„Do prdele, Nathane!" silný poryv větru jím smýkl dozadu. Zmizel za ráhnem a zbytek jeho slov zanikl v burácení moře. Kvílivý vichr znovu nabral sílu a zběsile narážel do stěžně ve snaze rozervat již potrhanou hlavní plachtu na kusy.

„Michaeli!" Odpověď nepřišla. Nebylo ji snad ani možné zaslechnout. Vítr opět změnil směr a poslal proti promoklému roztěkanému Nathanovi ráhno, které se nyní zběsile zmítalo ze stran na stranu. Nemotorně uhnul a opatrně se pustil, téměř se plazíc po palubě, směrem, kde naposledy zahlédl Michaelovu divokou kštici blonďatých vlasů.

Vyhnul se spleti otěží a opatrně pokračoval vpřed. Nemotorně se postavil.

„Michaeli!" Znovu nic. Odpovídalo mu jen šumění rozezleného moře a vzdálený hrom.

„Kurva," sykl skrze zaťaté zuby a přes přimhouřená víčka se rozhlížel okolo. Déšť mu tvrdě bušil do temene hlavy, ze které se již dávno svezla bekovka, která nyní povlávala ve větru a mizela kdesi v nenávratnu, a inkoustově černé nebe nad ním ani v nejmenším nevypadalo, že by hodlalo zmírnit svůj hněv. Netečně shlíželo na scenérii pod sebou a jako by se jim svými neutuchajícími přílivy dešťových kapek vysmívalo. Vypadalo to, jako by je samotná Matka Příroda trestala za to, že odcizili tak dlouho skryté poklady, které již nikdy neměly spatřit světlo světla.

A Nathan najednou zatoužil ty zlaté mince hodit přes palubu plachetnice, přímo do temného moře, kde dost možná zmizel i Michael. Vzápětí se rozhodl. Vrátí moři to, co mu bylo ukradeno.

Sáhl po koženém váčku s režnou šňůrkou zavěšeným okolo jeho krku a už se chystal mince vyjmout.

Zastavil ho nenadálý křečovitý stisk. Leknutím sebou škubl a vzhlédl. Před ním stál Michael v celé své výšce, tvář bledou a zkřivenou nepopsatelnou emocí. Zmoklé zlatavé vlasy mu zplihle visely podél hlavy a v až abnormálně vykulených očích se mu zuřivě blýskalo.

Zarýval nehty své pravé ruky, podivně rozklepané, do Nathanova rukávu a skrz něj až do masa, těžce funě.

„Zapomeň na to," zasyčel zlověstně.

A až tady Nathan pochopil, že ani jednoho z nich nečeká záchrana. Michael již nadobro utonul v pološílené honbě za bohatstvím a ve spleti naftalínového zoufalství. A Nathanovi nebylo pomoci již dlouho před tím. Od doby, co poprvé spatřil tu ostře řezanou tvář se zlatavými vlasy a zděšeně si uvědomil, že již navždy bude otrokem druhého člověka, se kterým si vytvořily nucenou symbiózu, která ale přerostla v něco hrůzostrašného.

V něco, čeho se Nathan vždy obával.