtěla před smrtí zavřít, ale nestihla to, a vytřeštěně hleděly na jediné místo na stropě. Kůže se nepotila, jako by tomu díky vysoké horečce bylo, kdyby byla dívka naživu. Dívka zděšeně zavrtěla hlavou. Pokračovala v oživování, přestože bylo více než pozdě. Ale ani se jí to příliš nedařilo. Byla to její vina. Měla se vrátit dříve. Jistě by to stihla. Mola nemohla být mrtvá dlouho, tělo ještě nezapáchalo. Mohla ji zachránit. Mola mohla žít, kdyby se Lanna nebála. Nesnažila se stírat slzy. Klekla si ke své sestře a dlouhé chvíle jen prosila o odpuštění.

Síla ji opouštěla. Vzpomněla si na Jaelova slova o to, že když někdo dlouho nemocný zemře, dostaví se úleva. Pocítila k němu neskutečný vztek. Úleva by v takového chvíli byla neskutečně sobecká, ale Lanna si ji přesto přála. Muž však lhal. Její srdce tížil ještě větší balvan než předtím. Nedokázala se posadit. Možná to nezvládne už nikdy. Přála si zmizet spolu se svou sestrou. Už nikdy nic nebude stejné. Už nikoho neměla. Zůstala kolem ní jen temnota. Od vzlykání už měla křeče v břiše, křičet déle nemohla, nemohla skoro ani šeptat, a slzy už nepřicházely, všechny už je vyplakala. Už neměla pro co žít.

Po dlouhých minutách se odvážila posadit. Okamžitě se jí zatočila hlava a před očima měla černo, přesně takové černo, jaké bylo v jejím nitru. Přála si jediné. Zemřít. Pohled se jí trochu vyjasnil. Využila toho a pohlédla na Molu. Co by nyní dala za jediný namáhavý nádech. Ale nic se nezměnilo. Jak by také mohlo? V náhlém návalu vzteku popadla hrníček s léčivým čajem. S čajem, který už nikomu nepomůže. S ubohým výkřikem, na který se zmohly její unavené hlasivky, jím mrštila proti zdi. Znovu se rozvzlykala. Její tělo protestovalo, ale ona si toho nevšímala. Dalo se zemřít na pláč?

Poté jí zrak padl na jeden ze střepů. Zvedla ho a chvíli si v něm prohlížela svou zrudlou tvář. S úšklebkem zavrtěla hlavou. Byla nyní přesně tak ošklivá, jak se cítila. Vždyť mohla za Molinu smrt! Přiblížila střep ke svému zápěstí. Co kdyby to trápení prostě ukončila? Znovu se jí zamotala hlava a zatmělo před očima. Myslela si, že to znovu za chvíli přejde, ale tentokrát ne. Poslední, čeho si povšimla, bylo, že se její tělo nějak podivně hýbe proti její vůli, a následně pocítila tupý náraz do hlavy.

Když se probudila, uviděla docela obyčejný les, podobný, jakým procházela od jezera domů. Ale ona přece už doma byla. Vylekala se. Zemřela přece jen? Ale copak jí po smrti mohla tak třeštit hlava a mohla cítit takovou slabost? Náhle si mezi stromy všimla jakési postavy. Byla jí povědomá.

„Sielo?" zašeptala zmateně, když rozpoznala čarodějnici, která jí vyráběla čaj. Oslovená k ní s jemným úsměvem přistoupila. „Co tady děláš? Jsi taky mrtvá?"

Čarodějnice zavrtěla hlavou. „Ani jedna z nás není mrtvá. Ale právě kvůli tomu tady jsme." Lanna ničemu nerozuměla.

„Ale... co to je za místo?"

„Je to jen sen. Pamatuješ si, jak jsem ti povídala, že potřebuji trochu tvé krve, abych se s tebou mohla propojit a protože jste dvojčata, tak takto získat možnost pomoct tvé sestře?" Lanna přikývla. „Povídala jsem ti tehdy i to, že naše duše jsou nyní propojeny. Proto v tobě můžu vyvolávat sny. Obyčejně bych to neudělala, ale cítila jsem tvůj žal a vím, co ses chystala udělat."

„Mola je mrtvá. Proč bych ještě měla..."

„Nepůjdeš za svou sestrou, když takto zemřeš, ale do říše, které vy říkáte Peklo. Odtamtud téměř není návratu, zvláště ne pro sebevrahy."

„A co mám teda dělat? Vždyť..."

„Pamatuješ si, co ti u jezera řekl Jael?"

„Jael napovídal plno blbostí."

Čarodějnice se pousmála. „To sice ano, ale v jistých věcech má i pravdu. A jednou z nich je i to, že smrtí nebo záchranou Moly tvé poslání nekončí."

„Nevěřím v poslání."

„Já vím, ale to nyní není důležité. Nic nekončí. Stále můžeš zachraňovat další lidi. Pomůže ti to zapomenout na bolest, kterou nyní cítíš."

„Od té mi nepomůže nic."

„V tom případě tě v Pekle čeká ještě něco horšího. Buďto tě čekají nesmírná muka, nebo se vyprav do Chrámu hvězd."

Lanna se ironicky zasmála. „Ale vždyť já v hvězdy ani nevěřím. Nech mě být."

„Je to tvůj život. Jen jsem ti chtěla předat svou poslední radu."

Lanna zavrtěla hlavou. „Ničilo mě starat se o Molu. Nepomůže mi starat se ještě o další nemocné, navíc na místě, kde mě budou nutit k víře."

„Ničilo tě to jen proto, že jsi neviděla naději. Když ji uvidíš, když daruješ život, zachrání tě to." Sen se pomalu začal rozplývat.

„Vždyť já ani neumím léčit."

„Ale umíš se o druhé starat, vlídně pečovat. Rozmysli si to. Kromě toho, až přijde i tvůj čas, s Molou se zase setkáš," odvětila Siela a sen se rozplynul. Lanna se probudila na podlaze. Sáhla si na hlavu. Vypadalo to na pořádnou bouli, ale krev jí netekla. Poté dívka zpozorovala střep vedle sebe. Vzala ho znovu do dlaně, ale vzápětí ho upustila a povzdechla si. Opravdu přemýšlela nad možností, kterou jí čarodějnice nabídla? Vždyť to byla hloupost, vůbec jí to nepomůže. Na druhou stranu, jestli bylo Peklo opravdu tak hrozné, jak se dozvěděla, co jiného mohla dělat? Možná to byla její poslední, i když nepříliš lákavá, naděje.

Tady by mě opravdu zajímalo, jak na vás kapitola působila. Bojím se, jestli jsem právě nenapsala kýč, jestli to vůbec je smutné. Budu vám opravdu vděčná za upřímný názor, kdyby to vážně nebylo dobré, asi tu kapitolu  nějak přepíšu, protože je pro pokračování příběhu opravdu důležitá. Jak si jinak myslíte, že se Lanna nakonec rozhodne? Zabije se, vypraví se do Chrámu hvězd, nebo se pokusí to zvládnout nějak jinak, přenést se přes to?